ECLI:CZ:NSS:2022:8.ADS.86.2022:88
sp. zn. 8 Ads 86/2022-88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: D. B., zastoupený Mgr. Petrem Budilem,
advokátem se sídlem K Nemocnici 2375/2a, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 2. 2021, čj. MPSV-2021/18386-915, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 28. 2. 2022, čj. 16 Ad 60/2021-197,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Budilovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1 300 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka v Karlových Varech (dále „správní orgán I. stupně“)
rozhodnutím ze dne 1. 2. 2021, čj. MPSV-2021/18386-915, žalobci nepřiznal příspěvek na živobytí
podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce neprokázal,
že je osobou v hmotné nouzi ve smyslu uvedeného ustanovení. V záhlaví uvedeným rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. Namítl, že správní orgány ignorovaly §2
odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nesprávně opomenuly slova nestanoví-li tento
zákon jinak v §3 zákona o pomoci v hmotné nouzi a slovo nebo v §2 odst. 2 písm. a), kdy živobytí
není podmíněno souvětím, které patří pouze k odstavci §2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Popsal své osobní, příjmové a majetkové poměry. Tvrdil, že v situaci, kdy nemá
příjmy ani úspory, má nárok na příspěvek na živobytí ve výši existenčního minima. Vedle toho
požadoval, aby za něj stát zaplatil dluh na veřejném zdravotním pojištění. Zákon o pomoci
v hmotné nouzi nestanovuje jako podmínku přiznání nároku, aby byl žalobce evidován jako
uchazeč o zaměstnání. Jde jen o statistickou položku, která má vliv na výši dávky. V dalších
podáních adresovaných soudu označil požadavek správních orgánů na zaměstnání za nezákonný.
[3] Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Z formulace §2 odst. 2
zákona o pomoci v hmotné nouzi jednoznačně vyplývá, že podmínka objektivní nemožnosti zvýšit
si svůj příjem stanovená v závěru daného ustanovení se vztahuje k oběma písmenům tohoto
ustanovení. Žalobce nezpochybnil, že na něj nelze aplikovat žádnou z výjimek uvedených v §3
odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný dané ustanovení aplikoval správně,
neboť žalobce ukončil pracovní poměr ve zkušební době, a po uplynutí sankční doby vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání se do ní odmítl znovu zaevidovat. Na žalobce se nevztahuje ani
§51 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ze kterého odvíjí nárok na existenční minimum.
Dané ustanovení se týká jen neprávem vyplacených částek. Žalobci ale žádné peněžní prostředky
poukázány nebyly. Nepřípadný je i poukaz žalobce na §12 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi, protože jeho povinnost zaevidovat se v evidenci uchazečů o zaměstnání plyne již
z §3 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Obdobně i §21 odst. 1 a §25 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi se vztahují pouze na osoby splňující definici osoby v hmotné nouzi.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Má za to,
že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání není povinné. To, že příspěvek na živobytí není
podmíněn zaměstnáním, vyjádřil i NSS v rozsudku ze dne 28. 4. 2022, čj. 6 Ads 367/2020-29.
Přestože je dovětek v §2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi vztažen i na písm. a), jeho
význam je odlišný než v případě písm. b). Spojka „nebo“ použitá v daném ustanovení
má vylučovací význam. Vedle toho poukázal na §24 téhož zákona, který evidenci uchazeče
o zaměstnání zmiňuje jen v písm. b). Evidence proto není podmínkou. Nelze jej sankcionovat za to,
že podal výpověď ve zkušební době. V nepřiznání příspěvku na živobytí spatřuje diskriminaci.
Stěžovatel též namítá, že krajský soud opomněl druhý bod žaloby. Dále žádá o vyloučení soudkyně
(Mgr. K.), protože jeho příjem ve výši 0 Kč je zřetelný. Její vyloučení žádá také z důvodu, že
opomněla odkladný účinek odvolání podle §85 správního řádu a podcenila význam výkazu
nedoplatků a výzvy k zaplacení od Všeobecné zdravotní pojišťovny. Popsal své majetkové poměry
a zvýšení cen potravin, od kterého odvíjí potřebnost základního finančního příjmu.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, v níž po 1. 4. 2021 rozhodoval samosoudce, Nejvyšší
správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. (viz např.
usnesení NSS ze dne 15. 10. 2021, čj. 8 Azs 236/2021-34). Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnost lze pro stručnost odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, jehož závěry se týkaly kasačních stížností ve věci
mezinárodní ochrany, ale lze je vztáhnout i na ostatní typy řízení, v nichž se otázka přijatelnosti
kasační stížnosti posuzuje (k tomu srov. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021,
čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je přijatelná, pokud: (1) se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4)
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] K části uplatněné kasační argumentace je nicméně třeba předeslat, že není přípustná.
Stěžovatel (přestože mu soud ustanovil zástupce) do značné míry vede svou argumentaci
mimoběžně s nosnými důvody napadeného rozsudku. Ten stojí na závěru, že stěžovatel není
osobou v hmotné nouzi, protože nesplňuje podmínky §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Převážná část kasační argumentace však směřuje k jiným otázkám (aplikaci jiných
ustanovení, která v této věci nejsou relevantní – zejm. §2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné
nouzi), nezřídka pak k těm, které s touto věcí vůbec nesouvisí (např. stěžovatelovy dluhy
na veřejném zdravotním pojištění). Jak plyne z ustálené judikatury, argumentace vedená jiným
směrem než ve vztahu k nosným důvodům napadeného rozsudku, není přípustná (tím spíše, pokud
již krajský soud stěžovateli vysvětlil, že není v této věci vůbec relevantní a on na ní přesto setrvává,
aniž by na závěry krajského soudu reagoval). Z usnesení ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77,
č. 2103/2010 Sb. NSS, plyne, že kasační stížnost, jejíž důvody nesměřují vůči výroku napadeného
soudního rozhodnutí anebo důvodům, na nichž dané rozhodnutí stojí, je nepřípustná podle §104
odst. 4 s. ř. s. (viz též usnesení ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).
Jelikož je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví (viz §102 s. ř. s.), platí, že aby vůbec byla způsobilá k projednání,
musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla
podána. Z toho důvodu tedy musí obsahovat polemiku s rozhodovacími důvody krajského soudu,
nikoli jen opakovat žalobní body (srov. usnesení NSS ze dne 24. 9. 2020, čj. 8 As 63/2020-31).
[9] Jde-li pak o přípustnou část kasační argumentace, je třeba poukázat na to, že podmínkami,
za kterých osoba není osobou v hmotné nouzi ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi, se již judikatura Nejvyššího správního soudu zabývala. V rozsudku ze dne
13. 10. 2020, čj. 4 Ads 392/2018-39, soud vyložil, že „zákon o pomoci v hmotné nouzi definuje situace, kdy
se osoba zásadně nepovažuje za osobu v hmotné nouzi, resp. stanoví podmínky, které musí být splněny pro přiznání
statutu osoby v hmotné nouzi (§3). Jednou ze základních podmínek, aby osoba byla považována za osobu v hmotné
nouzi, je předpoklad aktivity v rámci pracovního trhu nebo v rámci služeb zaměstnanosti, tj. vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání [§3 odst. 1 písm. a zákona o pomoci v hmotné nouzi].“ Napadený rozsudek se od této
judikatury nijak neodchyluje. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 6 Ads 367/2020 na nyní
posuzovanou věc nedopadá, neboť se týkal jiných otázek – soud se zabýval zákonným požadavkem
na pracovní aktivity žadatele v kontextu stanovení výše částky živobytí (§24 zákona o pomoci
v hmotné nouzi), nikoli podmínkami, za kterých lze osobu považovat za osobu v hmotné nouzi.
V tomto ohledu tedy není přijatelnost kasační stížnosti dána.
[10] Co se týče namítaného opomenutí druhého žalobního bodu, krajský soud se námitkou
uvedenou v bodě 2 žaloby zabýval v bodě 15 a násl. napadeného rozsudku, ve kterém stěžovateli
vysvětlil, že §51 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi na jeho věc nedopadá. Ani v této části
proto nelze shledat hrubé pochybení soudu způsobilé založit přijatelnost kasační stížnosti.
[11] Totéž platí také pro argumentaci směřující k podjatosti uvedené soudkyně. Stěžovatel odvíjí
důvody podjatosti od jejího postupu v nyní posuzované věci. I k této otázce již existuje ustálená
judikatura vykládající §8 odst. 1 větu poslední s. ř. s., podle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou
okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech
(viz rozsudek NSS ze dne 2. 12. 2021, čj. 8 As 235/2019-45, bod 10, rozsudek ze dne 19. 4. 2022,
čj. 9 As 62/2021-74, bod 24, nebo usnesení ze dne 9. 12. 2021, čj. Nao 253/2021-52).
[12] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji v souladu s §104a odst. 1
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[13] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1 větou
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS
čj. 8 As 287/2020-33, část III. 4. a usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28).
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalovanému, který
měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti,
proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[14] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci, kterého soud stěžovateli ustanovil
usnesením ze dne 2. 6. 2022, čj. 8 Ads 86/2022-66, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Odměna zástupce stěžovatele byla stanovena za jeden úkon právní služby spočívající v první
poradě včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Odměnu ustanovenému zástupci soud nepřiznal za úkon podle písm. §11 odst. 1 písm. c)
advokátního tarifu (tj. písemné podání ve věci samé), neboť z obsahu a formy podání připojenému
ke stručnému sdělení ke kasační stížnosti, které ustanovený zástupce soudu zaslal, je zjevné,
že je zpracoval sám stěžovatel, a shoduje se s jeho podáním, které již zaslal soudu dříve. Zástupci
stěžovatele tak náleží odměna ve výši 1 000 Kč [§7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního
tarifu]. Vedle toho má zástupce stěžovatele též právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele není plátcem DPH, celkově mu tedy přísluší
odměna za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve výši 1 300 Kč. Tuto částku mu
NSS vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu