ECLI:CZ:NSS:2022:9.ADS.22.2020:27
sp. zn. 9 Ads 22/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: VELITAN s.r.o.,
se sídlem Jeremiášova 2722/2a, Praha 5, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2018,
č. j. 2622/1.30/18-3, sp. zn. S9-2017-489, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, č. j. 62 Ad 6/2018 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj
ze dne 20. 2. 2018, č. j. 32484/9.30/17-10, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku
podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustila tím, že umožnila fyzické osobě
(panu M. G.) v období od 2. 5. 2016 do 13. 7. 2016 výkon zaměstnání řidiče tahače na základě
pracovní smlouvy ze dne 28. 4. 2016 bez povolení k zaměstnání, čímž porušila §89 odst. 2
zákona o zaměstnanosti. Za uvedený přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 75 000 Kč
a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný změnil prvostupňové správní rozhodnutí tak,
že snížil uloženou pokutu na 70 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného krajský soud shora citovaným
rozsudkem zamítl. Nesouhlasil s tím, že by správní orgány při ukládání sankce nepostupovaly
v souladu se zásadou uvedenou v §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů. Obecně souhlasil s tím, že se žalobce nemohl seznámit s rozhodnutími,
která správní orgán prvního stupně uvedl v rozhodnutí jako „obdobná řízení“, v nichž byla
za obdobný přestupek uložena pokuta v podobné výši. Správní orgán tak však učinil nad rámec
své povinnosti; byť tedy obecně platí požadavek, aby účastník řízení byl seznámen s obsahem
těchto rozhodnutí, nepovažoval krajský soud tento postup v dané věci za nezákonný. Rovněž
uloženou pokutu považoval za správnou a nepovažoval námitky žalobkyně v tomto ohledu
za důvodné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s.”).
[5] Stěžovatelka namítala, že krajský soud neposoudil objektivní okolnosti věci. Upozornila
na faktickou absenci přezkumu správního rozhodnutí. Konstatovala, že rozsudek krajského
soudu je v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu uplatněným v rozsudku
ze dne 21. 4. 2006, č. j. 5 As 20/2005 - 66. Krajský soud se nezabýval tím, že správní orgán
při ukládání sankce nezohlednil veškeré skutečnosti, za kterých byl přestupek spáchán, zejména
že stěžovatelka řádně a včas nahlásila volné pracovní místo krajské pobočce úřadu práce.
Zaměstnanec (občan cizího státu), který byl následně na místo obsazen, do České republiky odjel
až poté, kdy měl již podanou žádost o vydání zaměstnanecké karty a byl následně řádně přihlášen
k sociálnímu a zdravotnímu pojištění. Krajský soud však neposoudil, jakou měrou měl být
negativně ovlivněn pracovní trh a jeho rovnováha; neposoudil ani to, zda správní orgány
přihlédly ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem a povaze a závažnosti přestupku.
[6] Nesouhlasila ani s posouzením námitky, podle které vzal správní orgán prvního stupně
při posouzení věci v úvahu dříve vydaná rozhodnutí, aniž by tato byla veřejně dostupná a aniž by
stěžovatelku s těmito rozhodnutími seznámil. Rozhodnutí byla důkazem a stěžovatelka měla mít
možnost se s nimi seznámit. Krajský soud proto měl povinnost vyzvat správní orgány,
aby svá tvrzení doložily.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní orgány postupovaly v souladu
se zákonem, zhodnotily všechny zjištěné skutečnosti. Obě rozhodnutí považoval za dostatečně
odůvodněná a zákonná. Poukázal také na možnost přezkumu správního uvážení, přičemž
zdůraznil, že není v pravomoci soudu, aby vstupoval do role správního orgánu a nahrazoval
správní uvážení uvážením soudním, resp. rozhodoval, jaká by měla být uložena sankce. Krajský
soud tak mohl hodnotit námitky uplatněné v žalobě pouze z hlediska zákonnosti. Ztotožnil se
také s hodnocením námitky týkající se neseznámení stěžovatelky s rozhodnutími, která učinil
v dřívějších věcech a v projednávané věci na ně v rozhodnutí odkázal.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelka namítala, že krajský soud nevypořádal dostatečně její námitku týkající
se uložené pokuty a obecně namítla, že neposoudil objektivní okolnosti věci. Nejvyšší správní
soud s touto námitkou nesouhlasí. Krajský soud naopak v napadeném rozsudku přezkoumatelně
a srozumitelně vypořádal obecnou argumentaci uplatněnou žalobkyní v žalobě a zdůvodnil, proč
nepovažoval námitky stěžovatelky týkající se uložené pokuty za důvodné. Nejvyšší správní soud
v návaznosti na obecnost žalobní argumentace v tomto směru připomíná svou ustálenou
judikaturu, podle které platí, že kvalita a preciznost žalobních bodů či stížních námitek předurčuje
kvalitu a míru obecnosti jejich vypořádání soudem (např. rozsudek dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 - 26). S ohledem na obecnost žalobního bodu uplatněného stěžovatelkou
považoval vypořádání krajským soudem za dostačující; toto odůvodnění ostatně koresponduje
také s již dříve vyslovenou argumentací užitou v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu,
včetně rozhodnutí, na něž odkázala stěžovatelka v kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2 As 323/2016 - 45,
v souladu se svou ustálenou rozhodovací činností, připomněl, že řádné odůvodnění ukládané
sankce je základním předpokladem přezkoumatelnosti úvahy, kterou byl správní orgán při svém
rozhodování veden. Správní orgán uložil stěžovatelce pokutu při spodní hranici zákonného
rozpětí. Ustanovení §37 a §38 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich, obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení
druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané
sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej
ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně
soudem přezkoumatelné. Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně
všemi hledisky, které zákon předpokládá, přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl,
a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce. Výše uložené sankce
tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby
o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52,
nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 - 23). Ve shodě s krajským soudem má Nejvyšší
správní soud za to, že správní orgány při ukládání sankce postupovaly v souladu se shora
uvedenými požadavky na odůvodnění druhu a výměry sankce (viz strana 6. až 9. rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 2. 2018 a str. 4. rozhodnutí žalovaného),
a s odůvodněním krajského soudu (viz odst. 16 a 17 napadeného rozsudku), na které blíže
odkazuje, se ztotožňuje.
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, podle které správní orgán
prvního stupně vzal při posouzení výše pokuty v úvahu dřívější rozhodnutí v obdobných věcech,
která však nebyla veřejně dostupná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
správní praxe sama o sobě nepředstavuje právní rámec pro ukládání pokut (kritérium
pro ukládání trestu), ale její význam spočívá v tom, že představuje významné vodítko bránící
neodůvodněným excesům při správním trestání, nikoli překážku pro jakékoli změny a rozdíly
stanovování výše pokut v jednotlivých případech (srov. rozsudky ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, ze dne 4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 129/2011 - 119, či ze dne 30. 10. 2014,
č. j. 10 As 155/2014 - 33). Pokud nadto správní orgán dostatečně podrobně zdůvodní výši
ukládané pokuty, jako v daném případě, není již povinen své závěry o výši sankce doplnit
o specifikaci jiných skutkově shodných případů např. prostřednictvím uvedení spisových značek
konkrétních řízení, jež se skutkově podobají, aby ilustroval, že uložená pokuta je přiměřená
a nevybočuje ze správní praxe. Jednotlivé případy je třeba posuzovat individuálně a pokuty
ukládané jiným přestupcům se mnohdy liší co do času spáchání, četnosti přestupků
či přitěžujících a polehčujících okolností. Správní orgán v nyní souzené věci dostatečně určitě
a konkrétně specifikoval, v jakých řízeních byly dříve obdobně vysoké pokuty ukládány (byť tato
konkrétní rozhodnutí nezaložil do spisu), a zároveň výši pokuty řádným způsobem
individualizovaně odůvodnil. Svou úvahu těmito rozhodnutími pouze podpořil, a to,
že stěžovatelku s konkrétními rozhodnutími neseznámil, proto v nyní souzené věci nepovažuje
Nejvyšší správní soud za nezákonnost, pro kterou by bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit.
Ve shodě s krajským soudem proto ani tuto námitku stěžovatelky nepovažuje za důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu