ECLI:CZ:NSS:2022:8.AO.13.2021:104
sp. zn. 8 Ao 13/2021-104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra
Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci navrhovatele: Klub bechtěreviků ČR z.s., se sídlem
Na Slupi 450/4, Praha 2, zastoupený Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946,
Moravské Budějovice, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého
náměstí 375/4, Praha 2, o návrzích na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne
23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, v části čl. I bodu 15, a opatření obecné
povahy odpůrce ze dne 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, v části čl. I bodu 16,
takto:
I. Opatření obecné povahy odpůrce ze dne 23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN,
by l o v části čl. I bodu 15 v r o z po r u se zák o n em .
II. Návrh na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 4. 2021,
čj. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, v části čl. I bodu 16, se o dm í t á .
III. Odpůrce je po v i ne n zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši
19.580,50 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Pavly Kosové, advokátky se sídlem
Husova 946, Moravské Budějovice, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Navrhovateli se v ra cí zaplacený soudní poplatek za návrh na zrušení opatření
obecné povahy ze dne 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, v části
čl. I bodu 16, ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Pavly Kosové,
advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy podaným u Nejvyššího
správního soudu dne 29. 4. 2021 domáhal zrušení mimořádného opatření odpůrce z 23. 4. 2021,
čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN (dále „mimořádné opatření I“) v části čl. I bodu 15,
podle kterého se „omezuje provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče tak, že lze poskytovat
výlučně lázeňskou rehabilitační péči, která je alespoň částečně hrazena z veřejného zdravotního pojištění“.
[2] Mimořádné opatření I bylo vydáno 23. 4. 2021 s účinností od 26. 4. 2021 od 00:00 hod.
s odkazem na §80 odst. 1 písm. g) a §69 odst. 1 písm. b) a i) a §69 odst. 2
zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a podle §2 odst. 1 a odst. 2 písm. b) až e)
a i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále
„pandemický zákon“). Následně bylo mimořádné opatření I s účinností od 3. 5. 2021 od 00:00
hod. zrušeno mimořádným opatřením odpůrce z 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN
(dále „mimořádné opatření II“), které v čl. I bodu 16 obsahuje obdobnou regulaci (liší se v tom,
že poskytovatelé lázeňské léčebně rehabilitační péče mohou tuto péči poskytovat i pacientovi,
který „prodělal laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19, uplynula u něj doba izolace podle platného
mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a od prvního pozitivního POC antigenního testu na přítomnost
antigenu viru SARS-CoV-2 nebo RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 90 dní,
přičemž se jedná o pacienta, který je občanem České republiky, občanem Evropské unie nebo držitelem platného
dlouhodobého víza nebo průkazu o povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu na území České
republiky vydaných Českou republikou).“
[3] Mimořádné opatření II napadl navrhovatel dne 6. 5. 2021 návrhem na jeho zrušení
v rozsahu čl. I bodu 16.
[4] Mimořádné opatření II bylo nejprve s účinností od 4. 5. 2021 od 00:00 hod. změněno
opatřením z 3. 5. 2021, čj. MZDR 14601/2021-8/MIN/KAN (tato změna se však netýká
čl. I bodu 16). Následně bylo s účinností od 10. 5. 2021 od 00:00 hod. zrušeno mimořádným
opatřením odpůrce z 5. 5. 2021, čj. MZDR 14601/2021-9/MIN/KAN. Protože posledně
uvedené mimořádné opatření bylo zrušeno mimořádným opatřením ze 7. 5. 2021, čj. MZCR
14601/2021-10/MIN/KAN, aniž by nabylo účinnosti, bylo mimořádné opatření II
pro přehlednost a z důvodu právní jistoty výslovně zrušeno mimořádným opatřením ze dne
27. 5. 2021, čj. MZCR 14601/2021-15/MIN/KAN.
[5] Usnesením Nejvyššího správního soudu z 20. 5. 2021, čj. 1 Ao 7/2021-64, byly oba
návrhy spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 8 Ao 13/2021.
[6] Podáním z 6. 5. 2021 navrhovatel s ohledem na zrušení mimořádného opatření I navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že mimořádné opatření I bylo v rozporu se zákonem.
Ohledně mimořádného opatření II tak učinil v podání z 10. 5. 2021.
[7] Nejvyšší správní soud usnesením z 3. 8. 2021, čj. 8 Ao 13/2021-65, oba návrhy odmítl
pro nedostatek aktivní procení legitimace. Toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu
z 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2431/21. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na závěry
Ústavního soudu ohledně aktivní procesní legitimace navrhovatele, na něž pro stručnost
odkazuje, přistoupil k novému posouzení věci.
II. Mimořádné opatření I
[8] Navrhovatel v návrhu nejprve popsal, jak se jej napadené mimořádné opatření dotýká.
Je zapsaným spolkem, který sdružuje zdravotně postižené osoby trpící Bechtěrevovou chorobou
a jejich rodinné příslušníky. V případě dané nemoci se konkrétně jedná o diagnózu ankylozující
spondylitida, která působí celoživotní onemocnění, jež vyžaduje permanentní cvičení
a rehabilitaci. Podmínky, které odpůrce v mimořádném opatření I stanovil pro provoz lázeňských
zařízení, členům navrhovatele znemožňují využívat lázeňskou péči.
[9] Odpůrce podle navrhovatele vůbec není oprávněn omezovat na základě pandemického
zákona lázeňskou léčebně rehabilitační péči. Z hlediska zdravotnických zařízení lze dle daného
zákona přikázat poskytovatelům zdravotních služeb, aby vyčlenili věcné, technické
nebo personální kapacity a zakázat či omezit nebo stanovit podmínky návštěv. Omezit
poskytování zdravotní péče jako takové či zakázat její poskytování některým pacientům
ale neumožňuje.
[10] Navrhovatel dále namítá, že členové navrhovatele mají nárok na lázeňskou léčebně
rehabilitační péči hrazenou ze zdravotního pojištění pouze jednou za 12 měsíců. Efekt lázeňské
léčby je z hlediska snížení bolestivosti a zlepšení hybnosti kratší. Jsou proto odkázání,
aby si v mezidobí lázeňskou péči hradili z vlastních prostředků. Napadené mimořádné opatření
jim ale znemožňuje čerpat lázeňskou péči v samoplátcovském režimu. Tím mimořádné opatření
I zasahuje do ústavně zaručeného práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“). Toto právo sice lze zákonem omezit, ale v souladu s principem
rovnosti v důstojnosti a právech vyjádřeným v čl. 1 Listiny musí platit omezení pro všechny
stejně a nesmí nějaké skupiny privilegovat. Mimořádné opatření ale některé pacienty diskriminuje.
Indikační seznam, který je přílohou zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním
pojištění“), musel zohlednit i finanční možnosti systému veřejného zdravotního pojištění.
Přiznává proto různým pacientům nárok na hrazenou lázeňskou péči v různé podobě z hlediska
úhrady, počtu opakování či frekvence opakování. Stanovuje ale i další podmínky, které pacientům
nemusí vyhovovat.
[11] Pokud je pacientům ale zdravotní péče z tohoto důvodu odepřena, představuje
to diskriminaci. Ta je dvojího typu. První spočívá v rozdílném zacházení oproti pacientům s péčí
hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Jelikož tito lázeňskou léčebně rehabilitační péči
využívat mohou, je zřejmé, že se nejedná o epidemiologický problém. Navrhovatel poukázal
na to, že odpůrce k obdobné selekci např. u omezování restauračních zařízení nepřistoupil
a neumožnil stravování pouze v poloviční kapacitě nebo na základě toho, z jakých finančních
prostředků host hodlá zaplatit útratu (zda je vydělal v pracovním poměru nebo podniká). Druhý
typ diskriminace se týká provozu zdravotních zařízení. Zatímco samoplátcovské služby u zubařů
či kosmetické medicíny omezeny nejsou, v případě rehabilitační lázeňské péče tomu tak je.
[12] Dostupnost lázeňské léčebně rehabilitační péče nelze podmiňovat ani očkováním (což
odpůrce naznačuje), protože jeho dostupnost nemohou pacienti ovlivnit. U pacientů
s Bechtěrevovou nemocí navíc k jejímu rozvoji dochází již v rané dospělosti. Pro pacienty této
věkové kategorie je očkování v současné době velmi vzdálené. Z hlediska podmíněnosti
očkováním navíc nelze srovnávat lázeňskou léčebně rehabilitační péči např. s kulturními akcemi
či návštěvou obchodů. Oprávněný by proto byl nanejvýš požadavek negativního testu
na přítomnost viru. Zdravotní personál lázní je již navíc naočkován a návštěvníci lázní
a nezdravotnický personál je pravidelně testován. Záchyt pozitivních testů je v lázních minimální
a z hlediska rizika nákazy jsou lázně bezpečnější než podniky, školy, úřady nebo i ambulance
poskytující rehabilitační péči.
[13] Odpůrce ve vyjádření k námitce, že není oprávněn na základě pandemického zákona
omezovat lázeňskou léčebně rehabilitační péči, uvedl, že mimořádní opatření I bylo vydáno také
podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Ustanovení §3 pandemického zákona mu proto
ve spojení s ustanoveními zákona o ochraně veřejného zdraví umožnuje stanovit dané omezení,
které reflektuje aktuální epidemickou situaci. Nesouhlasí ani s namítanou diskriminací.
Na stanovená omezení je třeba hledět jako na projev jeho snahy omezovat riziko plošného
komunitního přenosu.
[14] Navrhovatel v replice uvedl, že omezit komunitní přenos lze i jinými nediskriminačními
způsoby (například omezení kapacity zařízení pro všechny). Nadto zvolená regulace riziko
komunitního přenosu stejně neomezila, neboť v zásadě umožnuje, aby lázeňská zařízení byla
plně obsazena pacienty, jejichž léčba bude hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
Argumentace odpůrce k nedostatku oprávnění omezovat lázeňskou zdravotní péči,
se podle navrhovatele míjí s jeho námitkou.
[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že shodnými otázkami se zabýval již v rozsudku
z 1. 7. 2021, čj. 1 Ao 4/2021-56, ve kterém na návrh jiného navrhovatele (zastoupeného
však týmž zástupcem) shledal mimořádné opatření II ohledně regulace lázeňské léčebně
rehabilitační péče rozporné se zákonem. Protože se oba návrhy v podstatných rysech shodují,
shodná je i podstata napadených částí mimořádného opatření I a II (srov. bod [1] a [2] tohoto
rozsudku), Nejvyšší správní soud závěr vyslovené v rozsudku čj. 1 Ao 4/2021-56 následuje
a v tomto rozsudku ve stručnosti uvádí jejich podstatu.
[16] K námitce, že odpůrce není oprávněn mimořádným opatřením omezovat poskytování
lázeňské léčebně rehabilitační péče Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Ao 4/2021-56 uvedl:
„[63] Podle §33 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů („zákon o veřejném zdravotním pojištění“), je hrazenou službou z veřejného
zdravotního pojištění léčebně rehabilitační péče, poskytovanou jako nezbytná součást léčebného procesu, jejíž
poskytnutí doporučil ošetřující lékař a potvrdil revizní lékař. Podle §33 odst. 2 téhož zákona [l]ázeňská
léčebně rehabilitační péče je poskytována výhradně jako následná lůžková péče ve zdravotnických
zařízeních, která se nacházejí v místě výskytu přírodního léčivého zdroje nebo na území
s klimatickými podmínkami příznivými k léčení, a při poskytování péče jsou tyto přírodní léčivé
zdroje nebo klimatické podmínky příznivé k léčení využívány (podtržení přidáno soudem) Lázeňská
léčebně rehabilitační péče se poskytuje a hradí jako komplexní lázeňská léčebně rehabilitační péče
nebo příspěvková lázeňská léčebně rehabilitační péče (§33 odst. 3 a násl. zákona o veřejném zdravotním
pojištění).
[64] Ze shora citované právní úpravy vyplývá, že lázeňská léčebně rehabilitační péče je poskytována jako následná
lůžková péče ve zdravotnických zařízeních. Podle §69 odst. 1 písm. b) a 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně
veřejného zdraví může ministerstvo při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku mimořádnými opatřeními zakázat
nebo omezit styk skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami,
a to mimo jiné uzavřením zdravotnických zařízení jednodenní nebo lůžkové péče
nebo omezením jejich provozu. V daném případě je tedy pravomoc odpůrce regulovat opatřením obecné
povahy provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče dána citovanými §69 odst. 1 písm. b) a §80
odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví. Je zřejmé, že mimořádné opatření dané kritérium splňuje,
neboť mimo jiné s odkazem na tato ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví odpůrce napadené opatření
vydal.“
[17] Dále se pak v bodech 75 až 86 Nejvyšší správní soud zabýval výkladem §69 odst. 1
písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, které nelze chápat tak, že osobou podezřelou
z nákazy může být bez dalšího každý. Fyzickou osobou podezřelou z nákazy je podle legislativní
zkratky zavedené v §2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví zdravá fyzická osoba,
která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku
nákazy. Ohniskem nákazy je místo, ve kterém se šíří nákaza (§65 věta druhá zákona o ochraně
veřejného zdraví). S odkazem na rozsudek z 21. 5. 2021, čj. 6 Ao 22/2021-44, Nejvyšší správní
soud uvedl, že ač nelze teoreticky vyloučit, že v extrémní situaci by ohniskem nákazy mohla být
celá Česká republika, a osobou podezřelou z nákazy tudíž každý, kdo se vyskytuje na jejím území,
samotný fakt, že probíhá celosvětová pandemie, by ale k takovému závěru sám o sobě
automaticky nemohl stačit. Skutečnost, že ohniskem nákazy ve smyslu zákona je celá Česká
republika a podezření z nákazy je tedy dáno vůči všem osobám, proto nelze
automaticky předpokládat, ale je třeba ji opřít o náležité podklady (důkazy) a odůvodnit.
A je tomu tak i v případě, že odpůrce toto podezření vztáhne na určitou skupinu osob (např.
pacientů – samoplátců). Nejvyšší správní soud také vyložil, že ani prostřednictvím §69 odst. 1
písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, na jehož základě by bylo možné uzavřít jiné
provozovny a zařízení nebo zakázat jiné činnosti než uvedené v §69 odst. 1 písm. b) tohoto
zákona, nelze obcházet podmínku stanovenou §69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, že uzavření
provozoven má směřovat k omezení styku osob podezřelých z nákazy. Nejvyšší správní soud
pak shledal odůvodnění mimořádného opatření II vztahující se k omezení lázeňské léčebně
rehabilitační péče nedostatečné, tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[18] Všechny uvedené závěry lze použít i v nyní posuzované věci. Také v odůvodnění
mimořádného opatření I se podává pouze tolik, že poskytování lázeňské léčebně rehabilitační
péče se omezuje tak, že ji lze poskytovat jen pacientům, v jejichž případě bude alespoň částečně
hrazená z veřejného zdravotního pojištění, „aby se omezily počty kontaktů v rámci lázeňských zařízení,
v jejichž případě se opakovaně vyskytují clustery nakažených, a to i ve výrazných počtech. Navíc byly
zaznamenány případy, kdy se zdánlivě poskytuje tento druh zdravotní péče, avšak ve skutečnosti se jedná
jen o wellness pobyty, resp. služby. Podmínění úhradou z veřejného zdravotního pojištění se jeví jako vhodný
kontrolní prvek pro skutečnou potřebu poskytování lázeňské péče“. Z odůvodnění mimořádného opatření
I k čl. I bodu 15 tedy plyne, že snahou bylo omezit počty kontaktů v rámci lázeňských zařízení.
Nejvyšší správní soud však souhlasí s navrhovatelem, že z odůvodnění opatření již není zřejmé,
proč právě samoplátci jsou do budoucna podle odpůrce fyzickými osobami podezřelými z nákazy.
[19] Rovněž v případě mimořádného opatření I odpůrce sice do obecné části odůvodnění
zahrnul v souladu s požadavkem pandemického zákona aktuální analýzu epidemické situace
nemoci COVID-19, tu však nelze bez dalšího považovat za dostatečné odůvodnění ve výše
uvedeném smyslu. Ačkoli odpůrce tehdejší epidemickou situaci hodnotil nadále jako nepříznivou,
neboť riziko dalšího šíření nemoci v populaci bylo i přes kontinuální pokles případů stále vysoké,
kladl si za cíl, aby epidemie byla brzděna co nejvíce, pokračoval současný trend poklesu
i v následném období a nedošlo ke vzniku významnějšího ohniska nákazy, které by mělo
potenciál se dále šířit. Z toho lze dovodit, že odpůrce vycházel naopak z toho, že je třeba stanovit
takovou regulaci, díky které se bude vzniku ohnisek nákazy předcházet. Takový postoj odpovídá
i tomu, že epidemie již byla kontinuálně na ústupu, což bylo jistě do značné míry ovlivněno i tím,
že řada osob se pravidelně podrobovala povinnému testování, nezanedbatelná část populace již
podstoupila očkování a byla stanovena všeobecná povinnost nosit ve vnitřních prostorách
nebo při setkání více osob respirátory třídy FFP2. Ani z tohoto odůvodnění však není zřejmé,
proč právě pacienti – samoplátci jsou považováni za skupinu fyzických osob podezřelých z nákazy
ve smyslu §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví.
[20] Za výše popsané situace, kdy odpůrce ani netvrdil, že by se případy, na které se podmínky
čl. I bodu 15 napadeného opatření nevztahují, týkaly skupin fyzických osob podezřelých
z nákazy, nebylo možné na základě §69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví
regulovat činnost lázeňské léčebně rehabilitační péče. Mimořádné opatření je proto v napadeném
rozsahu čl. I bodu 15 nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem ke zrušení
mimořádného opatření v průběhu řízení a s ohledem na §13 odst. 4 pandemického zákona,
Nejvyšší správní soud vyslovil, že mimořádné opatření I bylo v daném rozsahu v rozporu
se zákonem. Za této situace se Nejvyšší správní soud již nezabýval zbylými námitkami
navrhovatele.
III. Mimořádné opatření II
[21] Nejvyšší správní soud se ve vztahu k mimořádnému opatření II nejprve zabýval
podmínkami řízení, neboť v rozsudku čj. 1 Ao 4/2021-56, na návrh jiného navrhovatele shledal
mimořádné opatření v čl. I bodu 16 rozporné se zákonem.
[22] Nejvyšší správní soud podle §103 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. kdykoliv za řízení
přihlíží z úřední povinnosti k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout
ve věci samé (podmínky řízení). Jelikož navrhovatel v nyní projednávané věci napadl mimořádné
opatření odpůrce v části, kterou Nejvyšší správní soud již shledal rozpornýnou se zákonem,
zabýval se dále tím, zda jsou ve vztahu k této části splněny podmínky řízení pro rozhodnutí
ve věci samé. Deklaratorní výrok, jímž soud rozhodl, že opatření obecné povahy nebo jeho část
bylo v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti
a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem
(§13 odst. 4 pandemického zákona), má totiž účinky erga omnes (vůči všem). V dalších řízeních
o návrhu na vyslovení nezákonnosti téhož opatření obecné povahy nebo jeho části, jehož
nezákonnost již byla vyslovena, proto materiálně dochází k vyprázdnění předmětu řízení, neboť
žádný navrhovatel by již nemohl dosáhnout lepšího výsledku, než je právě již dříve učiněné
prohlášení nezákonnosti (viz závěry v usnesení NSS ze dne 11. 6. 2021, čj. 8 Ao 9/2021-43,
č. 4220/2021 Sb. NSS).
[23] Účinky rozsudku čj. 1 Ao 4/2021-56 dopadají i na navrhovatele v nyní projednávané věci,
čímž došlo materiálně k vyprázdnění části předmětu řízení, a proto v této části předmět tohoto
řízení odpadl. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů návrh na zrušení mimořádného
opatření II odmítl pro nedostatek podmínky řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV. Náklady řízení
[24] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Ve vztahu k návrhu na zrušení mimořádného opatření I navrhovatel měl ve věci plný
úspěch. Náhrada nákladů řízení navrhovatele zahrnuje zaplacený soudní poplatek za návrh
na zrušení mimořádného opatření I ve výši 5.000 Kč, odměnu advokáta a náhradu hotových
výdajů. Odměna advokáta zahrnuje 4 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí
zastoupení, sepsání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, návrhu na změnu návrhu a replice
k vyjádření odpůrce [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za úkon spočívající
v návrhu na změnu návrhu pak náleží mimosmluvní odměna pouze ve výši jedné poloviny [§11
odst. 3 ve spojení s odst. 2 advokátního tarifu per analogiam], neboť se jednalo sice o úkon
nezbytný pro meritorní projednání návrhu, avšak relativně jednoduchý. Odměna advokáta
tak činí 3 x 3.100 Kč (9.300 Kč) a 1 x 1.550 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 2
a 3 advokátního tarifu], tedy 10.850 Kč. Odměna dále zahrnuje paušální částku ve výši 300 Kč
za každý úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 4 x 300 Kč (1.200 Kč).
Navrhovatel byl původně zastoupen JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., který učinil
všechny 4 shora uvedené úkony a který je plátcem DPH. Nejvyšší správní soud tedy odměnu
advokáta výšil o 21% DPH z částky 12.050 Kč (tj. o 2.530,50 Kč), tj. na 14.580,50 Kč. Náklady
řízení navrhovatele před Nejvyšším správním soudem tedy činí celkem 19.580,50 Kč (14.580,50
+ 5.000 Kč).
[25] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut. Ve vztahu k návrhu na zrušení mimořádného opatření II, který byl odmítnut,
proto nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
[26] Odpůrce je tedy povinen navrhovateli zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši
19.580,50 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho nynější
zástupkyně Mgr. Pavly Kosové, advokátky se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice.
[27] Podle §10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, platí,
že byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu
zaplacený poplatek. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV tohoto
usnesení, tedy že navrhovateli vrací soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (za návrh na zrušení
mimořádného opatření II) ve lhůtě stanovené souladu s §10a odst. 1 zákona o soudních
poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. srpna 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu