ECLI:CZ:NSS:2022:8.AO.4.2022:56
sp. zn. 8 Ao 4/2022-56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci navrhovatele: M. M., zast. Mgr. Davidem
Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti odpůrci: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o návrhu na zrušení části
opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 12. 2021, čj. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN,
takto:
I. Návrh navrhovatele na vydání předběžného opatření ze dne 10. 1. 2022 se zamí t á .
II. Navrhovateli se uk l á dá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání
návrhu na vydání předběžného opatření.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se návrhem ze dne 5. 1. 2022 domáhá zrušení čl. I bodu 3 písm. b),
bodu 13 písm. b) a c) a bodu 15 mimořádného opatření odpůrce ze dne 29. 12. 2021,
čj. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN.
[2] Dne 10. 1. 2022 obdržel soud návrh navrhovatele na vydání předběžného opatření.
Uvádí, že mu hrozí vážná újma, protože mu mimořádné opatření zakazuje využívat služby
a účastnit se společenských aktivit. Přestože je chráněn protilátkami proti onemocnění covid-19,
je občanem 2. kategorie, který nemůže navštívit provozovny stravovacích služeb, hudebních,
tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin. Současně je mu
zakázána účast na koncertech a jiných hudebních, divadelních, filmových a jiných uměleckých
představeních včetně cirkusů a varieté, na sportovních utkáních a zápasech nebo na kongresech.
Tím dochází k vážnému zásahu do jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života. Dále
navrhovatel uvádí důvody, proč je aktivně procesně legitimován k podání návrhu na zrušení
napadených částí mimořádného opatření, a v čem spatřuje jejich nezákonnost a nepřiměřenost.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal předběžné opatření „[o]dpůrci se ukládá povinnost
neprodleně přijmout taková opatření, která navrhovateli jako osobě, která prodělala onemocnění covid-19
a má potvrzenu vysokou hladinu protilátek, tedy ochranu srovnatelnou s ochranou, kterou poskytuje očkování
proti onemocnění covid-19, umožní alternativní prokázání tzv. bezinfekčnosti ve smysli čl. I. bodu 15 napadeného
opatření, tedy umožní navrhovateli využívat služeb a účastnit se společenských aktivit minimálně ve stejném
rozsahu a za obdobných podmínek, jako osoby očkované proti onemocnění covid-19.“, nebo případně
„[o]dpůrci se zakazuje vylučovat navrhovatele z využívání řady služeb a společenských aktivit a diskriminovat jej
oproti osobám, které podstoupily očkování nebo jsou chráněny ve smyslu čl. I. bodu 15 písm. b), c) napadeného
opatření.“
[3] Odpůrce k návrhu na vydání předběžného opatření uvedl, že navrhovatel nedoložil,
jaká konkrétní vážná újma mu hrozí tím, že mu není jako neočkované osobě umožněno čerpat
řadu zájmových, a tedy svým způsobem zbytných aktivit. Jediný způsob, jak by bylo možné
vyhovět návrhu na vydání předběžného opatření, by bylo faktické vyhovění návrhu. Tím by soud
předběhl rozhodnutí ve věci samé. Samotný návrh předběžného opatření je nepřípustný,
protože požaduje, aby soud uložil odpůrci něco přijmout, resp. žádá opatření, které nahrazuje
případný výsledek soudního řízení. Závěrem odpůrce navrhl, aby soud návrh na vydání
předběžného opatření zamítl.
[4] Podle §38 odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba
zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným
opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.
[5] Předběžné opatření je výjimečný institut, jehož účelem je zatímní úprava poměrů
účastníků soudního řízení, hrozí-li pokračováním dosavadního stavu věcí nebo naopak jejich
změnou vážná újma.
[6] K tomu, aby bylo možno návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět, je především
třeba v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu trvat na tom,
že povinností účastníka navrhujícího předběžné opatření je dostatečně konkrétně tvrdit hrozící
vážnou újmu, resp. takovou újmu odpovídajícím způsobem osvědčit. K definici vážné újmy
se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v usnesení ze dne 24. 5. 2006, čj. Na 112/2006-37,
v němž výslovně uvedl, že „vážnou újmou je nutno zejména rozumět takový zásah do právní sféry účastníka,
(…) který představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat,
aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzivní zásahy do intimní sféry navrhovatele,
do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně
zaručených“.
[7] Smyslem institutu předběžného opatření není předběžné posouzení důvodnosti podaného
návrhu ve věci samé. Předběžné opatření je vydáváno v zásadě bez ohledu na důvodnost návrhu
ve věci samé, podmínkou pro jeho vydání je existence bezprostředně hrozící vážné újmy (viz
usnesení NSS ze dne 30. 3. 2021, čj. 6 Ao 2/2021-98, bod 19). Předběžným opatřením zpravidla
ani nelze dosáhnout stejného výsledku, jakého se účastník domáhá ve věci samé. Tím by totiž
byla popřena zmíněná povaha tohoto institutu jako dočasného, prozatímního, a naopak
rozhodování o věci samé by bylo takovým předběžným opatřením předurčeno, ze své podstaty
by ztratilo smysl a bylo by pouze formálním rozhodováním (viz usnesení NSS ze dne 22. 4. 2021,
čj. 4 Ao 1/2021-56, a ze dne 19. 5. 2021, čj. 7 Ao 13/2021-72). Soud se proto nyní nezabýval
tvrzenými důvody nezákonnosti a nepřiměřenosti napadených částí mimořádného opatření.
[8] Jako důvod pro vydání předběžného opatření navrhovatel uvádí, že mu hrozí vážná újma,
protože mu mimořádné opatření zakazuje využívat služby a účastnit se společenských aktivit
regulovaných v čl. I bodu 3 a bodu 13 mimořádného opatření (jejich přehled blíže viz bod [2]
tohoto usnesení), přestože je chráněn protilátkami proti onemocnění covid-19. Je proto občanem
2. kategorie. Tím dochází k vážnému zásahu do jeho práva na ochranu soukromého a rodinného
života.
[9] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že tvrzení navrhovatele jsou značně obecná.
Čl. I bod 3 a bod 13 mimořádného opatření se dotýká celé řady služeb a činností různého
charakteru. Navrhovatel přesto nevymezil, jaké konkrétní služby nemůže v důsledku
mimořádného opatření využívat a jaké konkrétní činnosti vykonávat, a jak se to promítá do jeho
rodinného a soukromého života. Omezil se na pouhou citaci všech služeb a činností, které jsou
v čl. I bodu 3 a bodu 13 mimořádného opatření regulovány. Za takové situace není úkolem
soudu, aby za navrhovatele tato tvrzení domýšlel.
[10] Z návrhu na vydání předběžného opatření nicméně vyplývá, že se navrhovatel cítí být
občanem 2. kategorie z toho důvodu, že mu jako osobě mající protilátky proti onemocnění
covid-19 není umožněno služby využívat a činnosti vykonávat. Je proto i s ohledem na důvody
nezákonnosti mimořádného opatření uvedené v návrhu na vydání předběžného opatření
a s ohledem na samotné znění navrhovaného předběžného opatření zjevné, že tvrzený zásah
do jeho práv spočívá v diskriminaci. Ta by mohla představovat důvod pro vydání předběžného
opatření, jestliže by v jejím důsledku navrhovateli hrozila vážná újma (viz bod [6] tohoto
rozsudku). Vážná újma by mohla navrhovateli například hrozit, pokud by si v důsledku
mimořádného opatření nemohl obstarat základní životní potřeby (např. byl-li by zakázán vstup
osob určitého náboženského vyznání do obchodů). Mimořádným opatřením regulované služby
a činnosti však do rámce základních životních potřeb nespadají. Tyto služby a činnosti jsou
zpravidla zbytné a lze bez nich na základní životní úrovni fungovat. Není-li proto navrhovateli
s ohledem na pravidla stanovená napadeným mimořádným opatřením umožněno tyto služby
využívat a činnosti vykonávat, nejedná se bez dalšího o vážnou újmu. Navrhovatel netvrdí jaké
konkrétní a individualizované služby a činnosti nemůže v důsledku mimořádného opatření
využívat a konat. Nelze proto posoudit, zda by nevyužívání služeb a provádění činností normálně
pro život zbytných, nemohlo pro navrhovatele vážnou újmu opravdu představovat, s ohledem
na konkrétně tvrzenou specifickou situaci navrhovatele. Soud proto neshledal, že by navrhovateli
hrozila vážná újma, která by odůvodňovala potřebu zatímně upravit jeho poměry ve vztahu
k mimořádnému opatření.
[11] I kdyby však soud hrozbu vážné újmy shledal, nemohl by návrhu na vydání předběžného
opatření vyhovět. Navrhovatel se totiž vydáním předběžného opatření domáhá stejného
výsledku, jakého se domáhá ve věci samé (viz bod [7] tohoto usnesení). Domáhá se totiž toho,
aby odpůrce uznával protilátky proti onemocnění covid-19 jako jeden z možných průkazů
tzv. bezinfekčnosti, případně toho, aby nebyl diskriminován proti osobám očkovaným,
které prokázat tzv. bezinfekčnost podle čl. I bodu 15 mimořádného opatření můžou. Otázku,
zda by odpůrcem měly být uznávány protilátky a zda je navrhovatel diskriminován, však soud
nemůže posoudit při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření. Posouzení těchto
klíčových otázek spadá až do fáze rozhodování o návrhu ve věci samé. Nejde totiž o úzce
vymezený návrh, který by navrhovateli například umožnil navštěvovat konkrétní zařízení,
nezbytné pro uspokojování jeho důležitých potřeb, ale jde o požadavek na zcela eliminující
účinek mimořádného opatření na navrhovatele.
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že nejsou naplněny
podmínky pro vydání předběžného opatření podle §38 odst. 1 s. ř. s. Proto návrh zamítl.
[13] Podání návrhu vydání předběžného opatření podléhá soudnímu poplatku ve výši
1 000 Kč, a to podle položky 5 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích
je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání
návrhu na vydání předběžného opatření vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo
o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit
[§4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Protože navrhovatel tuto částku již zaplatil spolu
s poplatkem za návrh na zrušení opatření obecné povahy, uvedenou částku již znovu platit
nebude (srov. k tomu též usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. února 2022
Petr Mikeš
předseda senátu