ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.163.2020:53
sp. zn. 9 As 163/2020 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. H., zast. Mgr. Michalem
Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, proti žalované:
Teplárna České Budějovice, a.s., se sídlem Novohradská 398/32, České Budějovice,
zast. JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1,
proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2019, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2020, č. j. 50 A 75/2019 – 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2020, č. j. 50 A 75/2019 – 40,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce zaslal dne 4. 9. 2019 žalované žádost dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“), ve které požadoval poskytnutí dvou darovacích smluv. Žalovaná na žádost
žalobce reagovala rozhodnutím ze dne 11. 9. 2019, ve kterém žalobci sdělila, že podle §9 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím jeho žádosti nemůže vyhovět, neboť požadované
informace (smlouvy) jsou obchodním tajemstvím.
[2] Žalobce se proti vyřízení své žádosti odvolal. Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 9. 2019
předchozí vyřízení žádosti potvrdila a současně uvedla, že navíc ani není povinnou osobou podle
§2 zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto nemůže podnět žalobce vyřídit.
Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci
společnosti ČEZ, a. s.
[3] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, který rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí žalované o vyřízení
žádosti i o odvolání žalobce zrušil a nařídil jí podle §16 odst. 5 zákona o přístupu k informacím
požadované informace poskytnout.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu
kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka v první řadě namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající
v nesprávném posouzení právních otázek krajským soudem. Dle stěžovatelky ji krajský soud
nesprávně posoudil jako veřejnou instituci, když vycházel pouze z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9 As 60/2012 – 62, který dříve stěžovatelku za veřejnou
instituci označil. Vůbec se však nezabýval argumentací stěžovatelky nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci ČEZ, a. s., a ze dne 24. 1. 2007,
sp. zn. I. ÚS 260/06, ve věci státního podniku Letiště Praha.
[6] Stěžovatelka je přesvědčena, že ve světle nálezu ČEZ nesplňuje definiční kritéria veřejné
instituce stanovená v nálezu Letiště Praha. Jednotlivá kritéria sama ve své kasační stížnosti
podrobně posuzuje. Poukázala též na možný rozpor extenzivního výkladu pojmu „veřejná instituce“
s evropským právem, konkrétně se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne
17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru, a dovolává se eurokonformního
výkladu zákona.
[7] S ohledem na to, že se stěžovatelka nepovažuje za veřejnou instituci, a tedy povinný
subjekt v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, namítá nedostatek aktivní
legitimace žalobce a svojí pasivní legitimace v dané věci. Domnívá se tak, že v řízení
před krajským soudem existovaly a stále existují důvody pro zastavení řízení.
[8] Stěžovatelka nakonec namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající
v nedostatku důvodů. Krajský soud se podle ní nedostatečně vypořádal s její argumentací,
že smlouvy, jichž se poskytnutí týká, stěžovatelka považuje za obchodní tajemství.
[9] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky uvedl, že se neztotožňuje
s výkladem pojmu „veřejná instituce“ provedeným stěžovatelkou. Na rozdíl od stěžovatelky
má za to, že z větší části splňuje kritéria pro posouzení povahy veřejné instituce tak,
jak jsou stanovena v nálezech Letiště Praha a ČEZ. Poukázal přitom např. na skutečnost,
že stěžovatelka byla založena Fondem národního majetku, který byl shledán za veřejnou instituci.
Ve vztahu k námitce obchodního tajemství žalobce ve svém vyjádření poukázal na zveřejnění
požadovaných smluv v registru smluv (bez uvedení darovaných částek) a na úryvek časopisu
Teplárenský zpravodaj z ledna roku 2020, ve kterém se hovoří o sponzorském příspěvku
stěžovatelky nadaci města ve výši 100 tisíc Kč. Dle žalobce je tak absurdní, když stěžovatelka
sama smlouvy zveřejnila a chlubí se výší příspěvku ve zpravodaji, a pak požadované informace
označuje za obchodní tajemství. Navrhl kasační stížnost stěžovatelky zamítnout.
[10] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalobce replikou. Uvedla, že i společnost ČEZ,
o které Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, že veřejnou institucí není, byla založena
Fondem národního majetku ČR. Vyjádřila se k působnosti obce ve vztahu k ní, kdy opět ve světle
nálezu ČEZ poukázala na to, že vytváření jejích orgánů i její případné zrušení a následná likvidace
se řídí občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích, nikoliv zákonem o obcích.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Za podmínek vyplývajících z §109
odst. 2 s. ř. s. ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
[12] Kasační stížnost je důvodná, byť z jiných, než stěžovatelkou prezentovaných důvodů.
Rozhodující senát shledal vadu řízení před krajským soudem, kterou se musel zabývat
i bez návrhu, tedy i bez odpovídající námitky stěžovatelky (§109 odst. 4, věta za středníkem,
s. ř. s.).
[13] V průběhu řízení před krajským soudem došlo s účinností od 2. 1. 2020 ke změně §20
odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, který nově zní: „Nelze-li podle §178 správního
řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů.“
[14] Podle §69 s. ř. s. je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným
„správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla“.
Jedná se o specifický případ procesního nástupnictví. Při přechodu působnosti v důsledku změny
zákona tak musí správní soud jednat s orgánem, na který působnost přešla. Neučiní-li tak, zatíží
řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek NSS
ze dne 22. 12. 2020, č. j. 3 As 340/2020 – 57, odst. [14], ve věci Pražská strojírna, a.s.).
[15] Nejvyšší správní soud již dříve rozhodoval v obdobných věcech, jako je věc nyní
projednávaná, a zrušil rozhodnutí správních soudů z důvodu, že v průběhu řízení přešla
v důsledku daného ustanovení působnost z původní žalované na Úřad pro ochranu osobních
údajů (dále jen „ÚOOÚ“) jako odvolací orgán (srov. již citovaný rozsudek NSS
č. j. 3 As 340/2020 – 57, dále např. rozsudky NSS ze dne 19. 11. 2020, č. j. 10 As 244/2020 – 40,
ve věci Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s., ze dne 12. 11. 2020, č. j. 3 As 288/2020 – 40,
ve věci Česká televize, a ze dne 30. 10. 2020, č. j. 4 As 155/2020 – 42, ve věci Kancelář
prezidenta republiky).
[16] Stěžovatelka je akciovou společností, a proto nelze určit jí nadřízený orgán podle §178
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. citovaný rozsudek
NSS č. j. 3 As 340/2020 – 57, odst. [13]). S účinností od 2. 1. 2020 přešla ze zákona působnost
k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace z osoby stojící
v čele povinného subjektu, u nějž nelze nadřízený orgán určit dle §178 správního řádu,
na ÚOOÚ. V souladu s §69 s. ř. s. tak v průběhu řízení před krajským soudem došlo
k procesnímu nástupnictví a žalovaným ve věci se stal ÚOOÚ. Krajský soud proto měl
od 2. 1. 2020 jednat s ÚOOÚ jako se žalovaným, nikoliv se stěžovatelkou. Stěžovatelce (původní
žalované) lze přiznat postavení osoby zúčastněné na řízení podle §34 odst. 1 s. ř. s. (srov. tamtéž,
odst. [21]).
[17] Tím, že krajský soud v projednávané věci nejednal v řízení před krajským soudem
s ÚOOÚ jako se žalovaným, zatížil toto řízení vadou, která má za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé. Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud povinen jednat s ÚOOÚ.
[18] Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že vzhledem k vadě řízení, která má za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé, nemohl nyní posuzovat námitky stěžovatelky v kasační
stížnosti. Nijak tedy neposuzoval zejména vlastní předmět sporu, tj. právní otázku,
zda stěžovatelka je nebo není veřejnou institucí, a tedy povinným subjektem podle zákona
o svobodném přístupu k informacím, a zda byla povinna podle tohoto zákona poskytnout žalobci
požadované informace (darovací smlouvy), které navíc považuje za obchodní tajemství.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek
krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu zde uvedeným (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu