ECLI:CZ:NSS:2022:8.ADS.57.2021:38
sp. zn. 8 Ads 57/2021-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého
a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Z. P., zastoupený Mgr. Petrou
Macounovou, advokátkou se sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, Liberec, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 1/376, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2020, čj. MPSV-2020/102924-917, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 18. 12. 2020, čj. 60 Ad 12/2020-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Petře Macounové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1 300 Kč,
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Úřad práce ČR – Krajská pobočka v Liberci (dále „úřad práce“) rozhodnutím ze dne
19. 3. 2020, čj. 21409/2020/LIB, odňal žalobci od 1. 3. 2018 dávku příspěvek na živobytí
ve smyslu §49 odst. 5 ve spojení s §44 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi. Úřad práce dospěl k závěru, že pobírané dávky jakožto veškeré uváděné příjmy žalobce
(příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení) nepokrývají jeho pravidelné měsíční výdaje. Žalobce
si pronajal nákladný byt a neoznámil skutečnosti rozhodné pro posouzení dávky, neboť nedoložil
výši vlastních úspor a půjčky od jiných osob, které od nich podle výpisu z účtu obdržel. Přestože
jej úřad práce vyzval k vysvětlení a doložení zdroje těchto příjmů, žalobce výzvě nevyhověl
a požadované skutečnosti nedoložil. Nevysvětlil tak rozdíl mezi příjmy a (převyšujícími) výdaji,
přestože byl nadále schopen hradit náklady na bydlení a živobytí, z čehož úřad práce dovodil,
že žalobce má další zdroj příjmů.
[2] Proti rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí podal žalobce odvolání, které žalovaný
v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Žalovaný uvedl,
že důvodem pro odejmutí příspěvku na živobytí bylo nesplnění povinností dle výzvy ze dne
5. 11. 2019. Zákon o pomoci v hmotné nouzi přesouvá břemeno tvrzení a důkazní břemeno
na žadatele o dávky, neboť v §49 jim ukládá povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku, její výši a výplatu, přičemž mezi tyto skutečnosti patří celkové sociální a majetkové
poměry. Úřad práce si za tím účelem vyžádal výpis z bankovního účtu žalobce, z nějž vyplynuly
příchozí platby ve výši 16 000 Kč, 5 000 Kč, 2 369 Kč a 2 000 Kč. Pokud žalobce uvedl,
že částečně šlo o vklad vlastních úspor a že další peníze mu půjčili jeho známí, avšak odmítl uvést
jejich jména a doložit jakoukoliv smlouvu o půjčce (s tvrzením, že šlo pouze o ústně sjednané
smlouvy), nebylo takové vysvětlení dostačující. Žalobce tak musel v době, kdy jeho příjmem byly
pouze nepojistné sociální dávky (které nepostačovaly ani na pokrytí jeho osobních potřeb),
disponovat jinými finančními prostředky, a tedy nevysvětlil svou celkovou situaci tak, jak po něm
správní orgány požadovaly. Přinejmenším od února 2018 byl schopen zabezpečit si živobytí
a hrazení nákladů na bydlení ze svých prostředků.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci. Namítal, že ve věci podal návrh na zastavení řízení, a jelikož mu úřad
práce zaslal (opakované) oznámení o zahájení řízení ze dne 25. 2. 2020, mohl se domnívat,
že předchozí řízení bylo zastaveno. Oznámení o zahájení řízení navíc není důvodem pro to,
aby úřad práce přestal dávky vyplácet. Co se oznámení o zahájení řízení ze dne 25. 2. 2020 týče,
jeho vedení bránila překážka litispendence. Úřad práce o odejmutí příspěvku na živobytí
rozhodoval celkem třikrát (jeho předchozí rozhodnutí byla opakovaně rušena, pozn. NSS), ani tentokrát
neodůvodnil, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro nárok na dávku a na základě čeho. Žalobci
nesdělil, že výše uvedená výzva a sdělení žalobce ze dne 22. 11. 2019 jsou jedinými podklady
rozhodnutí a neumožnil se mu s nimi seznámit. Předchozí byt žalobce musel opustit, pronajal
si téměř stejný byt v témže domě, za menší byt by neplatil o mnoho menší nájemné. Žalobce
úřadu práce sdělil, že požadované písemné doklady neexistují a že využívá půjček od známých,
kteří mu pomáhají pokrýt rozdíl mezi vyplácenými dávkami a jeho skutečnými životními
potřebami. Výpomoc s pokrytím rozdílu mezi skutečnou spotřebou a výší vyplacených dávek
nelze považovat za důvod k odejmutí dávky hmotné nouze. Úřad práce si musel v průběhu
poskytování dávek být vědom toho, že dávky nepokrývají celkovou potřebu prostředků
k zajištění živobytí. S pomocí dalších osob tedy bylo třeba počítat, nejednalo se o skutečnosti
odůvodňující změnu rozhodných skutečností rozhodných pro trvání nároku na dávku. Řízení
bylo zahájeno z moci úřední, v němž se předpokládá důkazní aktivita správního orgánu. Žalobce
na formalistické, obecné a neodůvodněné výzvy úřadu práce reagoval.
[4] Krajský soud sice vytkl správním orgánům procesní pochybení jak dříve v řízení
(kvůli nimž byla dřívější správní rozhodnutí rušena), tak bezprostředně před vydáním nyní
žalobou napadeného rozhodnutí, avšak jako celek žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.
Tato procesní pochybení totiž v důsledku nezpůsobila zkrácení práv žalobce. Oznámení
o zahájení správního řízení ze dne 25. 2. 2020 bylo vydáno bezdůvodně (ve věci již řízení bylo
vedeno), což úřad práce sám naznal a takto nadbytečně zahájené řízení usnesením ze dne
21. 5. 2020 zastavil. Z toho však nelze dovodit, že by bylo zastaveno i dříve zahájené řízení
o odejmutí příspěvku na živobytí, z nějž vzešlo výše označené rozhodnutí úřadu práce (později
napadené odvoláním, resp. žalobou). Z postupu správních orgánů je rovněž zřejmé, že návrh
žalobce na zastavení řízení nepovažovaly za důvodný, byť se jím výslovně nezabývaly. Samotné
usnesení úřadu práce o zastavení řízení o odejmutí příspěvku na živobytí zahájeného oznámením
ze dne 25. 2. 2020 není předmětem tohoto soudního přezkumu, krajský soud se tedy námitkami
s ním souvisejícími (vč. překážky litispendence zahájeného řízení) nezabýval (řízení, z něhož vzešlo
napadené rozhodnutí, bylo zahájeno oznámením o zahájení řízení ze dne 28. 2. 2018, pozn. NSS).
Podle krajského soudu jsou rozhodnutí žalovaného i úřadu práce přezkoumatelná, je z nich
jednoznačně zřejmé, jaké důvody je vedly k odejmutí příspěvku na živobytí. Žalobce na výzvu
nepředložil požadované dokumenty a neprokázal úspory anebo půjčky, které měly být zdrojem
příchozích plateb na jeho bankovní účet. Navíc nesdělil žádné bližší informace ohledně osob,
které mu měly peníze půjčovat. Jeho postoj spočívající v tom, že tyto informace odmítl úřadu
práce sdělit z důvodu, že by tím mohly být narušeny jeho sociální vazby, neboť by se úřad práce
na tyto osoby obrátil a jim by mohl v řízení hrozit postih, nelze podle krajského soudu
akceptovat. Co se námitky neseznámení žalobce s podklady rozhodnutí týče, krajský soud
upozornil, že správní orgány nemají povinnost seznámit účastníky řízení s konkrétními závěry,
které na základě těch kterých jednotlivých podkladů hodlají v rozhodnutí zaujmout. Žalobci bylo
v řízení opakovaně umožněno s podklady se seznámit, dokonce mu úřad práce dvakrát správní
spis elektronicky zaslal (dne 11. 10. 2018 a 11. 4. 2019). Podstatné je, že rozhodnutí nebylo
vydáno na základě podkladů, jejichž obsah by žalobci nebyl znám (což ostatně on sám
ani nenamítal). Žalobce byl navíc do správního spisu nahlížet u soudu v době, kdy byl krajskému
soudu předložen v jiné věci. Pokud tedy úřad práce 2. 3. 2020 znovu žalobci před vydáním
rozhodnutí nepředložil podklady rozhodnutí tvořící správní spis, jednalo se o pochybení, které
nemohlo vést ke zkrácení práv žalobce ve smyslu možnosti vyjádřit se k věci, případně označit
či předložit důkazy. Správní orgány neměly ani povinnost, jak se žalobce mylně domnívá,
reagovat na každé jeho písemné podání. Námitku, že nerozhodly o jeho opakovaných žádostech
na ustanovení advokáta ve správním řízení, žalobce uplatnil podle krajského soudu opožděně,
neboť ji vznesl až při ústním jednání ve věci.
[5] Co se samotných rozhodných důvodů pro odejmutí příspěvku na živobytí týče, krajský
soud se ztotožnil se závěry správních orgánů. Bylo povinností žalobce jako příjemce příspěvku
na živobytí osvědčit celkové majetkové poměry. Logicky byl tedy úřad práce oprávněn
jej podle §49 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi vyzvat k předložení dokladů,
jejichž prostřednictvím lze prokázat celkové majetkové poměry, pokud zjistil, že jako příjmy
žalobce deklaruje pouze nepojistné dávky, jejichž výše však v období uvedeném úřadem práce
nepostačuje k hrazení nákladů na živobytí a bydlení. Ačkoliv své celkové sociální a majetkové
poměry žadatel o dávku uvádí již do prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech,
poskytnutím tohoto prohlášení nelze považovat povinnosti příjemce dávek hmotné nouze
v tomto ohledu za vyčerpané. Žalobce byl jako příjemce dávky hmotné nouze povinen
poskytnout orgánům pomoci v hmotné nouzi potřebnou součinnost, a to i přes charakter řízení
zahájeného ex offo. Vyšetřovací zásada (typická právě pro řízení zahajovaná ex offo) je v řízení
dle zákona o pomoci v hmotné nouzi omezena, důkazní břemeno je do značné míry přesunuto
na příjemce dávky, který je povinen vyhovět výzvě úřadu práce a nese negativní důsledky
předvídané v §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, pokud v plném rozsahu výzvě
nevyhoví a skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu neosvědčí. Pokud
žalobce výzvě ze dne 5. 11. 2019 nevyhověl a nevysvětlil, resp. neosvědčil své úspory, půjčky
a zdroje, z nichž hradí výdaje převyšující jeho příjmy, byla taková skutečnost hodnocena v jeho
neprospěch. Pochybením nebylo ani to, že úřad práce v uvedené výzvě neoznačil, jakými
konkrétními důkazy má žalobce tyto skutečnosti osvědčit, případně že výzva výslovně neuváděla,
aby žalobce sdělil, kdo mu finanční prostředky poskytl. V kontextu celého řízení totiž nelze
tuto výzvu považovat za nesplnitelnou, neurčitou, šikanózní anebo neodůvodněnou, nebylo
ji třeba ani dále jakkoliv měnit, neboť žalobce dal ve sdělení ze dne 22. 11. 2019 jasně najevo,
že jí nevyhoví.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
V prvním okruhu námitek napadá procesní postup úřadu práce a žalovaného, který krajský soud
nesprávně aproboval, resp. nepřihlédl k souvisejícím žalobním námitkám. Stěžovatel uvádí,
že na výzvu úřadu práce z 5. 11. 2019 reagoval. Výzva byla neurčitá a nesrozumitelná, nebylo
v ní uvedeno, co po něm úřad práce požaduje, a proto jí nebylo možno vyhovět. K doložení
písemných podkladů sdělil, že žádné neexistují, což uvedl v doplnění žaloby a krajský soud
se s tím nevypořádal. Nepřihlédl ani k tomu, že ze základních zásad správního řízení plyne
požadavek, aby výzva k osvědčení skutečností byla ze strany správního orgánu konkrétní
a aby v ní byly uvedeny důvody (pochybnosti správního orgánu), kvůli nimž je třeba účastníka
řízení tímto způsobem vyzvat k doplnění informací a podkladů. Úřad práce měl stěžovateli sdělit,
zdali výzvu považoval za splněnou, a pokud nikoliv, měl jej poučit, jak ji má splnit anebo doplnit.
Podle judikatury NSS má úřad práce poskytnout žadateli potřebnou součinnosti, tím spíše, jde-li
o řízené zahájené ex offo. Krajský soud nevzal v potaz, že orgány pomoci v hmotné nouzi nemají
zneužívat své postavení. Přestože žadatel o plnění od státu má vyvinout příslušné, aby prokázal,
že jsou u něj nadále dány skutečnosti svědčící o trvání nároku na dávku, správní orgány musí
dotčeným osobám vycházet pokud možno vstříc, neboť veřejná správa je službou veřejnosti.
Krajský soud nevzal v úvahu ani skutečnost (byť ji v odůvodnění rozsudku sám uvedl), že úřad
práce stěžovatele vyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí společně s oznámením
o zahájení řízení ze dne 25. 2. 2020. Takový postup je v rozporu s §36 odst. 3 správního řádu,
podle něhož má být účastníkovi řízení poskytnut prostor pro seznámení se s podklady
před vydáním rozhodnutí, nikoliv po zahájení řízení. Krajský soud tak nepřihlédl k tomu, že úřad
práce již při zahájení řízení věděl, jak a z jakých důvodů rozhodne, přesto nepodal žádné
vysvětlení k vyjádření stěžovatele ze dne 22. 11. 2019.
[7] Jak plyne z obsahu správního spisu, stěžovatel reagoval na všechny otázky vznesené
úřadem práce, přičemž vznesl mnoho námitek. Důvodně tak předpokládal, že se jimi bude úřad
práce (resp. žalovaný) zabývat, a to za účelem zjištění stavu věci a s ohledem na šetření
a zachování práv nabytých v dobré víře a oprávněné zájmy stěžovatele, v tomto případě
zachování dávek hmotné nouze. Úřad práce měl přihlédnout ke sdělení (anebo se s ním jinak
vypořádat), že k půjčkám neexistují písemné smlouvy. Jestliže tak neučinil a krajský soud jeho
postup aproboval, jedná se z jeho strany o nesprávné posouzení právní otázky, mj. i proto,
že úřad práce stěžovatele ve vyjádření z 19. 2. 2018 vyzval, aby doložil písemnou smlouvu
o půjčce, a pokud ji nemá, aby tuto skutečnost správnímu orgánu sdělil, což stěžovatel učinil.
Postoj stěžovatele ohledně odmítnutí sdělení informací o svých věřitelích, který mu krajský soud
vytýká, nebyl důvodem pro odejmutí dávek. Úřad práce shromáždil jen skutečnosti svědčící
pro odejmutí dávky a nevyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby zjistil skutkový stav věci. Ten
podle stěžovatele potřebuje zásadní doplnění. Krajský soud nevzal do úvahy, že identifikace
stěžovatelových věřitelů nebyla předmětem správního řízení ani žádné z výzev, které mu úřad
práce zaslal. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti (formuláře pro ustanovení
zástupce) známo, kdo stěžovateli s úhradou měsíčních výdajů pomáhá. Krajský soud byl
povolán přezkoumat napadené správní rozhodnutí v plné jurisdikci. Pokud se spokojil s tím,
co shromáždil úřad práce, rozhodoval rovněž na základě neúplně zjištěného skutkového stavu,
pročež z tohoto důvodu měl zrušit již napadené správní rozhodnutí, avšak neučinil tak. Odejmutí
dávky je krajním opatřením a nikoliv běžným nástrojem řešení agendy hmotné nouze, je možno
využít jej jen v případech, kdy jsou nade vši pochybnost splněny zákonné podmínky pro takový
postup. Pakliže krajský soud v rozsudku uvedl, že i v některých jiných řízeních (např. řízení
vedené před NSS ohledně žádosti na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce)
není stěžovatel ochoten sdělovat, z čeho hradí své pravidelné měsíční výdaje, jedná se o odlišnou
situaci oproti správnímu řízení o ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávky u příjemce
již dříve přiznané dávky. V takovém případě musí být výzva k osvědčení skutečností odůvodněná
a splnitelná. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by neuvedení bližších důvodů pro zahájení řízení
v oznámení ze dne 28. 2. 2018 nepředstavovalo zkrácení jeho práv způsobem, který by mohl mít
vliv na zákonnost rozhodnutí. Žádné porušení procesních pravidel není omluvitelné.
[8] Stěžovatel dále neměl možnost vyjádřit se k záznamu o průběhu jednání před úřadem
práce, neboť o jeho pořízení se dozvěděl až z rozhodnutí žalovaného, což krajský soud nevzal
v úvahu. Úřednice při něm nepořizovala protokol a stěžovatel ji musel k pořízení protokolu
vyzvat. Úřad práce dále stěžovatele při jednání konaném 2. 3. 2020 neupozornil, že hodlá ve věci
vycházet toliko z výzvy z 5. 11. 2019 a z jeho vyjádření k této výzvě z 22. 11. 2019, přestože jej
stěžovatel požádal, aby mu úřad práce předložil konkrétní podklady (vč. seznamu), na jejichž
základě bude ve věci rozhodovat. Následně stěžovatel požádal o přiměřené prodloužení lhůty
za účelem vyjádření se k podkladům, což krajský soud ponechal bez povšimnutí (přestože bylo
povinností úřadu práce vyřídit podání stěžovatele před vydáním rozhodnutí ve věci). Úřad práce
a žalovaný navíc ignorovali vyjádření a sdělení stěžovatele, ke kterým se nijak nevyjádřili. Krajský
soud v tomto ohledu pochybil, jestliže takový postup správních orgánů považoval za souladný
se zákonem. Smyslem §36 odst. 3 správního řádu je, aby účastník řízení mohl uplatnit výhrady
anebo jiné procesní návrhy, a tedy aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového
stavu věci (anebo ze stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti). Jestliže úřad práce vyšel
pouze z jím uvedených podkladů a nezohlednil vyjádření stěžovatele, zkrátil jej na jeho
procesních právech. Krajský soud tak zcela pominul, že bylo zasaženo právo stěžovatele
na spravedlivý proces. Správní orgány dále mají povinnost vypořádat se s námitkami a návrhy
účastníků, a přestože nejsou všemi vázány, mají povinnost účastníkovi sdělit, jak je posoudily.
Krajský soud nepřijatelně omluvil stručné odůvodnění žalovaného k otázce (ne)seznámení
se s podklady rozhodnutí, přičemž uvedl, že není nepřezkoumatelné a není namístě nadále
a opětovně oddalovat přezkum správních rozhodnutí ve věci. Takové oddalování však bylo
způsobeno nesprávnou činností obou správních orgánů, zejména úřadu práce, jehož rozhodnutí
byla opakovaně rušena. Stěžovatel trvá na tom, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné
a nelze jeho libovůli omluvit „přepjatým formalismem“. Řádné a precizní odůvodnění správních
rozhodnutí je jedním z pilířů práva na spravedlivý proces.
[9] V dalším bodě stěžovatel napadá procesní postup krajského soudu. Krajský soud totiž
nepřipustil jako důkaz zvukový záznam z jednání u úřadu práce ze dne 2. 3. 2020 (ze zvukového
záznamu z ústního jednání u krajského soudu ze dne 10. 12. 2020 plyne, že stěžovatel navrhoval provést
zvukový záznam pořízený úřadem práce, přičemž nabídl i svůj vlastní záznam „pro porovnání“, pozn. NSS),
z něhož plyne, že mu úřednice úřadu práce podala jen obecná sdělení. Z něj by vyplynulo,
že odmítla pořídit protokol z jednání a že neměla v úmyslu stěžovateli předložit konkrétní
podklady, z nichž bude úřad ve věci vycházet.
[10] Na závěr stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil žalobní námitku ohledně
nepořízení protokolu z jednání konaného dne 2. 3. 2020 jako opožděnou. Stěžovatel totiž již
ve včasném doplnění žaloby uvedl, že „úřad práce se nevypořádal s námitkami učiněnými v podání
z 2. 3. 2020“, v němž je námitka nesepsání protokolu uvedena.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti soudu sdělil, že stěžovatel byl ve správním
řízení opakovaně vyzýván, aby vysvětlil, z jakých zdrojů hradí své základní potřeby, neboť dávky
pomoci v hmotné nouzi (které deklaroval jako svůj jediný příjem) k jejich pokrytí nepostačovaly.
Stěžovatel k tomu uvedl, že finanční prostředky si opatřuje z vlastních úspor a z půjček, avšak
nebyl ochoten sdělit žádný relevantní údaj k ověření tohoto tvrzení. Tvrzení ohledně vlastních
úspor je obzvláště nevěrohodné tehdy, pakliže v prohlášení o sociálních a majetkových poměrech
uvedl, že žádné úspory nemá, a dávky pomoci v hmotné nouzi nepokrývají ani jeho pravidelné
náklady. Stěžovatel deklaroval, že doplňující informace úřadu práce sdělit nehodlá. Předchozí
výzvy byly dostatečně určité a je z nich zřejmé, že úřadu práce vznikly pochybnosti o celkových
sociálních a majetkových poměrech stěžovatele. Důvody pro odejmutí příspěvku na živobytí byly
v napadených rozhodnutích vysvětleny. Dávky pomoci v hmotné nouzi jsou dávkami subsidiární
povahy, které náleží osobě, která nemá dostatek prostředků na zajištění základních životních
potřeb a která není schopna si prostředky ani s pomocí blízkých či jiným způsobem zajistit sama.
Vzhledem k tomu, že majetkové a sociální poměry stěžovatele jsou rozhodnými skutečnostmi
pro přiznání nebo trvání nároku na pomoc v hmotné nouzi, avšak stěžovatel tyto poměry
neosvědčil, bylo namístě dávku pro nesplnění výzvy odejmout. Úřad práce stěžovateli umožnil
nahlížení do spisu a poučil ho o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čímž splnil svou
zákonnou povinnost. Dal tím dostatečně najevo, že již shromáždil všechny podklady
pro rozhodnutí ve věci. Veškeré podklady rozhodnutí jsou součástí správního spisu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že stěžovatel formálně napadl rozsudek
krajského soudu mj. i z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro jeho
nepřezkoumatelnost. Jelikož ale v tomto ohledu nevznesl žádné konkrétní výhrady (tedy neuvedl,
z jakých důvodů napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný), Nejvyšší správní soud
se touto námitkou zabýval pouze v rozsahu přezkumu ex offo. Dospěl k závěru, že napadený
rozsudek nepřezkoumatelný není, neboť je srozumitelný, je z něj patrné, jak krajský soud
jednotlivé námitky posoudil, na základě jakých důvodů a výrok i odůvodnění rozhodnutí jsou
vzájemně souladné (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-78,
č. 133/2004 Sb. NSS, anebo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008,
čj. 7 Afs 212/2006-76, č. 1566/2008 Sb. NSS). K tomu je namístě dodat, že kasační námitky
spočívající v tom, že krajský soud nepřihlédl k některým skutečnostem, nevyhodnotil Nejvyšší
správní soud jako konkrétní námitky nepřezkoumatelnosti, ale jako nesprávné posouzení
právních otázek (s nimiž se vypořádává níže v tomto rozsudku).
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zdali se krajský soud dopustil procesního
pochybení, pokud vyhodnotil žalobní námitku ohledně nepořízení protokolu z jednání konaného
dne 2. 3. 2020 jako opožděnou. Stěžovatel v tomto směru namítá, že již v doplnění žaloby uvedl,
že se úřad práce nevypořádal s námitkami učiněnými v podání ze dne 2. 3. 2020, v němž
je námitka nesepsání protokolu obsažena. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. platí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit
o další žalobní body může [žalobce] jen ve lhůtě pro podání žaloby. Námitka spočívající v tom, že úřad
práce nepořizoval z jednání konaného dne 2. 3. 2020 protokol, je samostatným žalobním bodem
(byť spadajícím pod širší okruh námitek napadajících procesní postup správních orgánů). Pakliže
stěžovatel tento bod nevznesl ve lhůtě pro podání žaloby (tedy přímo v žalobě anebo v jejím
včasném doplnění), a uplatnil jej až při ústním jednání ve věci po uplynutí této lhůty, jedná
se o opožděně uplatněný žalobní bod, jak správně konstatoval krajský soud. Tuto skutečnost
nemůže zhojit ani výše uvedená kasační argumentace stěžovatele. Způsobem tvrzeným
stěžovatelem nelze do soudního řízení automaticky vtáhnout veškeré námitky, které stěžovatel
vůči úřadu práce v podání z 2. 3. 2020 vznesl. Stěžovatel totiž v doplnění žaloby namítal,
že se s námitkami v něm obsaženými úřad práce nevypořádal. Takto koncipovaná námitka
tedy směřuje proti tomu, zdali se úřad práce s uplatněnými námitkami vypořádal, anebo nikoliv,
přičemž jde případně o vadu, kterou z podstaty věci může napravit žalovaný v odvolacím řízení.
V žádném případě nelze z takto uplatněného žalobního bodu dovozovat (a po krajském soudu
nelze takový úsudek požadovat, neboť stěžovatel jej výslovně neuvedl), že veškeré námitky
uplatněné v podání ze dne 2. 3. 2020 stěžovatel vznáší i v řízení před krajským soudem.
Stěžovatel tímto způsobem uplatnil pouze námitku, že se úřad práce nezabýval ve správním řízení
tím, co uvedl do podání zaslaného v návaznosti na konané ústní jednání. Touto námitkou
se krajský soud zabýval a vypořádal se s ní. Konkrétní a výslovnou námitku nepořízení protokolu
z jednání stěžovatel včas v žalobě neuplatnil. Současně je třeba připomenout, že soudní řízení
správní je založeno na dispoziční zásadě. Je tedy na stěžovateli, jestli a proti jakému rozhodnutí
žalobu podá, zda omezí rozsah výroků, proti nimž ji směřuje, a na základě jakých důvodů se bude
u soudu dožadovat přezkumu. Jinak řečeno, bylo na něm, aby uvedenou námitku uplatnil řádně
a včas. Pokud tak neučinil, nelze krajskému soudu vytýkat, že ji (v souladu se zákonem) posoudil
jako opožděnou.
[16] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zdali krajský soud postupoval správně, pokud
nepřipustil jako důkaz zvukový záznam z jednání ze dne 2. 3. 2020. Krajský soud tento navržený
důkaz neprovedl s tím, že pro posouzení daného žalobního bodu postačuje písemný protokol
založený ve správním spise, z něhož jasně plyne, že stěžovateli nebyl spisový materiál předložen
a byl seznámen se stanoviskem úřadu práce, že nevyhověl výzvě na osvědčení svých dřívějších
tvrzení. Proti tomuto zjištění stěžovatel nic nenamítal. Podrobné zjišťování chování úředních
osob vůči stěžovateli krajský soud nepovažoval za potřebné. Nejvyšší správní soud nepovažuje
kasační námitku za důvodnou a zcela se ztotožňuje s tím, že pro posouzení důvodnosti žalobních
námitek postačoval písemný protokol. Krajský soud dal stěžovateli za pravdu, že mu úřad práce
nepředložil správní spis ve věci tak, aby se mohl seznámit s jeho obsahem (a tedy podklady
pro rozhodnutí ve věci). Zákonností tohoto postupu správního orgánu se však zabýval na jiném
místě v napadeném rozsudku. Z kasační stížnosti plyne, že ze zvukového záznamu mělo
vyplynout, že úřednice úřadu práce stěžovateli podala jen obecná sdělení, odmítla pořídit
protokol z jednání a neměla v úmyslu stěžovateli předložit konkrétní podklady sloužící
pro rozhodnutí ve věci. Jelikož tyto skutečnosti krajský soud v nyní napadeném rozsudku nijak
nerozporuje, naopak se s nimi na základě písemného protokolu ztotožnil, není zřejmé, jakým
způsobem měl krajský soud neprovedením důkazu pochybit, resp. v čem stěžovatel shledává
nezákonnost takového pochybení. Jelikož tedy měly ze zvukového záznamu podle stěžovatele
vyplynout skutečnosti, které krajský soud zohlednil i bez jeho provedení na základě písemného
protokolu, nejsou související námitky důvodné.
[17] Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (stejně jako dříve v průběhu celého správního řízení
a řízení před krajským soudem) velké množství námitek zpochybňujících postup správních
orgánů, resp. způsob, jakým tento postup aproboval krajský soud. Nejvyšší správní soud
se však může zabývat pouze těmi kasačními námitkami, jimiž stěžovatel napadá závěry krajského
soudu a přináší vlastní argumentaci, proč jsou dle jeho názoru závěry soudu nesprávné. Nejvyšší
správní soud se tedy nemohl zabývat těmi námitkami, u nichž stěžovatel jen zopakoval dříve
uplatněné žalobní body, s nimiž se již krajský soud vypořádal (k tomu srov. např. usnesení NSS
ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Jedná se především o námitku
neseznámení stěžovatele s konkrétními podklady rozhodnutí ze strany úřadu práce, s níž
se krajský soud plně vypořádal v bodě 51 napadeného rozsudku. Poukázal na to, že stěžovateli
bylo umožněno seznámit se se všemi podklady shromážděnými ve správním spise, a že není
povinností správních orgánů sdělovat účastníkům řízení, jaké konkrétní závěry a na základě
kterých konkrétních podkladů hodlají v rozhodnutí zaujmout. Tyto závěry stěžovatel
nezpochybňuje ničím jiným než tím, co již dříve uvedl v žalobě. Ze stejných důvodů
je nepřípustná i námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného (dovozovaná z toho,
že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podle stěžovatele nezabýval otázkou jeho
neseznámení s podklady před vydáním rozhodnutí úřadu práce). Ve vztahu k tomu stěžovatel
v kasační stížnosti nepřednesl žádnou relevantní argumentaci nad rámec pouhého obecného
nesouhlasu se způsobem, jakým se s touto otázkou vypořádal krajský soud v bodě 53 napadeného
rozsudku. Uvedl pouze, že požadavky na precizní odůvodnění správních rozhodnutí lze
považovat za jeden z pilířů práva na spravedlivý proces. To však samo o sobě nepředstavuje
projednatelnou kasační námitku, neboť takto obecně koncipovaná úvaha nijak nezpochybňuje
konkrétní důvody, pro které krajský soud neshledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným.
[18] Obdobně lze považovat za nepřípustnou i tu část kasační argumentace, podle níž
se ani úřad práce, ani žalovaný nezabývali námitkami a návrhy stěžovatele vznesenými v průběhu
správního řízení (zejména v podání ze dne 2. 3. 2020), přestože důvodně očekával, že správní
orgány na ně reagovat budou. Touto otázkou se již zabýval krajský soud v bodě 55 napadeného
rozsudku, v němž uvedl, že „není bez dalšího povinností správního orgánu reagovat písemně na každé podání
účastníka řízení. Postačilo, že úřad práce na žalobcovy výhrady reagoval ve svém rozhodnutí, rovněž žalovaný
se otázkou seznámení s podklady rozhodnutí při jednání dne 2. 3. 2020 alespoň stručně zabýval“. I v tomto
směru stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje pouze na zkrácení jeho procesních práv v důsledku
nezohlednění jeho procesních návrhů a vyjádření. Ani tato námitka není projednatelná. V rovině,
v níž stěžovatel pouze (jinými slovy) opakuje svou žalobní argumentaci, je nepřípustná, neboť
se touto otázkou již zabýval krajský soud a stěžovatel jeho závěry konkrétně nezpochybňuje.
Stejně je tomu i v případě námitky, že jej úřad práce neseznámil s konkrétními podklady,
na jejichž základě bude rozhodovat (což krajský soud vypořádal v bodech 51 a 52 napadeného
rozsudku).
[19] Nepřípustnou je dále i námitka, podle níž stěžovatel požádal v podání ze dne 2. 3. 2020
o prodloužení lhůty za účelem seznámení se s podklady, o čemž měl úřad práce rozhodnout.
Stěžovatel ji neuplatnil ani v žalobě, ani při ústním jednání před krajským soudem (a to
ani v souvislosti s námitkou nepořizování protokolu z jednání), a vznesl ji poprvé až v kasační
stížnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.). Stejně je tomu i v případě námitky spočívající v tom, že stěžovatel
požádal při jednání dne 2. 3. 2020 o prodloužení lhůty pro seznámení se s konkrétními podklady
rozhodnutí (viz výše), na což správní orgány nijak nereagovaly a s touto žádostí se nevypořádaly.
Rovněž takto formulovanou námitku stěžovatel poprvé vznesl až nyní v kasačním řízení,
přestože ji mohl uplatnit již dříve. Stěžovatel v žalobě pouze obecně uvedl, že se správní orgány
nevypořádaly s jeho dříve uplatněnými vyjádřeními a návrhy, zejména s námitkami uvedenými
v podání ze dne 2. 3. 2020. Z takto koncipovaného žalobního bodu však nelze dovodit, že by jím
uplatnil i výše formulovanou námitku vztahující se výslovně k návrhu na prodloužení lhůty.
S uvedeným žalobním bodem se krajský soud vypořádal způsobem již shora popsaným.
Nepřípustnou je i kasační námitka spočívající v tom, že výzva z 5. 11. 2019 nebyla dostatečně
určitá, neboť stěžovatel dříve sdělil, že písemné doklady o původu zjištěných prostředků
neexistují. S těmito otázkami se krajský soud vypořádává v bodech 58 až 61 napadeného
rozsudku, přičemž tyto závěry stěžovatel nyní nijak konkrétně nerozporuje. Dodává pouze, že mu
měl úřad práce sdělit, zdali považuje danou výzvu za splněnou, či je třeba ji dále doplnit. Ani tuto
námitku však stěžovatel nevznesl v řízení před krajským soudem, přestože tak učinit mohl.
Nejedná se ani o přímou reakci na způsob, jakým krajský soud vypořádal daný žalobní bod.
[20] Na odůvodnění napadeného rozsudku lze odkázat rovněž v tom ohledu, v němž krajský
soud přezkoumal postup správních orgánů ohledně opětovného zahájení (později zastaveného)
řízení ve věci odejmutí dávek. Pakliže stěžovatel nyní namítá, že je nepřijatelné, aby mu úřad
práce jedním úkonem oznámil zahájení řízení a zároveň jej vyzval k seznámení se s podklady,
zcela opomíjí rozhodné závěry, na nichž rozsudek krajského soudu stojí. Ten uvedl, že oznámení
o zahájení řízení nebylo namístě a tento postup správním orgánům vytkl, neboť ve věci již bylo
řízení zahájeno oznámením ze dne 28. 2. 2018 a do doby vydání oznámení ze dne 25. 2. 2020
nebylo skončeno. Z toho zcela jednoznačně plyne, že se úřad práce nyní namítaného pochybení
nedopustil, neboť výzva k seznámení s podklady (která byla součástí později zrušeného
oznámení) byla stěžovateli zaslána dva roky po zahájení řízení, a zároveň před vydáním
rozhodnutí ve věci. Proto nebyla stěžovatelova práva nijak zkrácena, jak podrobně rozvedl
krajský soud v bodě 52 napadeného rozsudku. Ani v tomto ohledu tedy stěžovatel jeho závěry
v kasační stížnosti nereflektoval. Stejně tomu je i v případě námitky, že „ke dni vydání rozhodnutí
o odejmutí dávky neprobíhalo jiné řízení než řízení zahájené dne 25. 2. 2020, které bylo následně dne
21. 5. 2020 zastaveno“. I z ní je patrné, že stěžovatel nezohlednil závěry krajského soudu,
ale setrval na své dřívější argumentaci.
[21] Stěžovatel dále namítal, že neuvedení důvodů pro zahájení řízení v (původním) oznámení
úřadu práce zkrátilo jeho procesní práva. I touto otázkou se již krajský soud podrobně zabýval
(v bodě 48 rozsudku), přičemž stěžovatel s jeho závěry nadále nesouhlasí. K tomu uvedl,
že „žádné porušení procesních pravidel správního orgánu není omluvitelné, neboť negativně ovlivňuje vnímání
průběhu řízení účastníkem řízení. […] Pozornost účastníka řízení je tak odváděna od skutkových a hmotně
právních otázek k procesním“. Z §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. plyne, že soud zruší i bez nařízení
jednání rozhodnutí správního orgánu pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem,
mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Konstantní judikatura správních soudů (z níž
bezesporu vyšel i krajský soud) toto ustanovení vykládá tak, že důvod pro zrušení správního
rozhodnutí nepředstavuje taková vada řízení, která zcela jistě neovlivnila obsah žalobou
napadeného rozhodnutí, tedy pokud by obsah rozhodnutí byl totožný, i kdyby k vadě nedošlo
(k tomu srov. např. rozsudky NSS ze dne 8. 3. 2007, čj. 8 Afs 102/2005-65, a ze dne 22. 3. 2017,
čj. 2 As 322/2016-39). V napadeném rozsudku krajský soud rozvedl, že vzhledem k výzvě úřadu
práce ze dne 16. 2. 2018 k objasnění rozdílů mezi příjmy a výdaji, která předcházela oznámení
o zahájení řízení ze dne 28. 2. 2018, muselo být stěžovateli zřejmé, proč je řízení o odejmutí
dávky vedeno (resp. v čem spočívají pochybnosti úřadu práce o trvání nároku na tuto dávku).
Krajský soud připustil, že úřad práce mohl tyto důvody specifikovat v oznámení o zahájení řízení,
skutečnost, že tak neučinil, však nijak nezasáhla do stěžovatelových práv. S tím Nejvyšší správní
soud souhlasí, přičemž podotýká, že i kdyby se o procesní pochybení jednalo, nemělo
by za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (viz výše uvedená judikatura). Tato
kasační námitka tak není důvodná.
[22] Další kasační námitka spočívá v tom, že úřad práce měl stěžovateli sdělit, zda považuje
požadavky výzvy ze dne 5. 11. 2019 za splněné, a pokud nikoliv, měl jej vyzvat k doplnění. Tuto
výzvu stěžovatel nadále považuje za neurčitou a nesrozumitelnou, neboť úřadu práce již dříve
sdělil, že podklady prokazující původ jeho finančních prostředků (zjištěných z výpisu jeho
bankovního účtu) neexistují. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že nepovažuje
za pochybení úřadu práce, pokud stěžovateli nesdělil, jakými konkrétními důkazy má doložit výši
svých vlastních finančních úspor a původ zbylých (půjčených) peněz, a naopak mu v tomto
ponechal prostor. Ani v tomto směru stěžovatel nereaguje na podrobný způsob, jakým se krajský
soud s žalobními body vypořádal, a z převážné míry pouze opakuje již dříve vznesenou
argumentaci. Námitka neurčitosti a nesrozumitelnosti výzvy ze dne 5. 11. 2019 je tak v dané
podobě v řízení o kasační stížnosti nepřípustná, neboť se s ní krajský soud již v napadeném
rozsudku vypořádal. Krajský soud dále zdůraznil, že v podání ze dne 22. 11. 2019 dal stěžovatel
zcela jasně najevo neochotu sdělit úřadu práce jakékoliv podrobnosti ohledně půjček, přičemž
ve správním řízení neosvědčil tvrzené skutečnosti ohledně původu peněz zjištěných
z bankovního výpisu (úspory a půjčky). Stěžovatel nesouhlasí s tím, že břemeno prokázat tyto
skutečnosti tížilo v řízení zahájeném ex offo jeho, naopak namítá, že úřad práce (resp. žalovaný)
mají povinnost zjistit úplný skutkový stav ve věci. I s touto otázkou se však krajský soud již
dostatečně vypořádal a kasační argumenty stěžovatele jeho závěry nijak nevyvrací (buď jsou již
dříve vypořádané anebo jen velmi obecné), proto se ani touto otázkou Nejvyšší správní soud
podrobně nezabýval. Lze jen zopakovat, že podle §49 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci
v hmotné nouzi je příjemce dávky mj. povinen „osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její
výši nebo výplatu“ a „vyhovět výzvě orgánu pomoci v hmotné nouzi, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku, její výši nebo výplatu, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne doručení výzvy“, přičemž pokud tak neučiní,
může být podle odst. 5 téhož ustanovení výplata dávky zastavena nebo dávka odejmuta. Krajský
soud se zcela vypořádal s tím, že stěžovatel výzvě úřadu práce nevyhověl a tvrzené skutečnosti
neosvědčil, přestože si musel být vědom jak toho, co a z jakého důvodu po něm úřad práce
požaduje, tak si zároveň mohl a měl být vědom následků nevyhovění výzvy. V tomto ohledu
tak lze plně odkázat na závěry krajského soudu, které stěžovatel nyní přímo (tedy nad rámec již
dříve uplatněné žalobní argumentace) nezpochybňuje.
[23] Pokud stěžovatel nyní uvádí, že krajský soud neměl aprobovat postup správních orgánů
ohledně vypořádání nedoložení písemných smluv o půjčkách (které, jak dříve sdělil, neexistovaly),
nelze s touto námitkou souhlasit. Zaprvé, krajský soud se i s touto otázkou v napadeném
rozsudku již vypořádal. Zadruhé, stěžovatel tvrzené skutečnosti mohl osvědčit i jinými způsoby,
např. identifikací věřitelů, kteří mu půjčky poskytli a kteří by úřadu práce mohli sdělit, zdali
je takové tvrzení pravdivé, či nikoliv. Není rozhodné (jak se stěžovatel nadále domnívá), jestli jej
k identifikaci věřitelů výslovně úřad práce vyzval, anebo nikoliv. Jak plyne z výše popsaných
závěrů krajského soudu, s nimiž kasační soud souhlasí, stěžovatel dal v podání ze dne
22. 11. 2019 jasně najevo, že jména věřitelů nesdělí, neboť je odmítá úřadu práce identifikovat.
Jakékoliv související doplnění výzvy ze dne 5. 11. 2019 tak nebylo nutné, naopak stěžovatel mohl
kdykoliv po zbytek správního řízení svůj postoj přehodnotit, požadované informace sdělit, a tím
osvědčit tvrzené skutečnosti. Jestliže tak neučinil, nese zákonem předvídané důsledky svého
jednání. Nadto lze dodat (jak též uvedl krajský soud), že stěžovatel odmítá jména svých věřitelů
sdělit i v jiných soudních řízeních; na to stěžovatel reagoval pouze tím, že Nejvyššímu správnímu
soudu je z úřední činnosti (podle přílohy k žádosti o ustanovení zástupce) známo, kdo mu
pomáhá s úhradou měsíčních výdajů. Taková argumentace však nemůže být důvodná, neboť
povinnost vyhovět výzvě orgánu pomoci v hmotné nouzi má příjemce dávky (resp. žadatel o ni)
vůči orgánu pomoci v hmotné nouzi, tedy zde stěžovatel vůči úřadu práce. Nemůže tedy být
rozhodné, zdali jím požadované informace stěžovatel sdělil v některém z (pozdějších) řízení
u správních soudů, které vede. Pokud totiž nevyhověl uvedené výzvě (tedy neosvědčil tvrzené
skutečnosti rozhodné pro posouzení trvání nároku na dávku), naplnil předpoklady, za nichž může
úřad práce rozhodnout o odejmutí dávky.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
[26] Nejvyšší správní soud stěžovateli k jeho žádosti za účelem podání kasační stížnosti
ustanovil usnesením ze dne 21. 1. 2021, čj. Na 2/2021-24, zástupkyni Mgr. Petru Macounovou,
advokátku. Náklady v podobě odměny ustanovené zástupkyně a náhrady hotových výdajů platí
stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna zástupkyně stěžovatele byla stanovena za jeden úkon právní
služby spočívající v podání (včetně doplnění) kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Zástupkyni stěžovatele tak náleží odměna
ve výši 1 000 Kč [§7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu]. Vedle toho má
zástupkyně stěžovatele též právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Zástupkyně stěžovatele není plátkyní DPH, celkově jí tedy přísluší odměna
za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve výši 1 300 Kč. Tuto částku jí NSS vyplatí
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu