ECLI:CZ:NSS:2022:8.AZS.135.2021:39
sp. zn. 8 Azs 135/2021-39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců
Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: A. B., zastoupen Mgr. Bc. Filipem
Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 6. 2020, čj. OAM-427/ZA-ZA11-K11-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2021, čj. 30 Az 9/2020-79,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal 6. 5. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany.
V řízení před žalovaným uvedl, že byl od listopadu 2017 zaměstnán jako kuchař na velvyslanectví
X v ČR, kde byl šikanován ze strany velvyslankyně a pracoval v nevyhovujících podmínkách.
Velvyslankyně mu v rámci konfrontace ohledně plnění jeho pracovních povinností, z níž
si pořídil zvukový záznam, mj. sdělila, že o jeho chování bude informovat X orgány a zajistí,
aby byl v X považován za špiona. Stěžovatel dále uvedl, že velvyslankyně je bývalou přítelkyní
současného prezidenta, takže má v X vliv a pokud by jednání stěžovatele oznámila X orgánům,
hrozí mu tam nebezpečí smrti.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl o žádosti tak, že stěžovateli
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
neudělil.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové
v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, neboť
žalovaný si opatřil aktuální a adekvátní informace o zemi původu a zabýval se stěžejními
událostmi, které stěžovatel předestřel. Nepřisvědčil ani námitce, že stěžovateli měl být udělen azyl
podle §12 písm. b) zákona o azylu. Souhlasil s žalovaným, že s ohledem na stěžovatelem
nastíněné důvody na něj toto ustanovení nedopadá, a to již z toho důvodu, že nečelil v zemi
původu žádnému nebezpečí. Jeho problémy vyvstaly až v průběhu výkonu zaměstnání v ČR,
a ani ty nenasvědčují možnému pronásledování. Povaha problémů nastíněných stěžovatelem
je spíše pracovněprávního rázu a politický aspekt ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu v nich
lze hledat jen velmi obtížně. Jednání ze strany velvyslankyně se nezakládalo na jejím postoji
ke stěžovatelově rase, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité sociální skupině
či na jeho politických názorech. Z výhrůžky proti jeho osobě vyvstala pouze hypotetická hrozba,
a to za situace vyhroceného slovního incidentu s velvyslankyní.
[5] Pokud jde o úplnost zjištění skutkového stavu, ze správního spisu vyplynulo, že napětí
mezi stěžovatelem a velvyslankyní existovalo již delší dobu před stěžejním incidentem, na který
stěžovatel upozorňoval, a tento incident byl pouze vyhrocením vztahu mezi zaměstnavatelem
a zaměstnancem. Stěžovatel po skončení předmětné hádky nebyl nijak ohrožován. Z přepisu
následné komunikace stěžovatele s velvyslanectvím vyplynulo pouze to, že velvyslankyně s ním
chce ukončit pracovní poměr a potřebuje jeho dokumentaci pro příslušné administrativní úkony.
Za takto zjištěného skutkového stavu zde nejsou důvody pro udělení azylu podle §12 písm. a)
a b) zákona o azylu.
[6] Co se týče neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, žalovaný vycházel
jak z informací od stěžovatele, tak z těch, které získal během správního řízení a které jsou
objektivní, transparentní a aktuální. K porušení zásady non-refoulement dojít nemohlo, neboť
z výpovědi stěžovatele nevyplynula žádná bezprostřední hrozba a jeho obavy byly předestřeny
na bázi domněnek a skutečností, které nemusí nastat a zcela pravděpodobně ani nenastanou. Jak
plyne z Informace OAMP – Hodnocení X jako bezpečné země původu z 18. 4. 2019, X je
aktuálně hodnocena jako demokratická země s celou škálou občanských a politických práv.
Pokud by stěžovateli skutečně hrozilo nějaké nebezpečí, měl by možnost svou situaci řešit přímo
v zemi původu. Stěžovatelem předestřené problémy vyplývají čistě z jeho výkonu povolání
a nelze je tedy zařazovat pod politické pronásledování pramenící z jeho aktivních politických
projevů. Pouze hypotetická možnost nelidského zacházení (navíc bez odpovídajících indicií,
že k ní vůbec může dojít) nemůže nadto sama o sobě sloužit k uplatnění §14a zákona o azylu.
Stěžovateli kromě toho nebyl napadeným rozhodnutím vysloven zákaz pobytu, ani mu není
znemožněno, aby svůj pobyt v ČR legalizoval jiným způsobem podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou,
že žalovaný vybíral informace z podkladů pro rozhodnutí selektivně a dále účelově opomenul
zásadní důkazy navrhované stěžovatelem, zejména zvukovou nahrávku s výhrůžkou
velvyslankyně, jakož i její přepis. Také krajský soud odmítl tyto důkazy provést, přestože
bez znalosti jejich obsahu nemohl žalovaný ani krajský soud o námitkách stěžovatele
kvalifikovaně rozhodnout. Stěžovatel žalovaného i krajský soud upozorňoval na relevantní pasáž
nahrávky (jejího přepisu), v níž mu velvyslankyně vyhrožovala, že pokud se obrátí na české
orgány, bude v X považován za špiona. Na základě tohoto důkazu by musel žalovaný dojít
k závěru, že obavy stěžovatele byly azylově relevantní. Místo toho došel ke zkreslenému závěru,
že tvrzení stěžovatele je účelové a motivované jeho snahou o legalizaci pobytu v ČR v situaci, kdy
mu hrozilo ukončení pracovního poměru na velvyslanectví a návrat do X. Stěžovatel se sice
obával návratu do X, ale nikoli ve vztahu k možné ztrátě zaměstnání, ale z důvodu hrozby
pronásledování v X např. formou stíhání za falešná obvinění ze strany velvyslankyně. Krajský
soud pouze přejal argumentaci žalovaného a vyhodnotil stěžovatelovy obavy jako
neopodstatněné z důvodu, že v jeho případě šlo o pouhý pracovněprávní spor.
[8] Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že důvody stěžovatelovy žádosti jsou
principálně vyloučené z poskytnutí mezinárodní ochrany proto, že obavy stěžovatele míří
do budoucna a stěžovatel pronásledování či hrozbu vážné újmy nepociťoval před odjezdem z X,
a dále proto, že důvod jeho obav nespočívá na jeho příslušnosti k určité skupině, ale vychází
pouze z neshody s bývalým zaměstnavatelem. Nemůže obstát závěr krajského soudu,
podle něhož se žalovaný dostatečně zabýval potencialitou hrozby, které by stěžovatel v X čelil.
[9] Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť závěr, podle něhož žalovaný
vyčerpávajícím způsobem shrnul důvody a předpoklady ukončení pracovněprávního vztahu
stěžovatele, se míjí se skutečnými důvody, pro které stěžovatel žádal o udělení mezinárodní
ochrany.
[10] Krajský soud postupoval nesprávně, jestliže v odůvodnění rozsudku uvedl, že žádná
ze stran během jednání nenavrhovala žádné další důkazy, neboť stěžovatel ve skutečnosti během
jednání navrhoval provedení několika dalších zásadních důkazů, což však krajský soud odmítl.
Stěžovatel předkládal krajskému soudu aktuální informace o bezpečnostně-politické situaci v X
jako důkaz toho, že tam běžně dochází ke smrtelným incidentům souvisejícím s politikou
a členové vlády a jejich příbuzní ke svým účelům zneužívají svého postavení. Stěžovatel
při jednání před krajským soudem prokazoval, že vzhledem k výsledkům prezidentských voleb
v X se pozice velvyslankyně ještě posílila, takže její hrozby vůči stěžovateli nabyly reálnějších
podob.
[11] Krajský soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, jestliže
stěžovatele obecně odkázal na úpravu jeho dalšího pobytu v ČR některým ze způsobů
podle zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovateli žádný takový způsob nesvědčí.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a na rozsudek
krajského soudu, s nímž se plně ztotožňuje. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl pro nepřijatelnost, popřípadě zamítl pro nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Vzhledem k tomu, že jde o věc mezinárodní ochrany, zabývá se Nejvyšší správní soud
v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) Nejvyšší správní
soud odkazuje na usnesení z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS.
[14] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[15] Žádná část kasační argumentace podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu
nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. Kasační stížnost nevyvolává otázky, které by dosud
nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu (plně) řešeny nebo byly řešeny rozdílně
či vyžadovaly učinit judikaturní odklon. Nejedná se ani o případ zásadního pochybení krajského
soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud
i žalovaný v případě stěžovatele rozhodli v souladu s ustálenou judikaturou, od které Nejvyšší
správní soud neshledal důvodu se odchýlit.
[16] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odkazuje Nejvyšší správní soud
např. na své rozsudky ze 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS,
nebo z 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS. Rozsudek krajského soudu
je řádně odůvodněný a srozumitelný, je opřen o relevantní důvody a je z něj zřejmé, proč krajský
soud považoval všechny žalobní námitky za nedůvodné. Úvaha krajského soudu, o níž stěžovatel
tvrzenou nepřezkoumatelnost opírá (srov. bod [9] tohoto rozsudku), byla pouze jednou
z několika úvah, kterými krajský soud odůvodnil závěr, že žalovaný posoudil důvody žádosti
o udělení mezinárodní ochrany dostatečně.
[17] Nejvyšší správní soud připomíná, že nedostatky ve zjištění a posouzení skutkového stavu
věci samy o sobě nemohou být vadou, která by byla způsobilá odůvodnit přijatelnost kasační
stížnosti (srov. usnesení NSS ze 7. 11. 2019, čj. 2 Azs 75/2019-46, bod 14). K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že krajský soud vzal řádně v potaz stěžovatelem předložené informace
o bezpečnostně-politické situaci v X (srov. bod 23 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel
v kasační stížnosti jmenovitě neoznačil žádné další důkazy, které krajský soud na jednání odmítl
provést, a žádné takové opomenuté důkazy nevyplývají ani z protokolu o jednání. Pokud jde
o námitku, že krajský soud pouze převzal argumentaci žalovaného, Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek z 26. 2. 2016, čj. 5 Azs 168/2015-36, dle nějž „nepřezkoumatelnost rozsudku
nemůže být způsobena ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního
řízení, ztotožní se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat,
že by se soud námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám, ale pouze
převzal jeho názory“; v projednávané věci navíc odůvodnění napadeného rozsudku zdaleka není
prostým opakováním právního posouzení žalovaného.
[18] Namítané neprovedení důkazu nahrávkou konfrontace stěžovatele s velvyslankyní
(resp. jejího přepisu v angličtině) nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti, neboť není
případem zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. Žalovaný totiž sice přepis konfrontace nenechal v řízení přeložit, ale vzal
v potaz jeho obsah, který stěžovatel reprodukoval v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, a to včetně výhrůžky velvyslankyně učiněné v rámci vyhrocené slovní konfrontace,
jak byla popsána v bodě [1] tohoto rozsudku.
[19] Žalovaný i krajský soud ke zmíněné výhrůžce velvyslankyně přistupovali jako k prokázané
a posuzovali, zda mohla být (spolu s dalšími okolnostmi nastalými během pracovního poměru
stěžovatele na ambasádě) důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Svůj závěr přitom
nezaložili primárně na tom, že se v případě stěžovatele jednalo o pouhý pracovněprávní spor,
ale na tom, že příslušná výhrůžka (ani ve spojení s dalšími okolnostmi stěžovatelova případu)
nezakládala odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
ani důvodné obavy z hrozícího skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona
o azylu. V této souvislosti vycházeli zejména z kontextu, v němž byla výhrůžka učiněna, včetně
toho, co jí předcházelo, a to jak bezprostředně (eskalace emotivního projevu velvyslankyně
vůči stěžovateli), tak dlouhodobě (neshody stěžovatele s velvyslankyní ohledně plnění jeho
pracovních povinností).
[20] Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž
je při posuzování možnosti budoucího pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
používán standard přiměřené pravděpodobnosti, podle něhož musí být zejména tato možnost
reálná, nikoliv pouze hypotetická (srov. např. rozsudky NSS z 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82,
a z 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS). Pokud jde o udělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, hrozba nebezpečí vážné újmy
podle tohoto ustanovení musí být ze strany stěžovatelů prokázána v intencích „reálného nebezpečí“
(real risk) mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (srov. např. rozsudky
NSS z 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, z 21. 5. 2008, čj. 2 Azs 48/2007-71, nebo z 30. 9. 2008,
5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS).
[21] V souladu s touto judikaturou žalovaný dostatečně odůvodnil, proč neudělil azyl
podle §12 písm. b) zákona o azylu ani doplňkovou ochranu podle §14a odst. 1, 2 písm. b) téhož
zákona, konkrétně proč byla možnost pronásledování, resp. hrozba vážné újmy pouze
hypotetická (str. 6, 7 a 11 rozhodnutí žalovaného). Žalovaný kromě toho vzal řádně v potaz
aktuální informace o zemi původu, podle nichž je X dlouhodobě považována za stabilní
demokracii (str. 7 a 11 rozhodnutí žalovaného). Jestliže tedy krajský soud závěr žalovaného
ohledně neudělení mezinárodní ochrany aproboval, nedopustil se tím zásadního pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[22] Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že krajský soud by rozhodl v rozporu
s ustálenou judikaturou, kdyby svůj závěr o neexistenci odůvodněného strachu z pronásledování
založil výlučně na úvaze, že stěžovatel nebyl pronásledován před svým odjezdem z X.
Podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu má posuzování odůvodněných obav
z pronásledování prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní
ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl (srov. rozsudek NSS z 29. 8. 2019,
čj. 9 Azs 39/2019-77, č. 3924/2019 Sb. NSS, body 23–25). Krajský soud se ovšem (stejně jako
žalovaný) zabýval také azylovou relevancí výhrůžky velvyslankyně, přičemž dospěl k závěru,
že z ní vyvstala pouze hypotetická hrozba (bod 49 rozsudku krajského soudu). Ani v této dílčí
otázce tedy Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[23] Námitka směřující proti konstatování krajského soudu, podle něhož stěžovateli nebyl
rozhodnutím žalovaného vysloven zákaz pobytu, ani mu nebylo znemožněno, aby svůj pobyt
v ČR legalizoval jiným způsobem podle zákona o pobytu cizinců, nemůže z povahy věci založit
přijatelnost kasační stížnosti, neboť toto konstatování krajský soud učinil nad rámec vlastního
přezkumu podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, a nemohl jím proto zasáhnout
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti.
Krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchýlil a nedopustil
se ani pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[25] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. bod 53 usnesení rozšířeného senátu
NSS z 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, a bod 18 usnesení NSS
z 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
[26] Odměna zástupce stěžovatele Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta, který byl
stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu z 26. 10. 2020, čj. 30 Az 9/2020-42, byla
stanovena za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti z 12. 4. 2021 (včetně jejího
doplnění z 24. 5. 2021), ve výši 3 100 Kč podle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (dále „advokátní tarif“). Ustanovenému zástupci dále náleží paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč [§11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 advokátního tarifu]. Za zastupování
v řízení o kasační stížnosti tedy ustanovenému zástupci celkem náleží částka 3 400 Kč, která
je dále zvýšena o 21% DPH ve výši 714 Kč, jelikož ustanovený zástupce je podle registru plátců
DPH plátcem této daně (§57 odst. 2 s. ř. s.). Částka 4 114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. března 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu