ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.94.2020:23
sp. zn. 7 As 94/2020 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: J. L., zastoupen
JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. 2. 2020, č. j. 22 A 68/2019 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Ing. Ondřeje Horázného, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 7. 2019, č. j. MSK 85956/2019 (dále též „napadené
rozhodnutí“), žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu města Frýdek – Místek
(dále též „správní orgán“) ze dne 25. 4. 2019, č. j. MMFM 64457/2019 (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), kterým žalobci byla uložena pokuta za přestupky podle §56 odst. 1 písm. e) a f)
zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových
vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odborné
způsobilosti“), a to tak, že výrokem I. změnil prvostupňové rozhodnutí, výrokem II.
prvostupňové rozhodnutí v části II. zrušil a řízení o pokračujícím přestupku zastavil a výrokem
III. snížil pokutu z 65 000 Kč na 30 000 Kč. Prvního přestupku se měl žalobce dopustit tím,
že v rozporu s ustanovením §13 odst. 1 písm. d) téhož zákona přijal do výcviku žadatele, který
nesplňoval podmínky podle §13 zákona o odborné způsobilosti, neboť ke dni přijetí nedoložil
posudek o zdravotní způsobilosti. Druhého přestupku se pak měl dopustit tím, že přijal
do výcviku žadatelku, která nesplňovala podmínky podle §13 zákona o odborné způsobilosti,
neboť doložila neúplnou žádost, jelikož na posudku o zdravotní způsobilosti nebylo uvedeno,
pro jakou skupinu vozidel je žadatelka způsobilá. Třetí přestupek měl spočívat v tom, že měl
přijmout k výuce a výcviku žadatelku, která v den ukončení výuky a výcviku nedovršila stanovený
věk pro danou skupinu, protože výuka byla ukončena dne 8. 6. 2018 a žadatelka dovršila 18 let
až dne 12. 6. 2018.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Ostravě (dále též
„krajský soud“), vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem (dále též „napadený rozsudek“),
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Žalobce tvrdil,
že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Namítl, že tři skutky, z jejichž
spáchání byl uznán vinným, nelze považovat za přestupky podle §56 odst. 1 písm. e) zákona
o odborné způsobilosti, byť předmětná jednání nebyla plně v souladu s příslušnými ustanoveními
citovaného zákona.
[3] Krajský soud přisvědčil žalobci, že zákon o odborné způsobilosti nevymezuje ve svých
ustanoveních okamžik, který je považován za přijetí k výuce a výcviku. Z právní úpravy obsažené
zejména v §13 zákona o odborné způsobilosti však lze vysledovat, že z povahy věci lze
za okamžik přijetí považovat samotné zahájení výuky a výcviku. Povinnost provozovatele ověřit
zdravotní způsobilost žadatele je úzce provázaná s povinností žadatele stanovenou §13 odst. 4
zákona o odborné způsobilosti, obsahující povinnost předložit doklad o své zdravotní
způsobilosti k řízení motorových vozidel. Pokud provozovatel autoškoly přijme žadatele, který
k okamžiku přijetí doklad o zdravotní způsobilosti nedoložil, jedná v rozporu se zákonem.
[4] Pokud se jedná o první přestupek, dospěl krajský soud k závěru, že jednáním žalobce
došlo k naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku stanovené §56 odst. 1 písm. e)
v návaznosti na §13 odst. 1 písm. d) zákona o odborné způsobilosti. Bylo povinností žalobce
jako provozovatele autoškoly přijmout žadatele k výuce a výcviku až poté, kdy žadatel předloží
kladný posudek o zdravotní způsobilosti. Krajský soud však upozornil, že žalovaný neposuzoval
materiální stránku předmětného přestupku, a to zejména s ohledem na to, že žadatel předložil
doklad o zdravotní způsobilosti pouhý den po přijetí k výuce a výcviku. Současně se v průběhu
správního řízení správní orgán nezabýval tím, zda byl žadatel zdravotně způsobilý také ke dni
přijetí do výuky a výcviku dne 12. 2. 2018. Podle krajského soudu má okolnost, že žadatel byl dne
13. 2. 2018 uznán zdravotně způsobilým k řízení motorových vozidel, ačkoli výuku žadatel zahájil
o den dříve, vliv na míru společenské škodlivosti jednání žalobce.
[5] Ve vztahu ke druhému přestupku dospěl krajský soud k závěru, že jednáním žalobce
nedošlo k naplnění skutkové podstaty přestupku stanovené §56 odst. 1 písm. e) v návaznosti
na §13 odst. 1 písm. d) zákona o odborné způsobilosti. Posouzení zdravotní způsobilosti k řízení
motorových vozidel je upraveno v §84 a násl. silničního zákona ve spojení s prováděcí
vyhláškou č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel. Uvedená
vyhláška stanoví v příloze 2 náležitosti lékařského posudku o zdravotní způsobilosti, přičemž je
zapotřebí zdůraznit, že mezi stanovenými náležitostmi je mj. také uvedení skupiny 1 nebo 2
ve smyslu přílohy č. 3 uvedené vyhlášky. Podle této přílohy jsou zařazeni do skupiny 1 žadatelé
a držitelé řidičských oprávnění skupiny skupin vozidel AM, A1, A2, A, B1, B a B+E.
V projednávané věci lékařka, která dne 12. 2. 2018 vystavila žadatelce kladný posudek o zdravotní
způsobilosti, v posudku vyznačila, že tento je vydáván pro posouzení podle skupiny 1 přílohy č. 3
předmětné prováděcí vyhlášky. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že takový doklad o zdravotní
způsobilosti bez důvodných pochybností u žadatelky ověřoval, že je zdravotně způsobilá k řízení
(mimo jiné) motorových vozidel skupiny B.
[6] K třetímu skutku krajský soud uvedl, že se neztotožňuje se závěrem žalovaného, že měl
žalobce ukončit výuku u žadatelky dne 8. 6. 2018, tedy v den, kdy žalobce přihlásil žadatelku
ke zkoušce z odborné způsobilosti. S ohledem na to, že žadatelka dosáhla věku 18 let až dne
12. 6. 2018, měl žalovaný za to, že žalobce porušil podmínku stanovenou §13 odst. 1 písm. b)
zákona o odborné způsobilosti. Za ukončení výuky a výcviku lze považovat až složení zkoušky
z odborné způsobilosti, neboť až tímto okamžikem dojde k uzavření celého procesu vedoucího
k získání odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla. Ze správních spisů nadto vyplývá,
že žadatelka složila zkoušku dne 22. 6. 2018, tedy prokazatelně v době, kdy již dosáhla
potřebného věku pro získání odborné způsobilosti (toho dosáhla dne 12. 6. 2018). Z uvedeného
vyplývá, že ani v případě třetího vytýkaného skutku nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty
přestupku, tedy v tomto případě podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o odborné způsobilosti.
III.
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní zpochybnil závěry krajského soudu, dle nichž
žalobce v ani jednom případě nenaplnil skutkovou podstatu přestupku podle §56 odst. 1 písm. e)
zákona o odborné způsobilosti.
[8] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu stran určení okamžiku přijetí k výuce
a výcviku, který je dle soudu totožný se samotným zahájením výuky a výcviku. Má za to, že zákon
o odborné způsobilosti jednoznačně rozlišuje „přijetí“ k výuce a výcviku a „zahájení a ukončení“
výuky a výcviku, byť tyto pojmy výslovně nedefinuje. Je zcela zřejmé, že přijetí žadatele k výuce
a výcviku nastává dříve, než zahájení výuky a výcviku, neboť před zahájením výuky a výcviku je
provozovatel autoškoly povinen vytvořit seznam žadatelů do výuky a výcviku již dříve přijatých.
Vzhledem k tomu, že mezi podáním žádosti a zahájením výuky a výcviku zákon nepočítá
s žádným úkonem, který by mohl být za „přijetí“ považován, je jediným adekvátním výkladem to,
že přijetím k výuce a výcviku se rozumí přijetí žádosti žadatele provozovatelem autoškoly.
Takový výklad je zastáván praxí a i Ministerstvem dopravy. Rovněž nesouhlasil s posouzením
krajského soudu ohledně nenaplnění materiálního znaku přestupku. Provozovatelé autoškol
si nemohou činit relevantní úsudek o zdravotní způsobilosti žadatelů k řízení motorových
vozidel. Tento úsudek je svěřen výhradně lékaři a posudek o zdravotní způsobilosti je vydán
až po provedení lékařské prohlídky. Správní orgány jsou pak vázány závěry lékařského posudku,
a to ke dni jeho vystavení. Nejsou tedy oprávněny činit úsudek o tom, jaký byl zdravotní stav
žadatele v době před jeho vystavením. Přestupek žalobce byl tedy dokonán již tím, že dne
17. 1. 2018 (podle krajského soudu dne 12. 2. 2018) přijal k výuce a výcviku žadatele, který
nepředložil posudek o zdravotní způsobilosti vystavený nejpozději dne 12. 2. 2018. Dodatečně
předložený posudek o zdravotní způsobilosti neprokazuje, že žadatel byl způsobilý ke dni přijetí,
nýbrž prokazuje pouze, že byl způsobilý až ke dni 13. 2. 2018.
[9] Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že závěr krajského soudu o dostatečné určitosti
lékařského posudku, pokud je v něm namísto uvedení požadované skupiny vozidla uvedena
skupina 1 ve smyslu přílohy č. 3 vyhlášky č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení
motorových vozidel, je nesprávný. Předmětná skupina 1 zahrnuje řidičská oprávnění skupin AM,
A1, A2, A, B1, B a B+E, a od skupiny 2 se liší rozsahem nemocí, vad nebo stavů, které lékař
posuzuje. Z posudku nijak nevyplývá, že žadatelka byla způsobilá k řízení motorových vozidel
právě skupiny B (neboť mohla být např. způsobilá jen k řízení vozidel skupiny AM). Tvrdí,
že absence těchto náležitostí činí posudek neplatným, nikoli řádným, nebo neúplným, a takový
posudek nemůže prokázat zdravotní způsobilost žadatele o řidičské oprávnění.
[10] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně určil i okamžik ukončení výuky a výcviku,
pokud za moment ukončení považoval až složení zkoušky odborné způsobilosti. Výklad
krajského soudu je zcela v rozporu s §32 odst. 2 zákona o odborné způsobilosti. Jestliže
se ukončením výuky a výcviku rozumí až složení zkoušky, pak by toto ustanovení postrádalo
smysl, neboť 15denní lhůta v tomto ustanovení uvedená, by nikdy nezačala běžet. Současně
výklad §13 odst. 1 písm. d) zákona o odborné způsobilosti provedený krajským soudem vede
k tomu, že by byl žadatel striktně limitován dobou 18 měsíců od zahájení výuky a výcviku
až do (úspěšného) vykonání zkoušky, a to bez ohledu na další zákonné lhůty. Krajským soudem
odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2012, č. j. 30 A 14/2011 - 42
považuje za nepřiléhavý, přičemž se obecně ani se závěry v něm uvedenými se neztotožňuje.
Naopak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 4 As 133/2014 - 37, v němž je „přijetí k výuce a výcviku“ a „ukončení výuky a výcviku“ jasně
definováno.
IV.
[11] Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Pro naplnění skutkové podstaty přestupku
by musel žalobce přijmout jako žadatele osobu, která není zdravotně způsobilá. Proto, aby bylo
možné konstatovat, že žadatel nebyl dne 12. 2. 2018 způsobilý, by musel existovat lékařský
posudek osvědčující tato tvrzení. Pokud byl žadatel dne 13. 2. 2018 způsobilý, těžko si lze
představit, že by předchozí den způsobilý nebyl. V projednávané věci však žalobce přijal žadatele,
který nepředložil lékařský posudek o zdravotní způsobilosti. Zdravotní způsobilost byla doložena
před první hodinou praktické jízdy, a proto nemohlo dojít k ohrožení chráněného zájmu (nemohl
být naplněn materiální znak přestupku).
[12] Žalobce nesouhlasil ani s argumentací stěžovatele, že absence uvedení skupiny vozidla
(konkrétně skupiny B) vede k neplatnosti posudku o zdravotní způsobilosti. Jedná se pouze
o formální nedostatek, který v žádném případě nemůže znamenat, že by žadatelka nebyla
zdravotně způsobilá pro určitou skupinu vozidel dle skupiny 1 ve smyslu přílohy č. 3
vyhlášky č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, kterou lékařka
v posudku o zdravotní způsobilosti uvedla.
[13] Žalobce považoval některé závěry stěžovatele téměř za absurdní a ve zbytku odkázal
na svá žalobní tvrzení. Má za to, že ani třetí projednávaný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu
přestupku.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podstatou sporu je zda se žalobce dopustil přestupků ve smyslu §56 odst. 1 písm. e)
zákona o odborné způsobilosti. Ten stanoví, že „právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako
provozovatel autoškoly dopustí přestupku tím, že přijme jako žadatele o řidičské oprávnění osobu, která nesplňuje
podmínky podle §13“.
[17] Podle §13 odst. 1 zákona o odborné způsobilosti výuku a výcvik k získání řidičského
oprávnění může provádět výlučně provozovatel autoškoly. Provozovatel autoškoly přijme
k výuce a výcviku k získání řidičského oprávnění osobu, která
a) podá písemnou žádost; pokud je žadatel mladší 15 let musí být žádost doložena
písemným souhlasem jeho zákonného zástupce, jehož podpis byl ověřen příslušným
orgánem,
b) ke dni ukončení výuky a výcviku dosáhne věku předepsaného pro udělení řidičského
oprávnění příslušné skupiny podle zvláštního zákona, přičemž od zahájení výuky
a výcviku k jejich ukončení nesmí uplynout doba delší než 18 měsíců,
c) není nezpůsobilá k právním úkonům,
d) je zdravotně způsobilá k řízení motorového vozidla podle zvláštního zákona,
e) splní další podmínky, pokud je pro získání řidičského oprávnění vyžaduje zvláštní
zákon,
f) není ve výkonu správního trestu nebo trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu
řízení motorových vozidel.
Podle §13 odst. 4 zákona o odborné způsobilosti předkládá k žádosti o přijetí k výuce
a výcviku žadatel doklad o své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, který ke dni
podání žádosti nesmí být starší více než 3 měsíce.
[18] Žalobou napadeným rozhodnutím stěžovatel shledal žalobce vinným ze tří přestupků
dle §56 odst. 1 písm. e) zákona o odborné způsobilosti. Je nepochybné, že aby mohlo dojít
ke spáchání přestupku, je nezbytné naplnit nejen formální stránku daného skutku, ale také
stránku materiální.
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že žalobce přijal žadatele k výuce
a výcviku ke dni podání přihlášky. Lze se ztotožnit s tím, že nelze klást rovnítko mezi přijetím
k výuce a zařazením do výuky. Jako případné se jeví podpůrné argumenty stěžovatele, který
poukazuje na řadu povinností provozovatele autoškoly před zahájením výuky a výcviku. Zákon
o odborné způsobilosti výslovně neurčuje okamžik přijetí k výuce a výcviku. Lze však dovodit,
že k přijetí dojde až po prověření splnění podmínek pro faktické přijetí a „zapsání“ do evidence
autoškoly. Se stěžovatelem lze souhlasit, že k přijetí k výcviku a výuce dochází dříve,
než k samotnému zahájení výuky a výcviku, nejpozději však ke dni zahájení výuky a výcviku.
Nelze nicméně souhlasit s výkladem, že k přijetí dojde automaticky přijetím přihlášky, neboť
zjistí-li provozovatel autoškoly, že žadatel nesplňuje předpoklady pro přijetí (např. zjevná
nezpůsobilost nebo velmi nízký věk), žadatele nepřijme a nezapíše. Obdobně by přijetím názoru
stěžovatele nebylo lze odstranit absenci např. právě posudku o zdravotní způsobilosti, kterým
by uchazeč třeba i v době podání žádosti disponoval, avšak by jej z nějakého důvodu k žádosti
nepřipojil. Lze tedy předpokládat, že stěžovatel chápe okamžik „přijetí přihlášky“ jako okamžik,
kdy je mu doručena formálně bezvadná přihláška obsahující i potřebné právními předpisy
vyžadované doklady. Z povahy věci pak plyne, že provozovatel autoškoly musí mít k dispozici
i prostor vyzvat uchazeče k případnému doplnění přihlášky či předložení dosud chybějících
podkladů. Teprve po případném završení této (fakultativní) ověřovací fáze a po odstranění
vytčených nedostatků může dojít k samotnému přijetí žadatele. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením
stěžovatele, že mezi podáním žádosti a zahájením výuky a výcviku není žádný úkon, který by bylo
možné považovat za přijetí. Tak tomu může být v případě, že podaná přihláška obsahuje všechny
formální náležitosti i právními předpisy vyžadované přílohy.
[20] Provozovatel autoškoly tedy nejednal v souladu s právními předpisy, pokud přijal
do autoškoly žadatele, který k okamžiku přijetí, potažmo zahájení výuky a výcviku nedisponoval
dokladem o zdravotní způsobilosti. Tímto pochybením došlo k naplnění formální stránky
skutkové podstaty přestupku stanovené §56 odst. 1 písm. e) v návaznosti na §13 odst. 1 písm. e)
zákona o odborné způsobilosti. Krajský soud však při úvaze o nutnosti zrušit žalobou napadené
rozhodnutí položil důraz na absenci materiální stránky, na nedostatek nebezpečnosti jednání
žalobce v tomto konkrétním případě. Ze správních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel ani správní
orgán I. stupně nijak neposuzovaly naplnění materiální stránky skutkové podstaty přestupku.
Kasační stížnost se v této části míjí s podstatou věci, byť patrně reaguje na dílčí argumenty
krajského soudu. Nebylo na místě vést polemiku o tom, zda jsou či nejsou správní orgány nadány
kompetencí samy kvalifikovaně posoudit zdravotní způsobilost uchazeče o výuku a výcvik
v jednotlivých fázích jejich provádění. Správní orgány měly uvážit, nakolik mohlo dojít
k ohrožení či dokonce narušení zájmu na splnění požadavků stanovených právními předpisy
v tomto konkrétním případě, kdy byl posudek o zdravotní způsobilosti předložen druhý den
po zahájení výuky za situace, kdy první den probíhala (dle tvrzení žalobce) pouze teoretická
příprava. Ani krajský soud netvrdil, že byl postup žalobce v této věci správný. Zcela správně
však po stěžovateli požadoval, aby se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci uvážil, zda je třeba
žalobci na jeho postup rovně uložit pokutu. Žalobou napadené rozhodnutí tedy postrádá
posouzení materiální stránky přestupku. Stěžovatelem uváděný „paralelní přestupek podle §125c
odst. 1 písm. e) bod 4 zákona o silničním provozu“, se týká zcela odlišné situace a poukaz na něj
není případný. Stěžovatel připodobňuje nyní nastalou situaci k případu, kdy je sankcionován řidič,
který řídí vozidlo, ačkoli není držitelem platného posudku o zdravotní způsobilosti. Nejvyšší
správní soud neshledává potřebu pro účely projednávané věci činit úvahu, zda zjištěná absence
platného posudku o zdravotní způsobilosti u řidiče vozidla (formální znak) již v sobě zahrnuje
takovou míru společenské nebezpečnosti, že je naplněním formálního znaku současně přítomen
i prvek materiální. Podstatné je, že z hlediska společenské nebezpečnosti nelze klást rovnítko
mezi aktivní účastí v silničním provozu a účastí na teoretické výuce po dobu jednoho dne.
[21] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele stran nedostatečné určitosti
zdravotního posudku (druhý přestupek). Z uvedeného posudku je zřejmé, pro jaké skupiny
vozidel byl vystaven. Ačkoliv v něm nebylo přímo uvedeno, že je vystaven pro vozidla skupiny B,
vyplývalo z něj, že platí pro řidičská oprávnění skupin AM, A1, A2, A, B1, B a B+E. Není
rozhodující, že z něj není patrné, pro kterou konkrétní skupinu je vystaven, neboť je požadovaná
míra zdravotní způsobilosti pro jednotlivá řidičská oprávnění uvedená ve skupině 1 ve smyslu
přílohy č. 3 vyhlášky č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel
pro všechny skupiny stejná. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že ačkoliv vystavený doklad
o zdravotní způsobilosti trpí vadou a jistě je na místě konkretizovat posuzovanou zdravotní
způsobilost ve vztahu k požadované skupině, jde o vadu spíše formálního charakteru. Rozsah
závěru o zdravotní způsobilosti žadatele tak byl vymezen šířeji, než bylo požadováno (opačná
situace by byla zajisté problematičtější) a ani stěžovatel neuplatňuje argumenty stran případných
odlišností v požadavcích na zdravotní způsobilost pro jednotlivé skupiny ve skupině 1 ve smyslu
přílohy č. 3 vyhlášky č. 277/2004 Sb.
[22] Nejvyšší správní soud konečně nepřisvědčil ani kasačním námitkám týkajícím se určení
okamžiku ukončení výuky a výcviku krajským soudem. Stěžovateli je třeba přisvědčit, pokud
hledá v doslovné interpretaci §32 zákona o odborné způsobilosti oporu pro logický závěr,
že žadatel o řidičské oprávnění se podrobí zkoušce z odborné způsobilosti k řízení motorového
vozidla až po ukončení výuky a výcviku v autoškole. To bezpečně vyplývá z §32 odst. 1 zákona
i podpůrně z povinnosti provozovatele autoškoly písemně přihlásit žadatele o řidičské oprávnění
u obecního úřadu obce s rozšířenou působností ke zkoušce ve lhůtě 15 dnů ode dne ukončení
výuky a výcviku. To však ještě bez dalšího nedává odpověď na to, jaké následky má z hlediska
případné přestupkové odpovědnosti provozovatele autoškoly skutečnost, že žadatelka o řidičské
oprávnění měla dosáhnout požadovaného věku 18 let v mezidobí po ukončení výuky a výcviku,
avšak ještě před podrobením se zkoušce odborné způsobilosti žadatelů o řidičská oprávnění.
Rovněž tak zákon nedává výslovnou odpověď nato, jaký je „osud“ žádosti o vykonání odborné
zkoušky v situaci, kdy je podána ještě před ukončením výuky a výcviku či sice po jejich ukončení,
ale před dovršením 18 let žadatele, nehledě na absenci výslovné zákonné úpravy následků situace,
kdy je výuka a výcvik fakticky ukončen před dovršením věku, ať již bylo ukončení původně
plánováno po tomto datu či nikoli. Proto krajský soud poukazoval na nedokonalost právní
úpravy §13 odst. 1 písm. e) či na tendenci krajských soudů vnímat proces získání řidičského
oprávnění jako jeden celek. Kasační soud nemá pochyb, že případy obdobného druhu nejsou
v praxi ojedinělé, neboť lze předpokládat motivaci mnohých žadatelů o řidičské oprávnění
absolvovat proces odborné přípravy co nejdříve. Další rovinu problému pak představuje
okolnost, jaké konkrétní jednání považuje v této souvislosti zákon o odborné způsobilosti
za skutkovou podstatu přestupku, resp. za porušení jakého ustanovení byla pokuta (též) uložena.
[23] Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobci byla uložena pokuta v souvislosti
s žadatelkou, která ukončila výuku a výcvik dne 8. 6. 2018, avšak věku 18 let dosáhla
až 12. 6. 2018, za porušení §13 odst. 1 písm. b) zákona o odborné způsobilosti. Jak již bylo výše
uvedeno, uvedené ustanovení míří k podmínkám, za nichž může být osoba k výuce a výcviku
přijata, tedy k fázi ještě před započetím výuky a výcviku. Klade požadavek na provozovatele
autoškoly, aby k výuce a výcviku přijal jen takovou osobu, u níž bude možné výuku a výcvik
naplánovat tak, aby bylo možné dodržet požadavek věku předepsaného pro udělení řidičského
oprávnění. Jinými slovy, žalobci byla pokuta (mimo jiné) uložena nikoli za to, že případně
umožnil žadatelce ukončit výuku a výcvik ještě před dovršením věku 18 let, či za to, že ji ještě
před jejími narozeninami přihlásil k odborné zkoušce, ale za to, že takovou žadatelku k výuce
a výcviku vůbec přijal. Případným je proto v této souvislosti rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 9. 2016, č. j. 47 A 15/2014 - 59, alespoň potud, pokud k naplnění skutkové podstaty
přestupku dle §13 odst. 1 písm. b) zákona o odborné způsobilosti zdůrazňuje, že: „předmětná
skutková podstata zahrnuje pouze jednání vztahující se k okamžiku přijetí uchazeče k výuce a výcviku. K tomuto
okamžiku se posuzuje, zda žadatel splňuje všechny podmínky k přijetí. Již v den přijetí k výuce a výcviku,
tedy před ukončením výuky, tak musí být možné posoudit, zda provozovatel autoškoly naplnil skutkovou podstatu
tohoto deliktu.“ Lze zcela jistě požadovat, aby již v době přijetí žadatele měl provozovatel autoškoly
konkrétní představu o časovém průběhu výuky a výcviku, aby byl dodržen požadavek, aby ke dni
ukončení výuky a výcviku dosáhl žadatel požadovaného věku. Pokud by takový požadavek
nemohl být zajištěn, neumožňuje platná právní úprava až na zákonem předpokládané výjimky
(zejm. §13 odst. 2) takového žadatele ke studiu vůbec přijmout. Současně je však třeba vidět,
že minimálně několikatýdenní proces výuky a výcviku lze obtížně v praxi zcela časově fixovat,
zejména ve zcela hraničních případech jako je tento, kdy termín ukončení výuky a výcviku stojí
např. (z nejrůznějších důvodů) na uskutečnění poslední jízdy před či po víkendu a zpětně
dovozovat přestupkovou odpovědnost spočívající v tom, že takový žadatel neměl být k výuce
a výcviku vůbec přijat. Dosud bez bližšího posouzení (dosud se k této skutečnosti nevyjádřily
ani správní orgány ani krajský soud) je pak třeba ponechat skutečnost, že v žádosti o přijetí
k výuce a výcviku žadatelky, je v části, kterou vyplňuje provozovatel autoškoly, nejprve uvedeno
datum ukončení výuky a výcviku dne „8. 6. 18“, které je přeškrtnuto a s poznámkou „opravil
13. 6. 18“ a uvedením nečitelného podpisu uvedeno nové datum „13. 6. 18“. Obsah této listiny
bude třeba konfrontovat s důvody, které správní orgán uváděl jako bližší okolnosti týkající
ukončení výuky a výcviku, kdy poukazoval na rozpory ve stanoviscích žalobce, který měl uvedené
pochybení zjistit o víkendu po 8. 6. 2018 oproti upozornění na tuto situaci zkušebním
komisařem.
[24] Zbývá doplnit, že stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2014, č. j. 4 As 133/2014 - 37, rovněž není na projednávanou věc přiléhavý. V rozsudku
žadatel nedisponoval řidičským průkazem pro vozidla skupiny C v okamžiku podání žádosti
o přijetí k dalšímu výcviku a výuce (pro skupinu C+E), přičemž oprávnění pro skupinu C bylo
obligatorní podmínkou dalšího výcviku a výuky pro skupinu C+E. Bez významu pak byla
shledána skutečnost, že žadatel obdržel oprávnění pro skupinu C několik dní po přijetí k dalšímu
výcviku a výuce. Šlo tedy o věc v podstatném ohledu odlišnou od nyní projednávaného případu.
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce naopak byl plně úspěšný, a proto mu náleží náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti spočívající v jednom úkonu právní služby, kterým bylo písemné
podání ve věci samé - vyjádření ke kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby přísluší
podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, částka 3 100 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 3 400 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to
o 714 Kč. Celkovou částku nákladů řízení ve výši 4 114 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci
v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu