ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.289.2020:38
sp. zn. 9 As 289/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. V., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 6. 2018, č. j. JMK 84160/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020, č. j. 32 A 52/2018 - 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020, č. j. 32 A 52/2018 - 32,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2018, č. j. JMK 84160/2018, se zrušuje
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá práv o na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Václava
Voříška, advokáta se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, náhradu nákladů řízení ve výši
20 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností,
ze dne 1. 3. 2018, č. j. ODSČ-64788/17-66, byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku,
neboť jako provozovatel vozidla tovární značky Alfa Romeo, registrační značky X, v rozporu
s §10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích výše uvedeným vozidlem. Toto jednání
mělo spočívat v neoprávněném stání, tedy porušení povinnosti podle §4 písm. c) zákona o
silničním provozu, mající znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. Uvedené jednání bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Benešova
12 v Brně dne 3. 2. 2017 v 14:57 hodin. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve
výši 1 500 Kč a povinnost uhradit paušální částku na náklady řízení.
[2] Žalovaný podané odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdil.
[3] V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně podanou žalobu zamítl. Napadené
správní rozhodnutí nepovažoval za nepřezkoumatelné. K další žalobní argumentaci připomenul,
že je sice povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, tuto povinnost však
nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku; obecně proto postačí,
pokud jsou vypořádány alespoň základní námitky účastníka. K námitce, podle které ve výroku
prvostupňového rozhodnutí absentoval popis protiprávního jednání, uvedl, že popis skutku,
a to včetně místa, času a způsobu spáchání přestupku nezjištěného řidiče, a právní kvalifikaci
výrok rozhodnutí obsahuje. Ačkoli ve věci nebylo výslovně uvedeno, že vozidlo stálo za značkou
IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“, považoval tento výrok za akceptovatelný,
neboť z něj bylo zřejmé, že došlo k porušení §4 písm. c) zákona o silničním provozu,
podle kterého se každý musí při provozu na pozemních komunikacích řídit mj. dopravním
značením. S ohledem na tuto skutečnost bylo možné učinit si dostatečně jasně představu
o povaze (způsobu spáchání) přestupku.
[4] Nesouhlasil ani s námitkou, podle které nebyly splněny podmínky pro odložení věci
a pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla. Žalobce namítal i to, že ve výroku
rozhodnutí absentovala forma zavinění. Ani s touto námitkou se krajský soud neztotožnil.
Nedůvodnou shledal i námitku nedostatečné identifikace porušení povinnosti podle §10 zákona
o silničním provozu. Neztotožnil se ani se závěry žalobce týkajícími se zavinění ve vztahu k přijetí
novely zákona o přestupcích. Rovněž námitku týkající se neuvedení ustanovení, podle kterého
bylo rozhodováno o sankci, považoval za nedůvodnou. Nepřijal ani argumentaci žalobce,
podle které nebylo v rozhodnutí uvedeno, podle kterého konkrétního ustanovení bylo
rozhodováno v případě spáchání přestupku provozovatele vozidla, údajnou absenci zjištění
formy zavinění řidiče ani námitku, podle které měla ve věci rozhodovat úřední osoba,
o jejíž nepodjatosti existovaly pochybnosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.”).
[6] Stěžovatel nejprve tvrdil, že rozsudek je nesrozumitelný, neboť v bodě 13. rozsudku
krajský soud uvedl, že „žaloba je důvodná“. Toto tvrzení je však v rozporu s výrokem
rozhodnutí, podle kterého byla žaloba zamítnuta.
[7] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud neposoudil správně jeho námitku, podle které
absentuje ve výroku správního rozhodnutí prvního stupně popis protiprávního jednání.
Ve výroku je uvedeno pouze to, že se jednalo o „neoprávněné stání“, ale není z něj zřejmé,
že se vskutku o takový přestupek jednalo. Krajský soud připustil, že způsob spáchání přestupku
nebyl zcela specifikován, avšak výrok rozhodnutí obsahoval také odkaz na §4 písm. c) zákona
o silničním provozu, proto jej považoval za dostatečný. Takové odůvodnění je však v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu; k tomu odkázal na rozsudek ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 1 As 26/2019 - 26, ze kterého obsáhle citoval. Nejvyšší správní soud v tehdy souzené věci
podle něj posuzoval shodný výrok, a proto měl krajský soud postupovat v souladu s jím
uvedenými závěry. Krajský soud „zpřesnil“ výrok rozhodnutí tak, že jednání spočívalo v tom,
že „vozidlo žalobce stálo ve všech případech za značkou IP 13c“. Stěžovatel však stání za touto
značkou nepovažoval za nezákonné, neboť tato značka nezakazuje zastavit. Rozhodnutí proto
nepovažoval za srozumitelné. Stěžovatel pak k požadavkům na výrok rozhodnutí odkázal
i na další judikaturu Nejvyššího správního soudu. Následně uvedl své úvahy týkající se délky
řízení a míry možného ovlivnění soudce, neboť se podle něj mohou právě průtahy v řízení
odrazit následně ve výroku rozsudku; z psychologického hlediska si lze představit, že soudce
raději žalobu zamítne. Pokud by totiž shledal žalobu důvodnou, pak by průtahy odstraňující
nezákonné správní rozhodnutí byly závažnější.
[8] Závěrem požádal o anonymizaci při zveřejňování rozhodnutí krajského i Nejvyššího
správního soudu.
[9] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Odkázal
na odůvodnění správních rozhodnutí a své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel argumentoval tím, že rozsudek je nesrozumitelný, neboť v bodě 13. krajský
soud uvedl, že „žaloba je důvodná“, avšak ve výroku rozhodnutí uvedl, že žalobu zamítá. Nejvyšší
správní soud ve své dřívější judikatuře uvedl, že za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze
považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS).
Nepřezkoumatelnost je však třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem – jedná
se o jednu z nejzávažnějších vad rozhodnutí, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše
uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval námitky žalobce za nedůvodné.
[13] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že by bylo odůvodnění
napadeného rozsudku v rozporu s jeho výrokem. Je sice pravda, že krajský soud v bodě 13.
napadeného rozsudku mylně uvedl, že žaloba je důvodná, jedná se však o zjevný omyl,
neboť z odůvodnění jednotlivých námitek je zřejmé, k jakým závěrům krajský soud dospěl
a proč nepovažoval námitky stěžovatele za důvodné. Krajský soud obsáhle, srozumitelně
a přezkoumatelně posoudil všechny námitky obsažené v žalobě a Nejvyšší správní
soud pro uvedené neshledal, že by byl dán jakýkoli důvod nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku.
[14] Stěžovatel shodně jako v žalobě namítl, že ve výroku správního rozhodnutí absentoval
popis protiprávního jednání; tuto námitku podle něj neposoudil krajský soud v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[15] Podle §93 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa,
času a způsobu jeho spáchání, právní kvalifikaci skutku, vyslovení viny, formu zavinění, druh
a výměru sankce. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí,
podstatně poruší ustanovení o řízení před správním orgánem [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[16] Rozšířený senát v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb.
NSS (věc AQUA SERVIS), také zdůraznil, že řádně formulovaný výrok a v něm na prvním místě
konkrétní popis skutku je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká
povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroků
lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění)
může být vynucen správní exekucí apod. V zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek
ve výroku popsán dostatečně určitě, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu
slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty. Je tak klíčovou normativní částí
rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky (srov. také obecně k
významu výrokové části rozhodnutí např. rozsudek ze dne 9. 12. 2009, č. j. 1 As 67/2009 - 64,
bod [26]).
[17] Nejvyšší správní soud se shoduje se stěžovatelem, že v souzené věci nebyl skutek
ve výroku rozhodnutí popsán dostatečně konkrétně, aby mohl být podřazen pod jednotlivé znaky
skutkové podstaty správního deliktu. Z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
nevyplývá, jakým jednáním se měl řidič vozidla dopustit „neoprávněného stání“. Porušení povinnosti
dle §4 písm. c) zákona o silničním provozu (podle kterého je každý povinen řídit se světelnými,
případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními
a zařízeními pro provozní informace) je právní kvalifikací, ke které ovšem správní orgán může
dospět až na základě podřazení konkrétních skutkových okolností vymezených ve skutkové větě.
Z výroku rozhodnutí není patrné, v čem neoprávněné stání mělo spočívat. Místo spáchání
přestupku je vymezeno obecně jako „na pozemní komunikaci Benešova 12 v Brně“.
[18] Z takto formulované skutkové věty není patrné, zda řidič vozidla měl porušit povinnost
vyplývající z dopravní značky a o jakou dopravní značku mělo jít. Dostatečné vylíčení skutkových
okolností konkrétního případu je však v souladu s citovanou judikaturou nezbytnou náležitostí
výroku rozhodnutí o správním deliktu. Jinými slovy, ze skutkové věty výroku vůbec nevyplývají
skutkové okolnosti, na jejichž základě by bylo možno určit, že řidič na pozemní komunikaci
Benešova v Brně stál neoprávněně (srov. k tomu obdobně např. také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. 8 As 82/2020-54, nebo ze dne 14. 10. 2021,
č. j. 2 As 5/2020 - 50).
[19] Zatímco některé nedostatky právní věty rozhodnutí o odpovědnosti za přestupek mohou
být zhojeny částečně tím, že skutek je jasně popsán ve skutkové větě a tento popis ve spojení
s odůvodněním rozhodnutí dává jasnou informaci o tom, jak bylo jednání právně kvalifikováno,
nedostatek skutkové věty nelze zhojit poukazem na právní kvalifikaci obsaženou v právní větě
(srov. usnesení ve věci AQUA SERVIS, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS).
[20] Skutečnost, že řidič zastavil v místě, kde byla značkou „Parkoviště s parkovacím
automatem“ (č. IP 13c) stanovena povinnost uhradit poplatek za parkování, aniž by takový
poplatek uhradil, vyplývá pouze z odůvodnění rozhodnutí. S ohledem na závěry vyplývající
ze shora citované judikatury však upřesnění zásadních skutkových okolností pouze v odůvodnění
rozhodnutí nemůže napravit nedostatky skutkové věty obsažené ve výroku.
[21] Lze tedy shrnout, že výrok rozhodnutí správních orgánů nespecifikoval dostatečně
konkrétně skutek, pro který byl stěžovatel uznán odpovědným za přestupek, a rozhodnutí
žalovaného je proto zatíženo vadou způsobující jeho nezákonnost, pro niž jej měl krajský soud
zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[22] Stěžovatelovu polemiku týkající se vlivu délky řízení na konečné rozhodnutí ve věci
nepovažoval Nejvyšší správní soud za kasační námitku, a proto se jí nezabýval.
[23] K otázce zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatele a stěžovatele samotného
na síti internet Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního řízení je garantována
čl. 96 Ústavy České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku,
což ostatně potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou pravidelně
při vyhlašování uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje jednotlivých
účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost soudního řízení.
Je potřebné doplnit, že Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem
na veřejném vyhlašování rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků
řízení (s výjimkou citlivých údajů), a proto nelze od zveřejňování základních identifikačních údajů
ustoupit.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek
krajského soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení
před krajským soudem, ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud
současně i rozhodnutí žalovaného, který je vázán v dalším řízení právním názorem vysloveným
výše.
[25] Za této situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozsudku krajského soudu (§110 odst. 3, věta
druhá, s. ř. s.). Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou
8000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč a soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5000 Kč) a dále náklady na zastoupení.
[26] Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem. Pro určení výše nákladů na zastoupení
se užije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelův zástupce učinil celkem tři úkony právní služby,
kterými jsou příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a kasační stížnosti [§11 písm. a)
a d) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní odměna
ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Soud tedy
přiznal stěžovateli náhradu za tři úkony právní služby ve výši 3 x 3100 Kč a paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 10 200 Kč.
Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku
odpovídající této dani. Náklady řízení celkem činí 20 342 Kč. Uvedenou částku je žalovaný
povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Voříška ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu