ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.164.2020:62
sp. zn. 8 As 164/2020-62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra
Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: Česká asociace satelitních operátorů,
z. s., se sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1, zastoupená Mgr. Danielem Čekalem, advokátem
se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
1. 7. 2019, čj. ÚOHS-R0050/2019/IN-18201/2019/310/MCe, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2020, čj. 29 A 142/2019-68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Žalobkyně požádala žalovaného o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, a sice textu tří odpovědí ze dnů 17. 8. 2017, 21. 12. 2017
a 8. 10. 2018 zaslaných Českou republikou prostřednictvím žalovaného Evropské komisi (dále
„Komise“) za období od 1. 6. 2017 do 31. 12. 2018 v souvislosti s plánovaným uvolněním pásma
700 MHz v ČR a přechodem na standard digitálního televizního vysílání přes pozemní vysílače
DVB-T2. Dále požádala o poskytnutí reakce Komise na tyto odpovědi, respektive o sdělení,
co bylo předmětem této reakce.
[2] Žalovaný rozhodnutím z 8. 2. 2019, čj. ÚOHS-V0014/2019/IN-04105/2019/132/SVá,
žádost žalobkyně odmítl.
[3] Vzhledem k tomu, že ve věci plánovaného přechodu na vysílací standard DVB-T2 bylo
zahájeno „prenotifikační řízení“ Komise o státní podpoře, je podle žalovaného nutno
na poskytování informací souvisejících s tímto řízením použít nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. 5. 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského
parlamentu, Rady a Komise (dále „nařízení č. 1049/2001“ nebo „nařízení“). To se vztahuje
na všechny dokumenty, které orgán EU vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech
oblastech činnosti EU (čl. 2 odst. 3 nařízení). Nařízení upravuje přístup k dokumentům ze strany
orgánů EU, nicméně na základě zásady loajální spolupráce uvedené v bodu 15 odůvodnění
nařízení je nutné jej použít i na zpřístupňování daných dokumentů ze strany orgánů členských
států. Z judikatury SDEU vyplývá, že se na dokumenty, s nimiž Komise nakládá v průběhu řízení
o státní podpoře, vztahuje výjimka pro odepření přístupu k informacím. Toto řízení má totiž
charakter vyšetřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení a dokumenty Komise a členského státu
vyměňované v tomto řízení mají charakter dokumentů uvedených v čl. 4 odst. 3 nařízení.
Žalobkyně se tedy domáhala poskytnutí informací, na jejichž poskytování se zákon o svobodném
přístupu k informacím nevztahuje, neboť jejich poskytování se řídí podmínkami zvláštního
předpisu, tj. přímo použitelného nařízení č. 1049/2001. Proto je třeba žádost odmítnout
podle §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.
[4] Předseda žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobkyně
a rozhodnutí žalovaného potvrdil.
[5] Souhlasil s názorem žalovaného, že nařízení č. 1049/2001 je na věc použitelné. Informace
vyměněné mezi ČR a Komisí v rámci řízení o kontrole státní podpory jsou součástí spisu
Komise, a tedy v jejím držení. Rozsudek Soudního dvora z 29. 6. 2010, Komise v. Technische
Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, ECLI:EU:C:2010:376, stanovil vyvratitelnou domněnku,
že dokumenty, s nimiž orgány EU nakládají v řízení o oznámené státní podpoře, mohou být
odepřeny v rámci práva na poskytování informací. Správní spis, který Komise vede v řízení
podle nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí
pravidla k článku 93 Smlouvy o ES [pozn. NSS: nahrazeno nařízením Rady (EU) 2015/1589
ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy
o fungování Evropské unie (kodifikované znění)], je ze zásady neveřejný a třetí osoby
kromě účastníků daného řízení [pozn. NSS: daný členský stát a Komise] k němu nemají přístup
(Technische Glaswerke Ilmenau, bod 56). Zpřístupnění obsahu spisu prostřednictvím nařízení
č. 1049/2001 by obcházelo smysl neveřejnosti daného řízení a tím pádem mohlo ohrozit jeho
výsledky (Technische Glaswerke Ilmenau, bod 58).
[6] Vzhledem k judikatuře SDEU nemohou být dokumenty vypracované orgánem členského
státu v rámci řízení o oznámené státní podpoře poskytovány v režimu zákona o svobodném
přístupu k informacím. Tyto dokumenty jsou v rámci probíhajícího vyšetřování drženy
příslušnými orgány EU, a proto o ně musí být žádáno v režimu nařízení č. 1049/2001, které
je přímo použitelné a má přednost před českým právem. Pokud by byly dané informace
zpřístupněny podle zákona o svobodném přístupu k informacím, vedlo by to k popření účelu
nařízení. Jestliže probíhá ze strany Komise vyšetřování, které by podle judikatury SDEU bylo
narušeno v případě zveřejnění dokumentů obsažených v daném spisu, což nařízení zapovídá,
kladný výsledek žádosti podané dle vnitrostátního práva by měl stejný rušivý účinek. Jestliže
by došlo k situaci, v níž budou určité informace znepřístupněny na základě unijních norem,
ale podle vnitrostátních předpisů by tyto informace poskytnuty být mohly, jednalo
by se o popření principu loajální spolupráce, povinnosti eurokonformního výkladu a užitečného
účinku aplikace unijního práva (effet utile).
[7] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Brně. Soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc
žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Krajský soud navázal na závěry rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 2. 2017,
čj. 3 A 79/2015-45, a ztotožnil se s argumentací žalobkyně, podle níž nařízení č. 1049/2001 není
na věc použitelné. Článek 1 písm. a) nařízení vymezuje působnost tohoto předpisu na dokumenty
Evropského parlamentu, Rady a Komise, pro které zavádí legislativní zkratku „orgány“. Jestliže
tedy nařízení v dalších ustanoveních hovoří o „orgánech“, jedná se výlučně o uvedené orgány
EU, nikoli o orgány členských států. To vyplývá i ze skutečnosti, že nařízení ukládá určité
povinnosti přímo členským státům.
[9] Nařízení výslovně rozlišuje mezi režimem poskytování informací ze strany orgánů EU
a ze strany orgánů členského státu. V případě, že se žadatel obrátí na orgány členského státu,
nařízení v čl. 5 upravuje toliko režim přístupu k informacím v držení členského státu, jejichž
tvůrcem je orgán EU. Naproti tomu nařízení nijak neupravuje přístup k informacím v držení
členského státu, jejichž tvůrcem je samotný členský stát. V případě, na který nařízení nedopadá,
se tak nutně musí uplatnit národní předpisy. I z hlediska účelu právní úpravy se nařízení vztahuje
především na poskytování informací ze strany orgánů EU a poskytování informací, jejichž tvůrci
jsou orgány EU [čl. 15 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále „SFEU“) ve spojení s čl. 1
písm. a) nařízení]. Podle bodu 15 odůvodnění nařízení přitom není jeho účelem zasahovat
do národních předpisů týkajících se přístupu k informacím. Tam deklarovaná zásada loajální
spolupráce, na kterou poukazuje žalovaný, se vztahuje zejména na informace, které vytvořily
orgány EU a jež jsou v držení členských států. Naopak s ohledem na zásady subsidiarity
a proporcionality (čl. 5 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii) není zřejmé, proč by se nařízení mělo
vztahovat i na informace vytvořené členským státem a v jeho držení.
[10] Podle krajského soudu žalovaný pochybil, pokud na všechny informace požadované
žalobkyní uplatnil nařízení, ačkoliv žalobkyně požadovala poskytnutí nejen informací vytvořených
Komisí (její písemnou reakci), ale především informací vytvořených žalovaným (odpovědi zaslané
Komisi). Ve vztahu k informacím vytvořeným Komisí měl žalovaný použít čl. 5 nařízení včetně
dalších hmotněprávních ustanovení nařízení ve spojení s procesními ustanoveními zákona
o svobodném přístupu k informacím (zejm. §2 odst. 3). Ve vztahu k informacím vytvořeným
žalovaným pak měl použít výlučně zákon o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný, resp.
předseda žalovaného nicméně uplatnili čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení na všechny informace bez rozdílu
jejich původu. Ve vztahu k poskytování informací, jejichž tvůrcem je žalovaný, jsou proto
rozhodnutí žalovaného, resp. předsedy žalovaného nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů
[§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[11] Krajský soud žalovanému uložil, aby vzal v dalším řízení v potaz odlišný režim
poskytování jednak těch informací v jeho držení, jejichž původcem je ČR, a jednak těch, jež
obdržel od Komise. V úvahu je třeba vzít i skutečnost, že Komise ve věci „Státní podpory
SA.55742 (2019/N) – Česká republika: Podpora na výměnu kmitočtově závislých vysílacích
zařízení v souvislosti s přesunem z pásma 700 MHz“ již 23. 1. 2020 vydala rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[12] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
S odkazem na čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 trvá na argumentaci, že se sice nařízení vztahuje
na poskytování informací (především) ze strany orgánů EU, avšak je nutné jej použít i v nynějším
případě, neboť požadované informace byly v rámci řízení o kontrole státní podpory
sp. zn. SA.46953 po ČR vyžádány Komisí a byly v jejím držení. Tato úvaha vyplývá ze zásady
loajální spolupráce deklarované mj. v bodu 15 odůvodnění nařízení, která nabádá k řádnému
uplatňování nařízení a respektování bezpečnostních pravidel orgánů EU. Právě z řádného
uplatnění nařízení vycházel stěžovatel při posuzování žádosti žalobkyně, neboť jí žádané
informace spadají pod výjimky z poskytování informací podle čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení.
[13] Rozsudkem Technische Glaswerke Ilmenau byla stanovena vyvratitelná domněnka, podle níž
by byl případným zveřejněním dokumentů vztahujících se k řízením ohledně kontroly státní
podpory ohrožen účel daného vyšetřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení. Tato
domněnka vyplývá mj. z procesních pravidel pro řízení o státní podpoře, podle nichž
kromě členského státu nemají jiné subjekty právo nahlédnout do správního spisu vedeného
Komisí podle nařízení Rady (EU) 2015/1589. Pokud by tedy byl do dokumentů obsažených
v tomto správním spise povolen přístup na základě národních předpisů, byla by tím obejita
zásada neveřejnosti správního spisu. Z tohoto důvodu nemohou být požadované informace
poskytovány v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Tyto dokumenty jsou
v rámci probíhajícího vyšetřování v držení Komise a pro zachování zásady loajální spolupráce
proklamované v bodu 15 odůvodnění nařízení musí být o požadované informace podána žádost
v režimu nařízení. Bylo by v rozporu s doktrínou užitečného účinku, pokud by byly tyto
dokumenty poskytnuty na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Jestliže krajský soud poukazuje na jazykový výklad čl. 1 písm. a) nařízení, z čl. 2 odst. 3 nařízení je
patrné, že se nařízení vztahuje nejen na dokumenty, které byly vytvořeny výše uvedenými orgány
EU, ale také na dokumenty, které mají tyto orgány v držení. Poukaz krajského soudu na bod 15
odůvodnění nařízení nesprávně opomíjí závěrečnou větu tohoto bodu, která deklaruje, že členské
státy musí dbát o to, aby nebránily řádnému uplatňování nařízení a respektovaly bezpečnostní
pravidla orgánů, mezi něž jistě patří i zájem na nerušeném výsledku řízení o kontrole státní
podpory vedeného Komisí.
[14] Nařízení č. 1049/2001 skutečně neupravuje situaci, kdy někdo podle vnitrostátního
předpisu požádá o dokumenty vytvořené členským státem. Zároveň zákon o svobodném
přístupu k informacím neobsahuje žádnou výjimku, která by odůvodňovala požadované
informace neposkytnout. Pokud by však byla žádost o tytéž dokumenty adresována Komisi,
je důvodné předpokládat, že by musela být na základě povahy požadovaných dokumentů
odmítnuta. Na základě eurokonformního výkladu a doktríny užitečného účinku tedy není možné,
aby byly dané dokumenty poskytnuty na základě vnitrostátního předpisu, takže by se na věc mělo
uplatnit nařízení. V této rozporuplnosti nařízení (a judikatury SDEU) a zákona o svobodném
přístupu k informacím shledává stěžovatel prostor pro položení předběžné otázky Soudnímu
dvoru podle čl. 267 SFEU. Na základě §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím
by se tento zákon neměl použít pro posouzení žádosti o poskytnutí informací, které se týkají
řízení probíhajícího u Komise, jelikož poskytování takových informací upravuje zvláštní právní
předpis – přímo aplikovatelné nařízení č. 1049/2001. Na podporu své argumentace stěžovatel
odkazuje také na rozsudek Městského soudu v Praze z 23. 7. 2021, čj. 3 A 193/2019-60.
[15] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na své argumentaci, podle níž
se nařízení č. 1049/2001 na věc neuplatní. Ztotožňuje se se závěry napadeného rozsudku
a rozsudku městského soudu čj. 3 A 79/2015-45, na něž napadený rozsudek navázal. Zásadu
aplikační přednosti unijního práva nelze rozšiřovat na případy, které unijní právo neupravuje.
Podle čl. 1 písm. a) nařízení je jeho působnost vymezena výlučně pro dokumenty Evropského
parlamentu, Rady a Komise. Smyslem nařízení je chránit pouze ty dokumenty, které vytvořil
jeden z těchto orgánů. Výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení se tedy nevztahují
na dokumenty vytvořené členskými státy. Z žádného ustanovení nařízení nevyplývá, že by byl
orgán členského státu povinen konzultovat zpřístupnění dokumentu, který sám vytvořil,
s orgánem EU, nebo že by jej vůbec nesměl zpřístupnit podle vnitrostátní úpravy práva
na poskytování informací. Žalobkyně proto navrhuje, aby soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou. Na podporu své argumentace odkazuje také na rozsudek městského soudu
ze 7. 12. 2020, čj. 5 A 205/2018-47.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nařízení č. 1049/2001 v čl. 1 definuje svůj účel, kterým je a) vymezit zásady, podmínky
a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu pro výkon práva na přístup k dokumentům Evropského
parlamentu, Rady a Komise (dále jen „orgány“) uvedeného v článku 255 Smlouvy o ES tak, aby se zajistil
co nejširší přístup k dokumentům, b) vytvořit pravidla zajišťující co nejsnadnější výkon tohoto práva a c)
podporovat řádnou správní praxi při přístupu k dokumentům.
[17] Podle čl. 2 odst. 1 nařízení mají všichni občané Unie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají
bydliště nebo sídlo v členském státě, právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek
a omezení vymezených v tomto nařízení.
[18] Článek 2 odst. 3 nařízení stanoví, že se nařízení vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán
v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech
činnosti Evropské unie.
[19] Podle čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění,
odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany cílů inspekce,
vyšetřování a auditu.
[20] Článek 5 nařízení stanoví, že pokud členský stát obdrží žádost o dokument v jeho držení, který
pochází od orgánu, konzultuje daný orgán, aby přijal rozhodnutí, které neohrozí dosažení cílů tohoto nařízení,
není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zveřejněn. Členský stát může místo toho orgánu žádost postoupit.
[21] V bodě 15 odůvodnění nařízení se uvádí, že ačkoliv záměrem ani účinkem tohoto nařízení není
měnit vnitrostátní právní předpisy o přístupu k dokumentům, je nicméně zřejmé, že kvůli zásadě loajální
spolupráce, kterou se řídí vztahy mezi orgány a členskými státy, musí členské státy dbát na to, aby nebránily
řádnému uplatňování tohoto nařízení a respektovaly bezpečnostní pravidla orgánů.
[22] Nejvyšší správní soud úvodem zdůrazňuje, že jedinou otázkou, kterou mohl posoudit,
je použitelnost nařízení č. 1049/2001 na projednávanou věc. Rozhodnutí stěžovatele v prvním
stupni, jakož i rozhodnutí předsedy stěžovatele bylo založeno na přímém uplatnění nařízení jako
zvláštního předpisu a na vyloučení uplatnění zákona o svobodném přístupu k informacím
ve smyslu jeho §2 odst. 3. Tímto byl vymezen právní rámec sporu, jemuž odpovídal obsah
žaloby, rozhodovací důvody krajského soudu, jakož i podání stěžovatele a žalobkyně v řízení
před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud není oprávněn z takto definovaného
předmětu sporu vykročit.
[23] Nejvyšší správní soud má za to, že se nařízení č. 1049/2001 na projednávanou věc
neuplatní. To platí jak pro žádost žalobkyně o poskytnutí daných tří odpovědí ČR, tak pro žádost
o poskytnutí případných odpovědí Komise (pokud jde ale o druhý zmiňovaný případ, srov. dále
body [27] a [30] tohoto rozsudku).
[24] Ze znění čl. 1 písm. a) ve spojení s čl. 2 odst. 3 nařízení vyplývá, že se nařízení (resp.
v něm stanovené zásady, podmínky a omezení pro výkon práva na přístup k dokumentům)
vztahují pouze na dokumenty, které má v držení Evropský parlament, Rada a Komise.
[25] V této souvislosti je podstatné, že čl. 255 Smlouvy o založení Evropského společenství
ve znění Amsterodamské smlouvy, který je právním základem nařízení č. 1049/2001, omezoval
právo na přístup k dokumentům na dokumenty Evropského parlamentu, Rady a Komise,
a neposkytoval tehdejšímu Společenství pravomoc zasahovat do vnitrostátní právní úpravy
přístupu k dokumentům (srov. Driessen, B. Transparency in EU Institutional Law: A Practitioner’s
Handbook. London: Cameron May, 2008, s. 105). To samé ostatně platí i pro dnešní čl. 15 odst. 3
SFEU, který čl. 255 Smlouvy o založení Evropského společenství nahradil a z něhož
podle Soudního dvora jasně vyplývá, že není určen orgánům členských států (rozsudek
z 13. 9. 2018, Buccioni, C-594/16, ECLI:EU:C:2018:717, bod 20). Bylo by v rozporu se zásadou
svěření pravomocí zakotvenou v čl. 5 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii, kdyby mělo být nařízení
vykládáno tak, že by se žádost o poskytnutí informací podaná u vnitrostátního orgánu řídila
nařízením, které by zcela nahradilo pravidla českého zákona o svobodném přístupu
k informacím. Lze odkázat také na usnesení Soudního dvora z 6. 9. 2018, HBOR, C-90/18,
ECLI:EU:C:2018:685, bod 26, v němž Soudní dvůr jednoznačně uvedl, že se nařízení týká
výlučně přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, a proto
se nepoužije na žádosti o informace podané u vnitrostátních subjektů.
[26] Odkaz stěžovatele na bod 15 odůvodnění nařízení a tam deklarovanou zásadu loajality
nemůže na závěru o nepoužitelnosti nařízení na projednávanou věc nic změnit. Soudní dvůr totiž
již judikoval, že se tento bod odůvodnění vztahuje k čl. 5 nařízení (Švédsko v. Komise, bod 70).
Věcná působnost daného ustanovení (včetně tam stanovené povinnosti členských států loajálně
konzultovat příslušný orgán EU) se totiž vztahuje pouze na dokumenty Evropského parlamentu,
Rady či Komise v držení členských států a nevztahuje se na dokumenty pocházející od členských
států (srov. rozsudek Tribunálu z 28. 4. 2017, Gameart v. Komise, T-264/15, ECLI:EU:T:2017:290,
bod 36). Zásadou loajality nelze úspěšně argumentovat za účelem rozšíření působnosti nařízení
nad rámec právních základů v něm obsažených (srov. analogicky Gameart v. Komise, bod 44).
[27] Ani v případě dokumentů, na které se vztahuje čl. 5 nařízení (dokumenty unijních orgánů
v držení členských států, tj. v projednávaném případě odpovědi Komise), nemá ovšem uplatnění
zásady loajality za důsledek nahrazení vnitrostátní právní úpravy ustanoveními nařízení. Jak uvedl
Soudní dvůr, „[c]ílem [bodu 15 odůvodnění nařízení], posuzovaného v jeho celku a společně s článkem 5
tohoto nařízení, ke kterému se vztahuje, je totiž pouze připomenout, že žádosti o přístup k dokumentům drženým
vnitrostátními orgány, včetně případů, kdy takové dokumenty pocházející od orgánů Společenství, zůstávají
upraveny vnitrostátními pravidly použitelnými na uvedené orgány, aniž by je nahrazovala ustanovení nařízení
č. 1049/2001, s výhradou požadavků stanovených uvedeným článkem 5 a uložených na základě povinnosti
loajální spolupráce stanovené v článku 10 ES. Kromě toho dokumenty, které předá členský stát třetí osobě, nejsou
nijak předurčeny k tomu, aby zůstaly upraveny pouze právním řádem tohoto státu. Jak správně poukazuje
Švédské království, na orgán Společenství, jakožto na vnější orgán odlišný od členských států, se vztahuje, pokud
jde o přístup k dokumentům, které drží, právní řád, který je tvořen vlastními pravidly. Z toho zejména vyplývá,
že účinkem pravidel upravujících takový přístup nemůže být změna vnitrostátního práva, jehož posláním
je upravovat podmínky přístupu k dokumentu drženého vnitrostátním orgánem…“ (rozsudek Švédsko
v. Komise, body 70 a 71; srov. také rozsudky Tribunálu z 5. 12. 2018, Falcon Technologies International
v. Komise, T-875/16, ECLI:EU:T:2018:877, bod 76, nebo z 5. 12. 2018, Sumner v. Komise,
T-152/17, ECLI:EU:T:2018:875, bod 40).
[28] Ve světle předcházejících úvah nelze přisvědčit žádnému z dalších argumentů stěžovatele,
které uplatňuje proti závěru krajského soudu o nepoužitelnosti nařízení č. 1049/2001. Krajský
soud zejména nevycházel pouze z jazykového výkladu čl. 1 písm. a) nařízení, ale doplnil jej
o systematický a teleologický výklad (srov. bod [9] tohoto rozsudku). Článek 2 odst. 3 nařízení,
z něhož stěžovatel dovozuje použitelnost nařízení, pouze definuje typy dokumentů, jejichž
zpřístupnění lze na Evropském parlamentu, Radě a Komisi vyžadovat (srov. také bod 10 odůvodnění
nařízení: aby se zlepšila průhlednost práce orgánů, měly by Evropský parlament, Rada a Komise zpřístupnit
nejen dokumenty, které orgány vytvoří, ale i dokumenty, které obdrží). Pokud se nařízení na danou věc
neuplatní, jsou úvahy stěžovatele o jeho přímém účinku a aplikační přednosti nerelevantní.
Co se týče odkazu stěžovatele na bezpečnostní pravidla orgánů, na něž odkazuje bod 15
odůvodnění nařízení in fine, projednávaná věc se takových pravidel nedotýká [tato pravidla jsou
stanovena zejm. v rozhodnutí Rady ze dne 23. září 2013 o bezpečnostních pravidlech na ochranu
utajovaných informací EU (2013/488/EU) nebo rozhodnutí Komise (EU, Euratom) 2015/444
ze dne 13. března 2015 o bezpečnostních pravidlech na ochranu utajovaných informací EU].
Ani odkaz na rozsudek městského soudu z 23. 7. 2021, čj. 3 A 193/2019-60, nemůže dané závěry
zpochybnit, neboť městský soud použitelnost nařízení presumoval, ale nijak se jí nezabýval.
[29] S ohledem na vše výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský
soud správně konstatoval, že nařízení č. 1049/2001 není použitelné na žádosti žalobkyně týkající
se daných tří odpovědí ČR zaslaných Komisi. Nejvyšší správní soud zároveň považuje za vhodné
dodat, pokud jde o právě zmíněné žádosti, že závěr o nepoužitelnosti nařízení sám o sobě
nevylučuje, že jiná pravidla unijního práva (např. obecná zásada loajální spolupráce v čl. 4 odst. 3
Smlouvy o EU ve spojení s požadavkem na účinné uplatňování článků 107 a 108 SFEU
a nařízení Rady (EU) 2015/1589, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku Technische Glaswerke
Ilmenau) nemohou mít vliv na uplatňování vnitrostátní právní úpravy svobodného přístupu
k informacím v případech, v nichž je žádáno o poskytnutí dokumentů vypracovaných členským
státem, které se staly součástí správního spisu Komise vedeného podle nařízení Rady (EU)
2015/1589. Vzhledem k tomu, jak stěžovatel od samého počátku a konzistentně spor právně
vymezil (srov. bod [22] tohoto rozsudku), však není v tomto okamžiku namístě se tímto dalším
možným aspektem zabývat.
[30] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že ohledně žádostí žalobkyně
o poskytnutí odpovědí Komise, tj. dokumentů, na které se vztahuje čl. 5 nařízení, měl stěžovatel
případně využít postup stanovený ve zmíněném ustanovení. Je však třeba korigovat závěry
krajského soudu v rozsahu, v němž v souvislosti s čl. 5 nařízení odkazují na §2 odst. 3 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Nutnost využít případně postup podle čl. 5 nařízení totiž
podle Nejvyššího správního soudu neznamená, že se nařízení stává „zvláštním zákonem“
ve smyslu tohoto ustanovení, neboť nelze mít za to, že nařízení ve smyslu daného ustanovení
upravuje poskytování informací, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt,
opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Tento závěr je v souladu s tím, co bylo z hlediska
unijního práva uvedeno v bodě [27] tohoto rozsudku. Kdyby se stěžovatel po případném využití
postupu podle čl. 5 nařízení rozhodl danou informaci neposkytnout, postupoval by nikoliv
podle nařízení, ale podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např. §11 odst. 3
tohoto zákona).
[31] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že použitelnost nařízení na žádosti o informace
podané u vnitrostátních orgánů již byla předmětem výkladu SDEU (srov. judikaturu citovanou
v bodech [25]–[27] tohoto rozsudku), a proto nebylo třeba v řízení před Nejvyšším správním
soudem položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle čl. 267 SFEU.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žádná
z uplatněných kasačních námitek není důvodná, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu
nenáleží. Nejvyšší správní soud přiznal úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v podobě odměny jejího zástupce. Odměna jí náleží za dva úkony právní služby ve výši
3 100 Kč za každý úkon [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu], a to za dvě vyjádření k doplnění kasační stížnosti z 2. 11. 2020 a z 4. 10. 2021
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za podání žalobkyně z 3. 3. 2021 soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, neboť jeho obsahem bylo pouze stručné shrnutí přiloženého rozsudku
Městského soudu v Praze z 7. 12. 2020, čj. 5 A 205/2018-47. Pokud jde o náhradu hotových
výdajů zástupce, ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši
300 Kč za každý jeden úkon právní služby, celkem tedy 600 Kč. Celkem tedy odměna a náhrada
hotových výdajů činí 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH,
je třeba uvedenou částku zvýšit o odpovídající DPH ve výši 21 % (tedy 1 428 Kč). Stěžovatel
je proto povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení celkem ve výši 8 228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. července 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu