ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.117.2021:66
sp. zn. 8 As 117/2021-66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra
Mikeše a Michala Bobka, v právní věci žalobce: F. H., zastoupený Mgr. et Bc. Kateřinou
Soukupovou, advokátku sídlem T. G. Masaryka 623/12, Karlovy Vary proti žalované: Vězeňská
služba České republiky, Věznice Horní Slavkov, sídlem Hasičská 785, Horní Slavkov, ve věci
ochrany před nezákonným zásahem žalované, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2021, čj. 57 A 105/2020-105,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2021, čj. 57 A 105/2020-105,
se ve v ý r ok u II . a II I. r uš í a v tomto rozsahu se věc v rac í tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. et Bc. Kateřině Soukupové, advokátce,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 13 450,36
Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov. Při stanovení
programu zacházení uvedl, že by měl zájem studovat na Vysokém učení technickém v Brně (dále
„VUT“) a využít aktivit a služeb Institutu celoživotního vzdělávání VUT. Poté, co navázal s VUT
kontakt, mu byl 9. 3. 2020 aktualizován program zacházení a do zájmových aktivit mu bylo
zahrnuto (samo)studium na této vysoké škole. V souvislosti s tím žalobce 8. 7. 2020 požádal
Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky (dále „GŘ VS ČR“) o umožnění přístupu
k výpočetní technice a omezené internetové síti a vytvoření podmínek vhodných k samostudiu
za účelem prohlubování znalostí k vytváření společensky pozitivních hodnot a tím eliminace
rizika recidivy. Eventuálně GŘ VS ČR žádal o přemístění na oddělení či do věznice, kde je možné
vytvoření podmínek vhodných k samostudiu. Dále požádal žalovanou o povolení nechat si poslat
a užívat kalkulačku za účelem složitějších výpočtů při samostudiu stavební fakulty VUT.
[2] GŘ VS ČR dopisem z 15. 7. 2022 žalobci doporučilo, aby se s žádostí o umožnění
přístupu k výpočetní technice a omezené internetové síti obrátil na pověřené zaměstnance
žalované, kteří řeší používání dalších věcí ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody (dále „zákon o VTOS“). Žádost žalobce o povolení nechat
si poslat a užívat kalkulačku byla zamítnuta žalovanou 7. 8. 2020.
[3] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Plzni žalobu. Domáhal se přezkumu rozhodnutí
ze 7. 8. 2020, kterým mu žalovaná zamítla žádost o povolení nechat si poslat a užívat kalkulačku.
Současně se domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že mu žalovaná
neumožnila přístup k počítači a omezené internetové síti, tj. k prostředkům nutným k činnostem,
směřujícím k plnému dosažení účelu trestu a k vytvoření předpokladů k vedení řádného
soběstačného života v souladu se zákonem, a to přímo ve Věznici Horní Slavkov, anebo
přemístěním do jiné vhodné věznice. Žalovaná mu tak nevytvořila podmínky vhodné
k samostudiu. K výzvě krajského soudu žalobce doplnil, že se konkrétně domáhá určení, že zásah
žalované ve věci jeho žádostí o povolení přístupu k uvedeným prostředkům byl nezákonný, a dále
ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v nevytvoření vhodných podmínek nutných
pro efektivní plnění účelu trestu a pro samostatné vytvoření předpokladů pro vedení řádného
soběstačného života v souladu se zákonem, resp. v nepřemístění žalobce do věznice, kde jsou
takové podmínky pro soběstačné odsouzené s dostačujícím intelektem již vytvořeny. V doplnění
žaloby z 19. 1. 2021 navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil, eventuálně vyslovil jeho
nicotnost. Ve vztahu k žalobě na ochranu před nezákonným zásahem doplnil návrh, aby krajský
soud přikázal žalované (příp. jejímu nadřízenému orgánu), aby nepokračovala v porušování jeho
práv.
[4] Krajský soud výrokem I. zrušil rozhodnutí žalované ze 7. 8. 2020 a věc jí vrátil k dalšímu
řízení.
[5] Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem výrokem II. zamítl. Odkázal na usnesení
Ústavního soudu z 21. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2856/17, podle nějž přístup k internetu osobám
ve výkonu trestu není Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“)ani judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) garantován
bez dalšího. To dle krajského soudu nepochybně platí i pro přístup k výpočetní technice. Dospěl
proto k závěru, že pokud žalovaná žalobci neumožnila a neumožňuje přístup k výpočetní
technice ani k internetové síti, nezasahuje tím do žádných veřejných subjektivních práv, protože
žalobci není žádné takové právo garantováno. Dodal, že na žalobce nedopadá §46 odst. 5
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí
svobody (dále „řád VTOS“), neboť žalobce nebyl zařazen do některé z forem vzdělávání. V jeho
případě se jednalo o zájmovou činnost v podobě samostudia. Ohledně přemísťování
odsouzených v rámci vězeňského systému krajský soud uvedl, že podle Ústavního soudu jde
o určitou vnitřní řídicí činnost Vězeňské služby, která nepodléhá soudnímu přezkumu, neboť
jí není zasahováno do jakýchkoli veřejných subjektivních práv vězněných osob. Krajský soud
tedy uzavřel, že žalobcem tvrzený zásah nesplňoval předpoklady vyslovení jeho nezákonnosti,
protože chyběl zásadní pojmový znak v podobě zkrácení na veřejných subjektivních právech.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti výroku II. rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, následně doplněnou soudem ustanovenou zástupkyní. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud výrok II. rozsudku krajského soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil
k dalšímu řízení.
[7] Rozsudek krajského soudu v části zamítnutí žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem považuje za nepřezkoumatelný a nezákonný. Vzhledem k důvodům, pro něž Nejvyšší
správní soud rozhodl o zrušení napadeného rozsudku, však soud kasační námitky
pro nadbytečnost nereprodukuje.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti ani jejímu doplnění nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru,
že tomu tak je a kasační stížnost je proto důvodná.
[10] Dle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není
rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, se může žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl
nezákonný.
[11] Dle §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl
nezákonný.
[12] Při zkoumání přípustnosti žaloby dle §85 s. ř. s. si soud musí nejprve ujasnit,
zda je projednávaná žaloba zápůrčí (směřující proti zásahu, který doposud nebyl ukončen), anebo
určovací (směřující proti zásahu, který již ukončen byl). Zatímco u určovací žaloby soud
nezkoumá, zda se žalobce ochrany před zásahem mohl domáhat jinými právními prostředky
a pokud ano, zda tak učinil, u zápůrčí žaloby soud takové zkoumání provést musí. (srov.
rozsudek NSS z 18. 2. 2021, čj. 9 As 298/2020-16, bod 10). Zápůrčí zásahová žaloba
je tedy přípustná, jen pokud žalobce předtím, než se obrátil na soud, využil jiného právního
prostředku, který mu právní řád dal k dispozici. Teprve poté, co žalobce nedosáhl ochrany
nebo nápravy závadného stavu za pomoci takového právního prostředku, mohl podat žalobu
dle §82 a násl. s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005,
čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS, Lesy Vyšší Brod, nebo rozsudek NSS z 24. 3. 2021,
čj. 10 As 350/2020-36, bod 11). Současně platí, že žalobce nemá možnost volby, zda podá žalobu
čistě určovací, či naopak zápůrčí. Jestliže zásah trvá (trvají jeho důsledky či hrozí jeho opakování),
lze podat pouze zápůrčí zásahovou žalobu. Žalobce nemůže v takové situaci podat žalobu čistě
určovací (a tím obejít příkaz zákona uplatnit nejprve jiné právní prostředky ochrany ve smyslu
§85 s. ř. s.); tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu z 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39,
č. 4178/2021 Sb. NSS, Ž av e s , bod 109.
[13] Krajský soud nicméně žádnou z výše uvedených úvah neprovedl a žalobu bez dalšího
věcně projednal. To by nebylo na závadu, pokud by splnění podmínky přípustnosti žaloby
ve smyslu §85 s. ř. s. plynulo z obsahu spisu. Tak tomu v dané věci ovšem není. Za takové
situace krajský soud, který věcně projednal žalobu, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. I při vědomí
toho, že stěžovatelova podání učiněná v průběhu řízení o žalobě, byla četná, obsáhlá
a komplikovaná (což bylo ostatně důvodem pro opakované výzvy krajského soudu na upřesnění
a doplnění žaloby), je zřejmé, že jde-li o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, domáhal
se stěžovatel určení, že zásah žalované spočívající v neumožnění přístupu k počítači a omezené
internetové síti, a to přímo ve Věznici Horní Slavkov nebo přemístěním do jiné vhodné věznice,
byl nezákonný, a dále požadoval, aby krajský soud přikázal žalované, aby nepokračovala
v porušování jeho práv (viz doplnění žaloby z 19. 1. 2021). I přes nepřesnost, kdy se žalobce
domáhal určení, že tvrzený zásah byl nezákonný (pozn. soudu: použití minulého času by mohlo
naznačovat ukončení zásahu), je zřejmé, že žalobce podal zápůrčí zásahovou žalobu. To plyne
nejen z další části petitu, ale zejména z kontextu projednávané věci, neboť žalobce v žádném
ze svých podání dosud netvrdil, že by byl žalovaný zásah byl již ukončen.
[14] Za této situace tedy bylo na místě, aby se krajský soud zabýval přípustností žaloby
dle §85 s. ř. s. Ne každý prostředek (podání, stížnost apod.) je však právním prostředkem
ve smyslu uvedeného ustanovení. Z judikatury NSS plyne, že primární dozor nad dodržováním
právních předpisů v prostorách, kde se vykonává trest odnětí svobody, vykonává státní zástupce.
Správní soudnictví poskytuje subsidiární ochranu (§5 s. ř. s.). Do vztahu mezi osobou ve výkonu
trestu odnětí svobody a konkrétní věznicí může správní soud vstoupit až poté, co tato osoba
bezúspěšně požádala příslušného státního zástupce o dozor (§16a odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb.,
o státním zastupitelství) a s žádostí o přezkoumání způsobu vyřízení jejího podání neuspěla
ani u nejbližšího vyššího státního zastupitelství (§16a odst. 7 téhož zákona). Nejvyšší správní
soud nepochybuje, že právě popsaná dozorová pravomoc státního zástupce (v kombinaci
s přezkoumáním ze strany nadřízeného státního zastupitelství) je plnohodnotným prostředkem
nápravy v oblasti zásahů Vězeňské služby do práv osob ve výkonu trestu odnětí svobody
(v podrobnostech srov. rozsudek NSS čj. 10 As 350/2020-36, body 15 a následující).
[15] Lze doplnit, že z judikatury NSS (konkrétně z rozsudku NSS ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 5 As 43/2012-40, č. 2768/2013 Sb. NSS) naopak plyne, že stížnosti adresované vězeňské
službě právním prostředkem ve smyslu §85 s. ř. s. nejsou, jelikož mají spíše povahu podnětu
k možnému uplatnění dozorčích úkonů než opravného prostředku, neboť zákon vězni
v souvislosti s vyřizováním jeho stížnosti nesvěřuje žádná konkrétní procesní oprávnění. Lze
na ni tedy vztáhnout závěry ohledně stížnosti ve smyslu §175 správního řádu, kterou se Nejvyšší
správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011 Sb.
NSS. Zde mimo jiné uvedl, že se stížnost svou povahou a právní úpravou blíží spíše dozorčímu
prostředku, resp. je nástrojem, který k němu může vést. Navíc o výsledku šetření a přijatých
opatřeních se stěžovatel vyrozumívá, jen pokud o to požádal. Takový postup proto neskýtá
záruku nápravy či ochrany před nezákonným zásahem.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že řízení
před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nezabýval se proto pro nadbytečnost kasačními
námitkami a napadený rozsudek ve výroku II. a na něm závislém výroku III. dle §110 odst. 1
věty první s. ř. s. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V dalším řízení si tedy musí krajský soud nejdříve ujasnit, a to ve spolupráci se stěžovatelem (§36
odst. 1 věta druhá s. ř. s.), zda stěžovatel proti zásahům, které napadá žalobou, uplatnil
před podáním žaloby prostředek nápravy podle §16a zákona o státním zastupitelství. Teprve
za splnění této podmínky bude moci přistoupit k věcnému projednání žaloby.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[18] Odměna ustanovené zástupkyně stěžovatele, Mgr. et Bc. Kateřiny Soukupové, byla
stanovena za tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení včetně první
porady s klientem (ta je součástí tohoto úkonu právní služby, a proto soud první poradu
s klientem nepovažoval za samostatný úkon právní služby a odměnu za něj nepřiznal), doplnění
kasační stížnosti z 9. 7. 2021 a další porada s klientem, v částce 3 100 Kč za každý úkon podle §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „advokátní tarif“). K odměně
za právní služby v souhrnné výši 9 300 Kč byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových
výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle §13 odst. 4 téže vyhlášky.
[19] Dále soud ustanovené zástupkyni přiznal náhradu ve výši 516 Kč za cestovní výdaje
odpovídající dvěma zpátečním cestám 31. 5. 2021 a 9. 7. 2021 automobilem z města Karlovy
Vary (sídlo advokátní kanceláře ustanovené zástupkyně) do Věznice Horní Slavkov za účelem
porady s klientem v celkové vzdálenosti 82,4 km (41,2 km × 2). Podle §1 písm. b)
vyhlášky č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových
vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování
cestovních náhrad, účinné od 1. 1. 2021 do 18. 10. 2021, aplikované na základě §13 odst. 5
advokátního tarifu, činí sazba náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel
4,40 Kč; pro uvedenou vzdálenost je celková výše této náhrady 362,56 Kč. Zástupkyně
stěžovatele se dopravovala osobním automobilem X – X, se spotřebou pohonných hmot
v kombinovaném provozu 6,7 l /100 km (třetí hodnota z řádku 27 předloženého technického
průkazu), což při uvedené vzdálenosti dává celkový objem spotřebovaných pohonných hmot
5,5208 l. Podle §4 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb. výše průměrné ceny za 1 litr
automobilového benzinu s oktanovým číslem 95 činí 27,80 Kč. Náhrada za spotřebované
pohonné hmoty tedy celkově činí po zaokrouhlení 153,48 Kč. Celková výše náhrady cestovních
výdajů zástupkyně stěžovatele činí po zaokrouhlení 516 Kč.
[20] Soud také přiznal zástupkyni stěžovatele náhradu za promeškaný čas strávený cestou
ve výši 400 Kč, neboť cesta z Karlových Varů do Věznice Horní Slavkov trvá podle internetové
stránky www.mapy.cz v ideálních podmínkách 25 minut, tj. při každé ze čtyř cest se jedná o jednu
započatou půlhodinu. Výše náhrady činí 100 Kč za každou započatou půlhodinu (§14 odst. 3
advokátního tarifu), tedy celkem 400 Kč.
[21] Zástupkyně stěžovatele doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty. Její
odměna a náhrada hotových výdajů včetně náhrady za ztrátu času a cestovného se tudíž
podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 2 334,36 Kč (21 %
z částky 11 116 Kč), tedy na 13 450,36 Kč. Uvedená částka bude ustanovené zástupkyni
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. července 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu