ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.415.2019:30
sp. zn. 7 As 415/2019 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: EGIS Praha,
spol. s r. o., se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, zastoupena MUDr. Mgr. Danielem
Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, č. j. 9 Ad 14/2018 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí ministra
zdravotnictví ze dne 19. 6. 2018, č. j.: MZDR 2880/2018-6/PRO. V průběhu řízení žalobkyně
vzala svoji žalobu zpět. Městský soud proto postupoval podle §47 písm. a) s. ř. s. a usnesením
ze dne 18. 10. 2019, č. j. 9 Ad 14/2018 - 65, řízení o žalobě zastavil. Vzhledem k tomu,
že žalobkyně vzala žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného, uložil žalovanému povinnost
nahradit žalobkyni náklady řízení.
II.
[2] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že dne 11. 10. 2019 proběhlo u městského soudu
ústní jednání, při kterém zástupce žalobkyně na výslovný dotaz soudu sdělil, že na projednání
věci trvá. Stejně tak prohlásil i stěžovatel. Žalobkyně na projednání žaloby trvala i přesto,
že v mezidobí (než bylo nařízeno ústní jednání) vydal stěžovatel nové odvolací rozhodnutí ze dne
17. 9. 2018, č. j. MZDR 49292/2014-8/FAR, v němž byla žalobkyni uložena stejně vysoká
pokuta, přičemž proti novému odvolacímu rozhodnutí žalobkyně nijak nebrojila. Jednání
proběhlo stejně jako porada senátu, přičemž za účelem vynesení rozsudku bylo jednání odročeno.
Stěžovatel má proto za to, že žalobkyně svou vůli jednoznačně projevila a že k zastavení řízení
nebyl důvod.
[4] Stěžovatel dále namítal, že pro přiznání nákladů řízení žalobkyni nebyl žádný zákonný
důvod a argumentace městského soudu v odůvodnění usnesení nemá oporu ve spisovém
materiálu. Městský soud uvedl, že přiznal žalobkyni náklady řízení na základě §60 odst. 3 věta
druhá s. ř. s. z důvodu pozdějšího chování žalovaného, tj. stěžovatele. Ze správního spisu
však vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí zůstalo zcela nedotčeno, nebylo nijak
přezkoumáváno a stěžovatel neučinil žádný aktivní projev vůle k uspokojení žalobkyně. Městský
soud se toliko omezil na spekulaci, že by v případě vyhovění žaloby vedle sebe existovala dvě
ve výroku shodná rozhodnutí stěžovatele v téže věci, avšak k tomuto výsledku nedošlo,
neboť soud ve věci nerozhodl. Navíc městský soud zcela nekriticky převzal jako důvod
k přiznání nákladů řízení pouhé sdělení žalobkyně, že žalobou dosáhla garance, že nově vydané
rozhodnutí ze dne 17. 9. 2018, č. j. MZDR 49292/2014-8/FAR, nebude zrušeno, ačkoliv toto
rozhodnutí vůbec nebylo předmětem soudního přezkumu a ačkoliv stěžovatel neučinil žádný
úkon k uspokojení žalobkyně, pouze sdělil, že toto rozhodnutí ze dne 17. 9. 2018 nebylo zatím
podrobeno přezkumnému řízení, resp. že rozkladová komise neeviduje v tomto ohledu žádný
podnět. Náklady řízení tak městský soud přiznal žalobkyni v rozporu se zákonem.
[5] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, případně aby kasační stížnost co do výroku
I. napadeného usnesení zamítl a zrušil toliko jeho výrok II. o nákladech řízení.
III.
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zabývat nejprve z hlediska její
přípustnosti. Pouze přípustná kasační stížnost může být soudem věcně projednána.
[7] Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud usnesením odmítne podaný návrh, jestliže byl
podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. To platí přiměřeně podle §120 s. ř. s. i v řízení
o kasační stížnosti. Zásadní místo v recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu ve vztahu
k projednávané věci zaujímá usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020,
č. j. 9 Afs 271/2018 - 52, publ. pod č. 4024 Sb. NSS, ústící do právní věty „žalovaný správní orgán je
osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení
podle §47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost musí být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. c) za použití
§120 s. ř. s.“ Nejvyšší správní soud nepovažuje za potřebné podrobně odkazovat na jednotlivé
části odůvodnění, které je účastníkům řízení k dispozici na adrese www.nssoud.cz. Výchozí
procesní situace byla v uvedené věci přitom obdobná jako nyní v posuzovaném případě. Kasační
stížnost podával žalovaný správní orgán a mířila proti usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí
žaloby, spolu se souvisejícím výrokem o náhradě nákladů soudního řízení. Postačí proto
připomenout, že rozšířený senát v souladu s §17 s. ř. s. tímto usnesením sjednotil doposud ne
zcela jednotnou judikaturu kasačního soudu k otázce přípustnosti kasační stížnosti směřující
proti usnesení o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby včetně souvisejícího rozhodnutí
o nákladech řízení. Související výrok o nákladech řízení se v těchto případech opírá o §60 odst. 3
věta druhá s. ř. s. a je odvislý od hypotézy, zda byla podaná žaloba vzata zpět pro pozdější
chování žalovaného.
[8] Rozšířený senát v citovaném usnesení jednoznačně setrval na koncepci tzv. subjektivní
nepřípustnosti kasační stížnosti, která je podle jeho názoru přenositelná i do soudního řízení
podle soudního řádu správního. Tuto koncepci s poukazem též na judikaturu Nejvyššího soudu
vymezil Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 - 33,
kde konstatoval, že „[s]ubjektivní přípustnost kasační stížnosti se však nevyčerpává tím, že ji podá účastník
řízení. Z povahy kasační stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá, že ji může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím
způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí krajského soudu, protože
existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu
subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena
určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí.
Oprávnění podat kasační stížnost tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který krajský soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku,
který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že kasační soud
napadené rozhodnutí zruší (srov. přiměřeně usnesení NS ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1997, pod č. 28, dále srov. usnesení NSS ze dne 13. 9. 2012,
č. j. 3 As 72/2012 - 20, nebo usnesení NSS ze dne 30. 10. 2008, č. j. 1 Afs 133/2008 - 110).“
[9] Rozšířený senát byl konfrontován i s případy, kdy se stěžovatel nedomáhal toliko toho,
že podaná žaloba měla být namísto zastavení řízení správně odmítnuta, ale v některých případech
se domáhal i zamítnutí žaloby, tedy meritorního rozhodnutí o věci samé. Uzavřel však k tomu,
že „pro posouzení oprávněnosti stěžovatele podat kasační stížnost není podstatné, jakého výsledku řízení
před krajským soudem se dovolává (pokud vůbec), ale jaký výsledek je pro něj objektivně nejpříznivější.“
(odst. 44).
[10] Sjednocující rozhodnutí nepřisuzuje odlišné procesní důsledky jednotlivým variantám
možného ukončení řízení před krajským soudem, pokud současně neznamenají odlišné
vyhodnocení procesního úspěchu ve věci toho kterého z účastníků. V odst. 51 zdůrazňuje,
že „relevantní újmu však nelze shledat ani v případě, kdy žaloba sice není zamítnuta (pro žalovaného obecně
nejpříznivější možný výsledek každého soudního sporu), ale soudní řízení je skončeno jinak, aniž by žalobě bylo,
byť jen z malé části vyhověno. Takovými rozhodnutími jsou v soudním řízení správním typicky usnesení
o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení.“ Konečně v odst. 55 uzavírá, že „relevantní újmu je totiž
v každém případě nutno posuzovat ve vztahu k věci samé. Újma tedy nemůže spočívat např. jen v prodloužení
řízení (viz výše), ale ani, jak poukazuje stěžovatel a předkládající senát, v rozhodnutí o nákladech řízení. Takové
rozhodnutí je akcesorickým výrokem soudu, který nelze napadnout samostatnou kasační stížností (§104
odst. 2 s. ř. s.).“
[11] S poukazem na shora uvedené důvody proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo,
než kasační stížnost stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
odmítnout jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
[12] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu