ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.430.2019:18
sp. zn. 7 As 430/2019 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: REALSAD s. r. o.,
se sídlem Pod zámkem 204, Moravský Krumlov, zastoupen JUDr. Michaelou Voseckou
Klečkovou, advokátkou se sídlem Ječná 29a, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační
úřad, se sídlem Masarykovo nám. 5, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 62 A 91/2018 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2018, č. j. 13159-9/2017-ERU, rada žalovaného zamítla
rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2017, č. j. 13159-4/2017-ERU,
jímž byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení o udělení licence vedeného
pod sp. zn. LIC-13827/2010-ERU.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí rady žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 62 A 91/2018 - 55.
[3] Krajský soud konstatoval, že odůvodňoval-li žalobce žádost o obnovu řízení mimo jiné
odkazem na soudní rozhodnutí vydaná po pravomocném rozhodnutí ve věci, pak se nejedná
o důvod, na základě něhož by bylo možné žádosti žalobce o obnovu řízení vyhovět. V této
souvislosti pak odkázal na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 - 74.
[4] Pokud jde o stanoviska ze dne 10. 7. 2017 a ze dne 13. 5. 2016, která vypracovala Vysoká
škola báňská - Technická univerzita Ostrava (dále jen „stanoviska“), resp. závěry v nich obsažené,
tak ani ta nejsou podle názoru krajského soudu způsobilá naplnit podmínky podle §100 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
neboť byla vydána po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence č. 111018002 ze dne
17. 12. 2014, č. j. 13827-69/2010-ERU, kterým bylo ukončeno řízení, vůči němuž žádost
o obnovu směřuje. Nejedná se tak o skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního
řízení, jak požaduje §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Nebyl tak dán důvod věcně se závěry
obou stanovisek zabývat. Nadto se nejednalo o skutečnosti nebo důkazy, které by měnily
skutkové okolnosti zjištěné v původním řízení, ale o podklady, na základě nichž mělo dojít
k jinému právnímu posouzení konkrétních skutečností v původním správním řízení.
[5] Pro úplnost krajský soud uvedl, že žalobce v žádosti o obnovu řízení neuváděl důvody
pro obnovu řízení ve smyslu §100 odst. 1 písm. b) správního řádu, tedy zrušení či změnu
rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno.
[6] Žalobní námitkou, kterou žalobce brojil proti průběhu původního správního řízení,
resp. proti vydání dvou podle jeho názoru protichůdných rozhodnutí, se krajský soud nezabýval,
neboť dospěl k závěru, že tato míjí předmět soudního řízení.
[7] K argumentaci žalobce, podle které měl žalobce získat licenci nejpozději v roce 2011
(a nikoli až v roce 2014), krajský soud konstatoval, že nejde o tvrzení dříve neznámých
skutečností ani o tvrzení existence dříve neuplatnitelných důkazů, neboť tuto argumentaci mohl
žalobce uplatnit v opravném prostředku právě proti udělené licenci v roce 2014. Již v tu dobu
totiž žalobce věděl, že v roce 2011 elektrárna podmínky pro vydání licence splňovala,
resp. splňovat mohla, jelikož byla dokončena. Právo podat opravný prostředek proti udělené
licenci (tu pokud jde o den, k němuž byla udělena) tehdy zůstalo ze strany žalobce neuplatněno.
[8] Krajský soud proto uzavřel, že nebyly dány důvody pro obnovu řízení podle §100 odst. 1
správního řádu a žalovaný nemohl rozhodnout jinak, než žádost žalobce zamítnout.
III.
[9] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[10] Stěžovatel na úvod odkázal na veškerá svá tvrzení a důkazy předložené v rámci správního
řízení o žádosti na obnovu řízení, včetně podaného rozkladu a v rámci žaloby podané
ke krajskému soudu. Stěžovatel má za to, že podmínky pro obnovu předmětného správního
řízení splněny byly, a že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon takovým způsobem,
že to ovlivnilo zákonnost nejen rozhodnutí samotného, ale hlavně celého správního řízení.
Krajský soud tak měl napadené rozhodnutí o zamítnutí rozkladu zrušit a věc vrátit žalovanému
k novému projednání.
[11] Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že vedle sebe existují dvě zcela rozdílná správní
rozhodnutí vydaná v řízení vedeném pod stejnou spisovou značkou, a sice rozhodnutí o tom,
že žádost o vydání licence se zamítá, a na druhé straně s odstupem několika let rozhodnutí
o vydání licence, tedy naopak rozhodnutí kladné. S touto situací se ovšem žalovaný a následně
ani krajský soud žádným způsobem nevypořádali. Takový právní stav je nezákonný a je v rozporu
mimo jiné také s Listinou základních práv a svobod. Stěžovatelem předložené nové důkazy
mohly nepochybně odůvodňovat jiné řešení posuzované otázky.
[12] Stěžovatel rovněž nesouhlasil s částí odůvodnění uvedenou v bodě 17 napadeného
rozsudku, která podle jeho názoru postrádá logiku nejen právní, ale také obchodní. Pokud
by totiž stěžovatel brojil proti rozhodnutí o udělení licence z roku 2014, byl by nebyl oprávněn
k podnikání v předmětném energetickém odvětví a nemohl by vyrábět, resp. dodávat elektřinu
ani za současnou nedotovanou cenu a tedy by nutně již v této chvíli v žádném případě
nepodnikal.
[13] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se všemi nosnými
důvody napadeného rozsudku krajského soudu. Otázka udělení licence na výrobu elektřiny
stěžovateli byla v minulosti správními soudy opakovaně projednána. Především žalovaný odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 As 204/2015 - 66, kde soud
po věcném posouzení řízení o žádosti o udělení licence dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal
ke dni rozhodování o udělení licence předpoklady pro její udělení, a proto jeho žádosti nemohlo
být vyhověno. Podle názoru žalovaného nelze žádosti o povolení obnovy řízení vyhovět,
protože rozhodnutí o udělení licence je konstitutivním správním rozhodnutím, které může
veřejné subjektivní právo k podnikání založit pouze s účinky pro futuro, přičemž ani na základě
určení účinků (§100 odst. 5 správního řádu) nelze vydat rozhodnutí, které by právní účinky
zakládalo zpětně k roku 2011. Stěžovatel rovněž v řízení nepředložil důkaz, který by bylo možno
brát za dříve neznámý důkaz či skutečnost ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Stěžovatelem předložené podklady vyjadřovaly odlišný náhled na správnost postupu žalovaného
v rámci řízení o udělení licence v letech 2010 - 2011, nicméně tato otázka již byla opakovaně
předmětem soudního přezkumu. Skutečnost, že v rámci řízení o žádosti o udělení licence dnes
vedle sebe existují dvě pravomocná rozhodnutí je důsledkem skutečnosti, že jedno z nich bylo
v minulosti zrušeno krajským soudem, ale Nejvyšší správní soud zrušující rozsudek následně
zrušil. V mezidobí však bylo vydáno nové rozhodnutí o žádosti, ale s časovými účinky k roku
2014. Jakkoliv existence dvou pravomocných rozhodnutí v téže věci není běžná, má žalovaný
za to, že tato rozhodnutí vedle sebe obstojí, protože každé vycházelo z jiného skutkového stavu.
Uznal-li Nejvyšší správní soud v předchozím řízení argumentaci žalovaného, že elektrárně
stěžovatele nebylo možné v roce 2010 licenci udělit z důvodu nesplnění technických
předpokladů, nebylo na druhé straně pochyb o tom, že v roce 2014 podle tehdy zjištěného
skutkového stavu licence byla řádně udělena, a proto mohlo být v rámci nového projednání
žádosti takové rozhodnutí vydáno. Obě tato rozhodnutí považuje žalovaný za zákonná. Žalovaný
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační
argumentace stěžovatele, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení
ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou.
S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní
soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.),
a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry
předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumáván
v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno
zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat
právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003,
č. j. 6 Ads 3/2003 - 73).
[18] Ve vztahu k námitkám stěžovatele, jimiž odkazoval na svou argumentaci uvedenou v jeho
předchozích podáních, Nejvyšší správní soud uvádí, že takové vymezení stížních námitek není
přípustné. Stěžovatel je povinen v kasační stížnosti explicitně uvést jím spatřované důvody
nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, a vymezit tak rozsah přezkumu
napadeného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 - 74). Uvedení konkrétních stížních námitek přitom
nelze nahradit zopakováním či parafrází námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě,
neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než která jsou předmětem
přezkumu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58).
[19] Pokud jde o argumentaci stěžovatele, kde namítal existenci dvou správních rozhodnutí
pod stejnou spisovou značkou, tato je z hlediska posouzení zákonnosti žalobou napadeného
rozhodnutí irelevantní. Jak zcela správně uvedl již krajský soud, tyto námitky míjí předmět
soudního řízení, a proto se jimi oprávněně odmítl zabývat. Jednak je třeba poukázat na to,
že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení (první stádium
obnovy řízení) lze přezkoumat jen existenci podmínek pro obnovu řízení, nikoli skutkový stav
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 A 24/2002 - 34,
publ. pod č. 885/2006 Sb. NSS). Dále je nutno uvést, že obnova řízení je na rozdíl od úpravy
přezkumného řízení určena primárně k nápravě skutkových nesprávností. K nápravě právních
omylů a vad slouží institut přezkumného řízení. Podstatným rysem obnovy řízení je to,
že umožňuje z důvodu skutkových omylů zjištěných až po právní moci rozhodnutí znovu
rozhodnout ve věci samé, a prolomit tak překážku věci rozhodnuté. V řízení o povolení obnovy
se tedy nepřezkoumává zákonnost a správnost původního rozhodnutí, ale je nutné posoudit
otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé anebo jiné zákonem vymezené skutečnosti
způsobující nedostatky ve zjištění skutkového stavu ve spojení s důkazy již provedenými ve věci
mohou mít podstatný vliv na obsah rozhodnutí, tj. odůvodňují jiné pro účastníka řízení
příznivější rozhodnutí, než které bylo původně vydáno. Přípustnost obnovy řízení je podmíněna
přesně stanovenými důvody a dále je omezena i časově. S ohledem na uvedené je zřejmé,
že stěžovatelem uplatněné námitky nemají jakoukoliv souvislost s existencí důvodů, na které je
povolení obnovy výslovně vázáno (§100 odst. 1 správního řádu).
[20] K nesouhlasu stěžovatele s argumentací krajského soudu obsaženou v bodu 17
odůvodnění napadeného rozsudku (možnost uplatnění předmětných námitek v opravném
prostředku proti udělení licence v roce 2014) postačí uvést, že se jedná o pouhou úvahu
krajského soudu, která však nebyla zásadní pro jeho závěr o tom, že v případě stěžovatelova
tvrzení o tom, že měl získat licenci nejpozději v roce 2011 a nikoliv až v roce 2014, nejde
o tvrzení dříve neznámých skutečností ani o tvrzení existence dříve neuplatnitelných důkazů
ve smyslu §100 odst. 1 správního řádu. Jinak řečeno, odůvodnění předmětného závěru krajského
soudu obstojí i bez této úvahy jdoucí nad rámec věci. V této souvislosti pro úplnost Nejvyšší
správní soud dodává, že předmětnou úvahu nelze bez dalšího odmítnout jako nesprávnou a je
nutno ji vnímat jako poukaz krajského soudu na fakt, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti mu
musely být známy již v době, kdy bylo vedeno správní řízení o udělení licence, jehož obnovy
se nyní domáhá. Obnovy řízení se však nemůže domáhat ten, kdo mohl důvody obnovy uplatnit
v odvolacím řízení (§100 odst. 2 věta druhá správního řádu).
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu