ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.62.2021:74
sp. zn. 9 As 62/2021 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
JUDr. Ing. S. H., zast. JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem se sídlem náměstí Republiky
202/28, Plzeň, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16,
Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2016, č. j. 54/2016-NBÚ/07-OP, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 9 A
85/2016 - 216,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Na základě žádosti žalobce jako důstojníka Policie ČR o vydání osvědčení podle §93
odst. 1 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní
způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“),
zahájil Národní bezpečnostní úřad (dále jen „NBÚ“ či „žalovaný“) bezpečnostní řízení, na jehož
konci rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č. j. 121948/2015 - NBÚ/P (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), nevydal žalobci osvědčení pro přístup k utajovaným informacím pro stupeň utajení
„Důvěrné“ (dále jen „osvědčení Důvěrné“). Po vyhodnocení zjištěných skutečností dospěl NBÚ
k závěru, že žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle §12 odst. 1 písm. d)
zákona o ochraně utajovaných informací, neboť u něho existuje bezpečnostní riziko podle §14
odst. 3 písm. d) téhož zákona, tj. chování, které má vliv na důvěryhodnost a ovlivnitelnost
žalobce a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, a dále bezpečnostní riziko podle §14
odst. 3 písm. e) zákona, tj. styk s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmům ČR.
Vyšel mimo jiné z utajované zprávy příslušné zpravodajské služby evidované
pod č. j. D10022/2015 - NBÚ/P a z utajovaných zpráv příslušných orgánů evidovaných
v bezpečnostním svazku žalobce jako utajované přílohy úředního záznamu
č. j. V9952/2015 - NBÚ/P, v kontextu utajované zprávy zpravodajské služby, která
je v bezpečnostním svazku evidována pod č. j. D10320/2015 - NBÚ/P. Ředitel Národního
bezpečnostního úřadu zamítl rozhodnutím ze dne 16. 3. 2016 označeným v záhlaví tohoto
rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozklad žalobce.
[2] Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) zamítl v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 11. 2. 2021. Přímo při ústním jednání
konaném dne 11. 2. 2021 zamítl námitku podjatosti vznesenou proti předsedovi senátu
Mgr. Martinu Křížovi. K věci samé zdůraznil, že k závěru o existenci bezpečnostního rizika
u žalobce dospěl žalovaný na základě skutkových zjištění o jeho jednání, která čerpal z listin
majících povahu utajovaných informací, takže nemohl v širším rozsahu uvést v odůvodnění
rozhodnutí konkrétní důvody pro jeho vydání a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení těchto zjištění.
Namísto toho v souladu s §122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací v odůvodnění
pouze odkázal na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. I městský soud shledal
po seznámení s utajovanými informacemi obsaženými v oddělené části spisu, do které žalobce
nemohl nahlížet, že tyto informace jednoznačně potvrzují závěr žalovaného o existenci
bezpečnostního rizika na straně žalobce. Městskému soudu nevznikly žádné pochybnosti
o zákonnosti způsobu pořízení zpráv příslušných orgánů státu k osobě žalobce, zprávy
zpravodajské služby o výsledku šetření k osobě žalobce a zprávy zpravodajské služby,
jejímž obsahem je popis činností a aktivit osoby, která vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti zájmům
ČR a s níž byl žalobce v kontaktu. Jejich obsahem je celá řada konkrétních zjištění, která ve svém
souhrnu jednoznačně potvrzují závěr žalovaného o existenci bezpečnostního rizika u žalobce
ve smyslu §14 odst. 3 písm. d) a e) zákona o ochraně utajovaných informací, spočívajícího jednak
v chování souvisejícím s jeho nadstandardními kontakty s osobami z veřejné a podnikatelské
sféry, které má vliv na jeho důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost
utajovat informace, a dále v jeho stycích s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost
proti zájmům ČR.
[3] Odmítl žalobcovo vysvětlení, že se vždy jednalo o kontakty čistě pracovní povahy,
ke kterým docházelo z důvodu jeho funkce u policie a které byly pro policii užitečné,
protože uvedené osoby používaly nejmodernější spojení a zabezpečení a pro policejní složky bylo
přínosné mít povědomí o možnostech jejich komunikace. Ze záznamů obsažených v oddělené
utajované části spisu vyplývá, že žalobce s danými osobami komunikoval sice často, nikoliv však
s cílem plnit služební povinnosti policisty. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by jeho vztahy s těmito
osobami bylo možno podřadit pod vystupování v obchodních vztazích uzavíraných pro policii,
výběr operativní techniky, přípravu na uzavírání kupních smluv, projednávání a přípravu
zákonných a podzákonných norem či zastupování policejního útvaru při jednání s poskytovateli
telekomunikačních služeb. Podle městského soudu je pojem bezpečnostního rizika nutno
vykládat tak, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření
z existence bezpečnostních rizik. Každé z bezpečnostních rizik, která NBÚ u žalobce zjistil,
obstojí samo o sobě jako důvod, pro který nelze vyhovět žádosti o vydání osvědčení „Důvěrné“.
[4] Za zjevně opožděnou označil žalobcovu žalobní námitku uplatněnou v podání ze dne
7. 12. 2020, že od NBÚ nedostal konkrétní odpověď na svou žádost ze dne 12. 10. 2020 o sdělení
jmen osob, které se podílely na řízení o nevydání osvědčení „Důvěrné“. Považoval-li žalobce
z hlediska zákonnosti bezpečnostního řízení vedeného NBÚ za podstatnou znalost osob,
které se na řízení podílely, měl se o to zajímat již v průběhu řízení a nikoliv až po více než čtyřech
letech od jeho pravomocného skončení. Postup NBÚ spočívající v nevyhovění této žádosti
nemohl zatížit vadou správní řízení, které v době podání žádosti o sdělení jmen bylo již více
než čtyři roky skončeno. Navíc žalobci byla v době podání žaloby bezpochyby známa
požadovaná jména pracovníků NBÚ, neboť se dne 17. 12. 2015 a poté prostřednictvím svého
zástupce dne 21. 4. 2016 při nahlížení do příslušných bezpečnostních svazků vedených k jeho
osobě seznámil s jejich obsahem, a tím i se jmény pracovníků NBÚ podílejících se jak na řízení
v prvním stupni, tak na řízení o rozkladu. Naopak co se týče jmen pracovníků příslušné
zpravodajské služby a příslušného státního orgánu, které na žádost NBÚ předložily výsledky
šetření, jež byly podkladem pro rozhodnutí NBÚ, žádný právní předpis žalobci jakožto účastníku
bezpečnostního řízení nepřiznává právo na jejich sdělení, a to tím spíše, jsou-li jejich jména
obsahem listin klasifikovaných příslušným stupněm utajení.
[5] Za opožděnou, a tudíž nepřípustnou označil městský soud též námitku systémové
podjatosti, kterou žalobce v podání ze dne 7. 12. 2020 dovozoval z podezření, že konkrétní osoby
podílející se na rozhodování NBÚ páchaly trestnou činnost spočívající v rozhodování o udělení
či neudělení bezpečnostní prověrky za úplatu. Opožděné byly i námitky, jimiž žalobce v podání
ze dne 6. 10. 2020 brojil proti úředním záznamům ze dnů 22. 4. 2013 a 23. 4. 2013
o průběžném vyhodnocení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a dále i ty,
v nichž argumentoval nezákonností příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
a porušením §88 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „trestní řád“), ze strany Národní centrály proti organizovanému zločinu Policie ČR
(dále též „NCOZ“). To, že neutajovanou součástí spisového materiálu jsou úřední záznamy
ze dnů 22. 4. 2013 a 23. 4. 2013, jakož i přepisy vybraných odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu prováděných v rámci několika odposlechových akcí, bylo žalobci
nepochybně známo, neboť se s obsahem bezpečnostního svazku vedeného k jeho osobě
opakovaně seznámil. Veškeré námitky vztahující se k uvedeným listinným podkladům rozhodnutí
i k soudem vydanému příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu měl tedy
uplatnit ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby, což neučinil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Vytkl městskému soudu zamítnutí jeho námitky podjatosti proti předsedovi senátu
Mgr. Křížovi. Městskému soudu nepříslušelo hodnotit její důvodnost, či si dokonce domýšlet
skutečný smysl jejího uplatnění, za nějž městský soud označil snahu o opakované odročení
jednání. Městský soud měl posouzení námitky podjatosti přenechat podle §8 odst. 5 s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu (dále též „NSS“). Stěžovatel nezdůvodnil svou námitku podjatosti
procesním postupem soudce v projednávané věci, ale tím, že dne 6. 2. 2021 zjistil,
že Mgr. Kříž kontaktoval dne 30. 9. 2020 jeho ošetřujícího lékaře s dotazem ohledně vyšetření
stěžovatele, jež mělo proběhnout dne 29. 9. 2020, přestože stěžovatel celý ten den nahlížel
do soudního spisu (k tomu v kasační stížnosti dodává, že nahlížel dopoledne a ošetřujícího lékaře
navštívil až odpoledne kvůli náhlému horečnatému onemocnění). Dále Mgr. Křížovi vytýká
průtahy v řízení; nevstřícnost při nahlížení do vyhrazené části spisu; nepřesné údaje při ústním
vyhlášení rozsudku; tužkou provedenou opravu v podání žalovaného ze dne 4. 10. 2016;
zamítnutí návrhu na přerušení řízení a na odročení jednání; nereagování na stěžovatelův návrh,
aby soud podal podnět orgánům činným v trestním řízení na trestné činy způsobené zasláním
nepravdivých zpráv o stěžovateli na NBÚ. Namítá také, že jeho zákonným soudcem měla být
předsedkyně původního senátu JUDr. Ivanka Havlíková, pozdější přerozdělení spisů,
v jehož rámci byli za předsedy senátu označeni Mgr. Martin Kříž a Mgr. Aleš Sabol, bylo
v rozporu se zákonem a nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15,
a ohrozilo nezávislost soudců a důvěru veřejnosti.
[8] Brojí proti tomu, že usnesení městského soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 A 85/2016 - 63,
kterým byla oddělena část spisu žalovaného obsahující utajované informace, bylo zmatečné,
nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť v něm nebylo odůvodnění. To městský soud fakticky
doplnil teprve v bodě 55. svého konečného rozsudku, takže se k němu stěžovatel nemohl
v průběhu řízení vyjádřit. Navíc není zjevné, že byly splněny podmínky pro utajování všech
dokumentů v této oddělené části spisu. Žalovaný při označení části spisu s listinami obsahujícími
utajované informace, ve vztahu k nimž nelze zprostit mlčenlivosti, neuvedl výslovně, že by jejich
zpřístupněním mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost Policie ČR; k ní se vztahovalo
teprve podání ze dne 9. 2. 2021. V podání ze dne 4. 10. 2016 žalovaný zmínil pouze možnost
ohrožení nebo vážného narušení činností zpravodajských služeb. Městský soud nemůže režimu
oddělení spisu podřadit i informace, u nichž to žalovaný předem výslovně nepožadoval,
zde informace od Policie ČR. Pokud by §133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací
umožňoval soudu na základě vlastní úvahy rozhodnout, zda znemožní účastníkovi do spisu
nahlédnout, dává stěžovatel NSS ke zvážení postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel navíc
zpochybňuje, zda i po osmi letech je důvodné utajovat před ním zprávy v režimu „vyhrazené“,
tj. nejnižším stupni utajení, a zda zájem na utajení informací převyšuje zájem stěžovatele
na zajištění „běžného“ procesu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jsou do utajované složky
„Důvěrné“ zařazeny „Zprávy orgánu státu ze dne 6. 5. 2014“ a „Zpráva orgánu státu ze dne
25. 11. 2015“ (průvodní dopis), které obsahují informace označené stupněm utajení „Vyhrazené“,
což ovšem z usnesení č. j. 9 A 85/2016 - 63 není poznat. Stěžovatel nevidí důvod,
proč by se s těmito materiály nemohl seznámit, neboť podle judikatury NSS nelze do procesních
práv účastníka řízení zasahovat víc, než je nezbytně nutné, a v případě dokumentů označených
za „Vyhrazené“ může být jejich zpřístupnění podle §4 písm. d) zákona o ochraně utajovaných
informací pouze „nevýhodné pro zájmy České republiky“. Takový postup odporuje rozsudkům
NSS ze dne 27. 1. 2010, č. j. 9 As 29/2009 - 84, a ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 As 175/2015 - 35.
[9] Ve spise nejsou v utajované části založeny podklady, na jejichž základě by mohl být
vyvozen závěr, zda by seznámení účastníků řízení s utajovanými informacemi vedlo k ohrožení
nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. Z obsahu utajované části
neplyne žádná skutečnost, nýbrž pouze názor zpravodajských služeb o spolehlivosti stěžovatele.
Skutečným cílem žalovaného nebylo utajit zdroj informací, ale zabránit mu, aby se ke zdroji
informací mohl vyjádřit a použít je jako důkaz pro trestní oznámení o podezření z trestného činu
zneužití pravomoci úřední osoby, neboť obsahují zcela smyšlené informace a byly způsobilé
stěžovateli přivodit újmu v osobním i profesním životě, což se také stalo. Městský soud
bez patřičného právního titulu zkrátil stěžovatelova práva tím, že utajované informace v režimu
„Vyhrazené“ bez žádosti žalovaného podle §133 odst. 3 zákona týkající se zprávy orgánu státu
(NCOZ a Generální inspekce bezpečnostních sborů, dále též „GIBS“) oddělil do částí spisu, kam
stěžovatel a jeho zástupce nemohou nahlížet. Tím mu znemožnil uplatnit svá práva a oprávněné
zájmy, např. podat trestní oznámení na autora citovaných zpráv. Polemizuje také s tvrzením
městského soudu, že soudu nepřísluší přezkoumávat pravost a pravdivost podkladů, ve kterých
jsou utajované informace obsaženy, ale může toliko přezkoumat, zda argumentace napadeného
rozhodnutí založená na utajených informacích je obsahem správního spisu a zda závěry vyvozené
z těchto informací nejsou v rozporu se zákonem. Proti tomuto názoru se však objevuje
v judikatuře NSS i názor opačný, představovaný rozsudkem ze dne 25. 11. 2011,
č. j. 7 As 31/2011 - 101, č. 2602/2012 Sb. NSS, z nějž plyne nesprávnost názoru městského
soudu, že dokazování ohledně věcného obsahu utajovaných informací nepřipadá v úvahu.
[10] Stěžovatel také věcně polemizuje s důvody, proč mu nebylo vydáno osvědčení
„Důvěrné“. Proti tvrzení, že se stýkal s osobou, jež vyvíjela činnost proti zájmům ČR, uvádí,
že považuje nadstandardní kontakty s osobami z veřejné a podnikatelské sféry a své jednání vůči
nim za legitimní, zákonné a odpovídající jeho služebnímu zařazení a popisu pracovní činnosti.
Samotný styk s nimi nelze považovat za bezpečnostní riziko, pokud se neprokáže, že v postavení
policisty závažně neporušil své povinnosti, což se nestalo. Bližší informace nemůže sdělit,
protože nebyl zbaven mlčenlivosti. Poukazuje však na odborné vyjádření Policejní akademie,
týkající se pracovní náplně policisty v jeho pozici, jejíž součástí je i spolupráce s informátory.
Svými styky se snažil získat poznatky užitečné pro policii, v jejíchž silách například nebylo získat
poznatky k šifrované komunikaci systému CryptoCult, který používali politici, soudci, státní
zástupci, podnikatelé a někteří policisté. Nelze tedy tvrdit, že jeho styky neodpovídaly jeho
pracovnímu zařazení jak na Útvaru zvláštních činností Policie ČR (dále též „ÚZČ“), tak později
na Územním odboru Liberec, Krajském ředitelství policie Libereckého kraje. Skutečnost,
že se s některými osobami stýkal na místě veřejnosti nepřístupném, odpovídala tomu, jak má
probíhat spolupráce s tzv. rizikovými informátory, kterou stěžovatel ukončil právě během let
2013 a 2014. K ověření této skutečnosti bylo třeba, aby městský soud dostatečně prověřil
informace ve zprávě příslušné zpravodajské služby; na tento důkazní návrh však městský soud
nereflektoval. Nevypořádal se ani s tím, že žádný právní předpis včetně závazných pokynů
policejního prezidenta nedefinoval pojem „osoba vyvíjející činnost proti zájmům České
republiky“, a tak neomezoval a nezakazoval jejich využití jako osob jednajících ve prospěch
policie a jako informátorů nebo při získávání operativních informací. Trvá na tom, že X ani Y,
kteří ostatně byli zproštěni z obvinění vznášených v minulosti, nesděloval žádné informace, jimiž
z titulu své funkce a zařazení disponoval, tedy ani informace o nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu. S těmito osobami komunikoval výhradně ze zákonných důvodů,
neboť jako jediný byl oprávněn zastupovat ÚZČ navenek. Opačný dojem mohl vzniknout jedině
v důsledku mediální dehonestace stěžovatele, iniciované patrně R. Š. a novinářem M. F. Z vágní
formulace zvolené městským soudem nemá stěžovatel možnost ověřit, zda soud skutečně
posuzoval možnost, že zpráva mohla být sestavena tendenčně a zaujatě. K tomu by musel soud
minimálně vyslechnout zpracovatele zpráv, ověřit vztahy ředitele Útvaru pro odhalování
organizovaného zločinu (dále též „ÚOOZ“) ke stěžovateli atd. Soud by měl dále posoudit
způsoby, jakým byly informace získány, zda byly v souladu se zákonem a jaká je jejich
věrohodnost, včetně vyžádání si nahrávek případných odposlechů. Zohledněno mělo být také
jeho vzdělání, jazykové znalosti, získaná ocenění aj., které podle městského soudu nejsou
relevantní pro posouzení existence bezpečnostního rizika.
[11] Odmítá také extenzivní pojetí pojmu „riziko“, které při výkladu §14 odst. 3 písm. d) a e)
zákona o ochraně utajovaných informací použil městský soud. Úvaha podle §14 odst. 3 a 6
zákona o utajovaných informacích musí vycházet z dostatečných skutkových zjištění o všech
rozhodných znacích skutkové podstaty podle některého z písmen odst. 3 a o všech rozhodných
vodítcích vyplývajících z jeho odst. 6. Zjištěné skutkové okolnosti musí být přesvědčivým
podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty
skutečně bezpečnostní riziko. Takovým podkladem nemohly být smyšlené přepisy odposlechů,
které si městský soud sám nemohl přehrát, ale musel vycházet z jejich interpretace kpt. Mgr. G.
M. a z jejího průběžného hodnocení v úředních záznamech o vyhodnocení odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu ze dnů 22. a 23. 4. 2013. Ty považoval žalovaný za stěžejní,
jak je patrné z toho, že jim věnoval stranu 2 svého rozhodnutí, přestože jsou uvedené úřední
záznamy zcela smyšlené. Podobně i důkazy žalovaného týkající se písemností v režimu utajení
„Vyhrazené” od GIBS a ÚOOZ byly možná získány v rozporu s právními předpisy. Shrnuje
proto, že odebrání a nevydání bezpečnostní prověrky předcházela velice sofistikovaná trestná
činnost zaměřená proti němu. Městský soud však na tento podnět vůbec nereagoval a svou
nečinností mohl způsobit uplynutí promlčecí doby pro stíhání těchto činů. Proto stěžovatel
namítá nesprávný úřední postup soudu.
[12] Nelze navíc souhlasit s tvrzením městského soudu, že námitky, jimiž brojil v podání
ze dne 6. 10. 2020 proti úředním záznamům ze dnů 22. a 23. 4. 2013, uplatnil opožděně.
Už v žalobě je totiž uváděl jako navržený důkaz. Krom toho v rozsudku není odůvodněno,
proč městský soud odmítl provést důkazy, které stěžovatel označuje: „zbavení mlčenlivosti, výslech M.,
nevyžádal doplňující zprávu u BIS“.
[13] Nesouhlasí také s tvrzením městského soudu, že námitka podjatosti, kterou uplatnil dne
7. 12. 2020, byla opožděná ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. i podle §90 odst. 3 zákona o ochraně
utajovaných informací. Námitka podjatosti a systémové podjatosti totiž byla pouze důkazem
pro podporu tvrzení uvedených v žalobě ve smyslu rozsudku NSS ze dne 27. 4. 2007,
č. j. 4 Azs 176/2006 - 84, č. 1834/2009 Sb. NSS. Označil za hypotetické tvrzení městského
soudu, že stěžovateli byla již dříve známa jména pracovníků NBÚ, kteří se podíleli
na bezpečnostním řízení, neboť se dne 17. 12. 2015 a poté prostřednictvím svého zástupce dne
21. 4. 2016 při nahlížení do příslušných bezpečnostních svazků vedených k jeho osobě seznámil
s jejich obsahem, a tím i se jmény těchto pracovníků NBÚ. Tím však městský soud fakticky
stěžovateli ukládá, aby takové osoby nahlížením do spisu aktivně vyhledal. Postup žalovaného,
který v odpovědi na jeho žádost o poskytnutí jmen osob rozhodujících v jeho věci poukázal
pouze na skutečnost, že stěžovatel již dvakrát nahlížel do spisu, navíc porušil požadavek §15
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), jak byl vyložen v rozsudku NSS ze dne 25. 3. 2009, č. j. 2 As 83/2008 - 124. Informace
týkající se důvodů podjatosti JUDr. R. V. a Mgr. R. B. navíc mohl uplatnit až poté, co je zjistil při
„analýze otevřených zdrojů“ začátkem prosince 2020 (konkrétně poukazuje na články na
webových serverech svobodny-svet.cz a pravyprostor.cz). Uvedené články jednoznačně potvrzují
propojení JUDr. R. V., kterého je třeba pokládat za úřední osobu ve smyslu zákona, s Mgr. R. B.,
který manipuloval s bezpečnostním řízením. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu,
že systémovou podjatost správního orgánu nezakládá podezření na trestnou činnost, které se měl
dopustit jeho konkrétní zaměstnanec. Podle judikatury znamená systémová podjatost ovlivnění
bezpečnostního řízení jinými než zákonnými prostředky, což dopadá i na situaci, kdy existuje
někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení a přitom má či může mít schopnost působit na
příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k úřadu. Městský soud
se dostatečně nezabýval námitkou podjatosti člena rozkladové komise JUDr. R. V. jako úřední
osoby, a zatížil tak soudní řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[14] Brojí proti tomu, že s výjimkou odborného vyjádření Policejní akademie městský soud
při ústním jednání dne 11. 2. 2021 paušálně zamítl všechny navržené důkazy, jež vyhodnotil jako
nepotřebné a nadbytečné. Městský soud navíc při jednání značně opožděně zamítl i jeho návrh
ze dne 14. 5. 2020 na přerušení řízení za účelem doplnění příslušné zprávy zpravodajské služby.
Nesouhlasí také s nevyhověním žádosti o odročení jednání o 30 dnů, což chtěl využít k reakci
na podání žalovaného ze dne 9. 2. 2021, které mu bylo doručeno dne 10. 2. 2021 v 18:16,
tedy mimo obvyklou pracovní dobu a těsně přede dnem ústního jednání. Stěžovatel shrnuje,
že městský soud „postupoval zcela nezákonně, ignoroval důkazní návrhy žalobce, celou věc nebývale protahoval
a zjevně podjatým chováním předsedy senátu zdiskreditoval celý senát, ke kterému žalobce ztratil důvěru a důvěru
ve své právo na spravedlivý proces.“ Navrhl, aby NSS napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby ve věci samé rozhodl tak, že zruší rozhodnutí žalovaného
o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení ,,Důvěrné“, v návaznosti na rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí rozkladu.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Připomněl, že úprava
utajovaných informací je z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů ČR založena na principu
vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti dané fyzické osoby. Nedostatek
bezpečnostní spolehlivosti proto může být dán již jen při podezření z existence bezpečnostního
rizika. Svá rozhodnutí odůvodnil v mezích, jež mu dovoluje §122 odst. 3 zákona o ochraně
utajovaných informací, bližší konkretizace důvodů nevydání osvědčení by již tento zákon
porušovala. Jeho závěr o výskytu bezpečnostních rizik u stěžovatele má dostatečnou oporu
v předloženém spisovém materiálu.
[16] Pokud jde o stěžovatelův návrh na přerušení řízení ve spojení s požadavkem na doplnění
zprávy příslušné zpravodajské služby a návrh na odročení jednání o 30 dnů, které chtěl využít
k přípravě vyjádření a k poradě o dalších důkazních návrzích, má žalovaný za to, že městský soud
postupoval správně, když stěžovatelovy návrhy neakceptoval, neboť by došlo k dalšímu
protahování soudního řízení a další důkazy by nevnesly do projednávané věci nové světlo.
Stěžovateli není obsah zpráv zpravodajské služby znám a může se pouze domnívat, co je v nich
uvedeno. S ohledem na závažnost informací, které byly v bezpečnostním řízení zpravodajskými
službami sděleny, je velmi pravděpodobné, že jakákoliv další vyjádření zpravodajských služeb
by byla v režimu utajení a velmi pravděpodobně i nadále pod ochranou §133 odst. 2 a 3 zákona
o ochraně utajovaných informací. Navíc by bylo odročení nadbytečné. Žalovaný totiž v podání
ze dne 9. 2. 2021 pouze upřesnil své dřívější podání, které reagovalo na stěžovatelovy námitky
obsažené v podáních doručených žalovanému dne 9. 10. 2020 a dne 11. 1. 2021. Žalovaný
zde pouze zdůraznil, kdo je původcem utajovaných písemností, a upozornil na nesprávné
označení dokumentů stěžovatelem.
[17] Ke stěžovatelovu tvrzení o procesně utajovaném způsobu získání informace o tom,
že stěžovatel nahlížel dne 15. 1. 2019 do soudního spisu, žalovaný vysvětlil, že o nahlížení
do spisu se dozvěděl z usnesení NSS ze dne 27. 8. 2019, č. j. Aprk 15/2019 - 117, jímž byl
zamítnut stěžovatelův návrh na určení lhůty městskému soudu k provedení procesního úkonu.
[18] V podání ze dne 23. 2. 2022 stěžovatel upozornil na sdělení NCOZ ze dne 9. 9. 2021,
podle nějž ÚOOZ nebyl policejním orgánem, v jehož trestní věci byl vydán příkaz k odposlechu
a záznamu telekomunikačního účastnického čísla, které stěžovatel uvedl v žádosti. Právě tyto
odposlechy byly klíčové pro vyhotovení smyšlených úředních záznamů vyhotovených
kpt. Mgr. G. M.
[19] Žalovaný v reakci na toto podání zopakoval, že nemá žádnou pochybnost o zákonnosti
postupu orgánů činných v trestním řízení. Připomněl, že stěžovatel zaslal NSS tuto informaci více
než pět měsíců poté, co ji sám obdržel.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[21] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu
následného soudního rozhodnutí. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty
za stěžovatele (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
č. 2162/2011 Sb. NSS). Stěžovatel v nynějším řízení předložil osmdesátistránkovou kasační
stížnost, kterou tvoří namísto stížních bodů komentáře k jednotlivým bodům napadeného
rozsudku (v opakujícím se formátu „K odůvodnění článku…chce žalobce uvést následující tvrzení…“),
zčásti pak citace judikatury a různých dalších dokumentů, včetně samotného napadeného
rozsudku a podání účastníků řízení, které však mnohdy nejsou od vlastního textu stěžovatele
odlišeny, takže není vždy patrné, co je tvrzení stěžovatele a co jen citace, a zda s ní souhlasí
či co z ní konkrétně dovozuje. K přehlednosti kasační stížnosti nepřispívá ani to, že je v ní často
zaměňován žalobce a žalovaný a že se jednotlivé odstavce během kasační stížnosti opakují,
a to i několikrát. Přesto se NSS pokusil uspořádat tento rozsáhlý a nepřehledný text do podoby
rekapitulované výše, aby kasační stížnost bylo možno věcně posoudit.
III. a) Námitka podjatosti proti předsedovi senátu městského soudu
[22] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení městského soudu v jeho postupu poté,
co stěžovatel při ústním jednání konaném dne 11. 2. 2021 vznesl proti předsedovi senátu
Mgr. Křížovi námitku podjatosti. Samotný s. ř. s. přímo nepamatuje na námitku podjatosti
vznesenou při ústním jednání, na základě §64 s. ř. s. je však možno přiměřeně použít ustanovení
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho
§15b odst. 1 obecně platí, že námitku podjatosti soud předloží s vyjádřením dotčených soudců
k rozhodnutí svému nadřízenému soudu. Městský soud zde však postupoval podle odst. 2
téhož ustanovení: Ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání,
při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná.
[23] Aplikovatelnost citovaného ustanovení i na řízení ve správním soudnictví již potvrdil NSS
v rozsudku ze dne 20. 4. 2017, č. j. 9 As 146/2016 - 366. Podmínky pro jeho aplikaci byly v nyní
posuzovaném případě splněny, neboť stěžovatel námitku podjatosti uplatnil při ústním jednání,
při němž byla věc rozhodnuta, a městský soud shledal, že není důvodná, což odůvodnil
jak při samotném ústním jednání, tak následně v bodech 35. až 37. napadeného rozsudku.
[24] Se závěrem, že byla námitka podjatosti nedůvodná, se ztotožňuje i NSS v rámci řízení
o kasační stížnosti, v níž stěžovatel uplatnil tvrzenou podjatost předsedy senátu Mgr. Kříže coby
kasační námitku zmatečnosti řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Takřka všechny výtky,
jež vůči předsedovi senátu směřuje (viz jejich výčet v bodě [7] tohoto rozsudku), se totiž týkají
jeho postupu v samotném řízení, a nemohou tedy založit jeho vyloučení z řízení, neboť poslední
věta §8 odst. 1 s. ř. s. jasně stanoví: Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu
soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[25] Jedinou výtkou, která není kryta právě citovaným ustanovením, je namítané porušení
práva na zákonného soudce, které stěžovatel spatřuje v tom, že jeho zákonným soudcem měla
být předsedkyně původního senátu JUDr. Havlíková a pozdější přerozdělení spisů, v jehož rámci
byli za předsedy senátu označeni Mgr. Kříž a Mgr. Sabol, odporovalo principu zákonného
soudce. S uvedenou kritikou se NSS neztotožňuje. Ze spisu městského soudu jasně vyplývá,
že nešlo o stěžovatelem tvrzené přerozdělení spisů, neboť spis byl od začátku přidělen jako
soudci zpravodaji k vyřízení Mgr. Martinu Křížovi (viz úřední záznam ze dne 20. 5. 2016 na
č. l. 33 spisu městského soudu), který byl v té době součástí senátu 9 A předsedaného v dané věci
JUDr. Ivankou Havlíkovou. Skutečnost, že se následně stal Mgr. Kříž předsedou senátu a věc
poté rozhodoval v senátu složeném z něj a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Ing. Silvie
Svobodové, nemohla představovat důvod k tomu, aby on sám přestal být ve stěžovatelově věci
zákonným soudcem, a byl důvod jej vyloučit z řízení podle §8 s. ř. s.
[26] Změna složení zbytku rozhodujícího senátu nezaložila v dané věci ani důvod zmatečnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Změna složení senátu byla totiž odrazem toho, že byl
v roce 2018 Mgr. Martin Kříž jmenován předsedou senátu, což se odrazilo ve změně č. 11
Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2018 (veřejně dostupný na stránkách
https://www.justice.cz/web/mestsky-soud-v-praze/47, viz jeho strany 6 a 7), kterou byl zřízen
nový senát 15 A, v němž byla následně věc rozhodována, což o statně městský soud vysvětlil
i v bodě 56. svého rozsudku. Za situace, kdy sám Mgr. Kříž byl soudcem zpravodajem
ve stěžovatelově věci od samého počátku, nelze tvrdit, že by nebyl zákonným soudcem.
Další z rozhodujících soudkyň, Mgr. Věra Jachurová, byla členkou soudního senátu č. 15 podle
strany 188 Rozvrhu práce MS v Praze pro rok 2021 (dostupný na stránkách
https://www.justice.cz/web/mestsky-soud-v-praze/55), jehož členové byli zastupováni
(z důvodu stáže Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D.) členy senátu č. 9, mezi něž patřila podle
strany 182 rozvrhu práce i třetí rozhodující soudkyně Mgr. Ing. Silvie Svobodová. Nešlo tedy
o žádnou z praktik, které Ústavní soud kritizoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15,
na nějž poukazuje stěžovatel. V jeho bodě 41 Ústavní soud zdůraznil: „Ústavní soud tedy shrnuje,
že rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce
nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné
krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce.
Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Jen takový
výklad §41-45 zákona o soudech a soudcích je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí
o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost
soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci.
Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem
ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.“
III. b) Nezpřístupnění oddělené části soudního spisu
[27] Další stěžovatelova námitka směřovala proti tomu, že ze správního spisu byla
při soudním řízení oddělena část spisu obsahující utajované informace, která mu nebyla
zpřístupněna.
[28] Nakládání s utajovanými informacemi v soudním řízení upravuje §133 zákona o ochraně
utajovaných informací, jehož odst. 2 zní: Dokazování se v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena
povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích
z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li
ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze
v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie;
přiměřeně se postupuje i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.
[29] Odst. 3 upravuje postup při oddělení utajované části spisu: Úřad označí okolnosti uvedené
v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda senátu rozhodne, že části
spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny, jestliže činnost zpravodajských služeb nebo policie může být
ohrožena nebo vážně narušena; do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné
na řízení nahlížet nemohou. V ostatním nejsou ustanovení zvláštního právního předpisu o dokazování,
označování částí spisu a nahlížení do něj dotčena.
[30] Citovaná ustanovení představují právní úpravu speciální vůči §45 odst. 4 s. ř. s.,
podle něhož nelze z nahlížení vyloučit části spisu, které obsahují utajované informace,
jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem (viz rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2010,
č. j. 9 As 29/2009 - 84), a byla opakovaně vyložena judikaturou NSS. Tu shrnul zejména
rozšířený senát v usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40, č. 3667/2018 Sb. NSS,
v němž odkázal na předchozí rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 9/2010 - 94,
a na něj navazující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2015, Regner
proti České republice, stížnost č. 35289/11, jímž byl přístup NSS aprobován (stejně jako
v následném rozsudku velkého senátu v téže věci ze dne 19. 9. 2017). Rozšířený senát vyšel dále
z rozsudku NSS ze dne 19. 6. 2013, č. j. 3 As 63/2012 - 25, podle nějž je „nutné důvod neposkytnutí
utajované informace účastníku řádně odůvodnit a nezasahovat do jeho procesních práv více, než je nezbytně nutné
za účelem ochrany výše uvedených veřejných zájmů. Samozřejmě je přitom nutné splnit výše uvedené zákonné
podmínky, za nichž je možné k neposkytnutí utajované informace účastníku řízení před soudem přistoupit.
Vzhledem k tomu, že postavení účastníka řízení je v takových případech oslabené a tento do jisté míry ztrácí
možnost hájit se, soud pak musí ‚suplovat‘ procesní aktivitu účastníka a přezkoumat napadené rozhodnutí
i nad rámec žalobních námitek.“ Na těchto základech rozšířený senát shrnul v bodech 21 a 32 svého
usnesení č. j. 4 As 1/2015 - 40, „že v soudním řízení lze provádět dokazování i ohledně obsahu utajovaných
skutečností, ledaže jsou splněny zákonné předpoklady pro znepřístupnění takovýchto informací žalobci
(viz bod [13] shora). Znepřístupnění informací v průběhu soudního řízení a jejich vyloučení z běžného dokazování
proto není automatické, ale nastává jen tehdy, pokud soud dospěje k závěru, že k vyloučení takovýchto informací
budou zákonné předpoklady. (…) Žalovaný ani správní soudy sdělení zpravodajských služeb nepřezkoumávají
v takovém rozsahu a takovým způsobem, který je ve správním soudnictví obvyklý. Judikatura nicméně
zdůraznila, že byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru
jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný
i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci
ve vztahu k bezpečnostnímu řízení.“
[31] Konkrétní podmínky aplikace §133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací
při přezkumu bezpečnostního řízení shrnul NSS v rozsudku ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 1 As 83/2009 - 60: „Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že účastník bezpečnostního řízení není oprávněn
nahlížet do utajované části bezpečnostního svazku a žalovaný není povinen uvádět ve svých rozhodnutích důvody,
které jsou utajovanými informacemi; postačí na ně pouze odkázat. Současně však musí být účastníkovi
bezpečnostního řízení na základě jeho žaloby poskytnuta ochrana soudy ve správním soudnictví, a to za těchto
podmínek:
1) z nahlížení lze (resp. za podmínek §133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. je nutno) v rámci soudního řízení
vyloučit ty části spisu, které obsahují utajované informace;
2) z nahlížení obecně nelze vyloučit části spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem (za podmínek §46
odst. 6 s. ř. s. ve spojení s §58 odst. 5 zákona č. 412/2005 Sb.); k vyloučení by mohlo dojít pouze v případě
možného ohrožení nebo vážného narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, přičemž i v takovém případě
by měl soud zvážit možnost poskytnout účastníkovi bezpečnostního řízení (žalobci) alespoň anonymizované
či agregované údaje;
3) pokud by vůbec nebylo možné poskytnout žalobci přístup k utajovaným informacím byť v určité omezené formě,
není soud vázán žalobními body a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek,
která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.
Takto široce pojímanou soudní ochranu účastníka bezpečnostního řízení považuje Nejvyšší správní soud
za dostatečné vyvážení určitých omezení práva na spravedlivý proces, které účastník řízení musí strpět,
jež jsou ale zároveň takovému typu řízení nutně vlastní a ústavně akceptovatelná.“
[32] Právě citované podmínky plně odrážejí vyvažování hledisek, která shrnul NSS
ve stěžovatelem zdůrazňovaném rozsudku č. j. 7 As 31/2011 - 101: „Nejvyšší správní soud si je vědom
toho, že v bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými
zájmy. Na jedné straně zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož bezpečnostní způsobilost
je zkoumána, a na druhé straně zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu.
Této rovnováhy však v žádném případě nelze dosáhnout, pokud nebude zajištěna účinná soudní, a tedy
na exekutivě nezávislá a ve sporu mezi účastníkem řízení a exekutivou nestranná kontrola relevance informací,
na základě nichž je v bezpečnostním řízení rozhodováno. Protože mezi oběma protichůdnými legitimními zájmy
je nutno najít rovnováhu, musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě
nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. Jen tak může být zajištěna účinná soudní kontrola. Soud je zde
ve zvýšené míře než při ‚běžném‘ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud,
garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy.
Za splnění těchto podmínek pak může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům
řízení či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků, zúčastněným osobám aj.). Ostatně právě
proto mají také soudci podle §58 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona o utajovaných informacích přístup
k utajovaným informacím všech stupňů utajení bez platného osvědčení ode dne jmenování do funkce po dobu jejího
výkonu a v rozsahu nezbytném pro její výkon. Soudní kontrola, které nemůže být za žádných okolností odepřen
přístup k informacím relevantním pro výsledek bezpečnostního řízení, tak může v míře ještě dostačující zajistit
vyloučení libovůle u zpravodajských služeb a NBÚ při zachování utajení té nezbytné části informací relevantních
pro bezpečnostní řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich
utajení. Neměl-li by však soud k takovým informacím přístup, o účinnou soudní kontrolu by se nejednalo,
což by bylo nutno považovat za protiústavní stav (viz také argumentaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 39/2010-64). Soud by totiž byl v takovém případě ve skutkové rovině ‚slepý‘, musel
by se spolehnout pouze na správnost názoru zpravodajských služeb a přezkoumával by pouze procesní námitky.
Exekutiva má tedy právo za určitých okolností tomu, kdo je podrobován bezpečnostní prověrce, výjimečně neříci,
z jakých konkrétních skutkových důvodů nebyl shledán bezpečnostně způsobilým. Je však vždy povinna, chce-li,
aby její rozhodnutí obstálo při soudní kontrole, umožnit v plném rozsahu, tedy zejména ve skutkové rovině,
přezkum těchto důvodů soudem. Toho nelze dosáhnout jinak, než že informace, o něž se rozhodnutí
v bezpečnostním řízení opírá, musí být součástí spisu NBÚ, spolu s ním musí být poskytnuty soudu v rámci
přezkumu a soud z úřední povinnosti, i nad rámec žalobních námitek, přezkoumá relevanci těch informací,
jež účastníkovi řízení nebyly zpřístupněny a ve vztahu k nimž je mu znemožněno, či přinejmenším zásadně
omezeno, právo namítat jejich nezákonnost, věcnou nesprávnost nebo relevanci pro řízení.“
[33] Těmto požadavkům městský soud dostál. Žalovaný mu dne 4. 10. 2016 postoupil spisový
materiál skládající se ze dvou složek neutajovaných a dvou složek utajovaných v režimu
„Vyhrazené“ až „Důvěrné“ a v souvisejícím podání uvedl na stranách 2 a 3 důvody, pro něž jde
o informace, ohledně nichž nelze ve smyslu §133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných
informací zbavit mlčenlivosti. Tyto důvody byly jednak obecné, týkající se principů činnosti
zpravodajských služeb, jednak konkrétní, když žalovaný uvedl, že dokumenty zařazené v příloze
č. 4 obsahují natolik konkrétní informace, že by jejich zpřístupnění stěžovateli nebo jeho
zástupcům umožnilo identifikovat jejich zdroje a rozkrýt metody a taktické postupy využité
při jejich získávání. V reakci na to tehdejší předsedkyně senátu vydala usnesení ze dne 5. 12. 2017,
č. j. 9 A 85/2016 - 63, jímž od spisu oddělila tuto přílohu č. 4 obsahující utajovanou složku
„Důvěrné“. Usnesení neobsahovalo podle §55 odst. 4 s. ř. s. odůvodnění.
[34] Podrobné odůvodnění postupu městského soudu je však obsaženo v bodech 53. až 58.
nyní napadeného rozsudku. Zde se vypořádal i s tím, že žalovaný v podání ze dne 4. 10. 2016
opomněl uvést, že původcem uvedených dokumentů nejsou pouze zpravodajské služby, ale také
Policie ČR, takže porušením jejich režimu „Důvěrné“ by mohla být ohrožena nebo vážně
narušena činnost nejen zpravodajských služeb, ale také policie. Tuto skutečnost sice žalovaný
doplnil až v podání ze dne 9. 2. 2021, nicméně jak uvedl městský soud v bodě 55. rozsudku,
oba původce zjistil již ze samotné oddělené části spisu.
[35] Jde tedy o situaci odlišnou od rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 As 175/2015 - 35,
v jehož bodě 31 NSS vytkl městskému soudu, že nemohl „z rozsudku ani z usnesení předsedkyně
senátu zjistit, jak městský soud dospěl k závěru, že jde o informaci, ohledně níž nelze zprostit mlčenlivosti,
neboť činnost zpravodajských služeb nebo policie může být ohrožena nebo vážně narušena. To, že tak označí tuto
informaci žalovaný, je totiž pouze první nutnou podmínkou k tomu, aby k utajované části spisu nebyl umožněn
přístup stěžovateli, avšak nikoliv podmínkou postačující.“ V nyní posuzovaném případě bylo naopak
podrobné odůvodnění postupu městského soudu obsaženo v bodech 53. až 58. nyní napadeného
rozsudku.
[36] Nejvyšší správní soud se proto dále zaměřil na povahu a obsah informací uvedených
v utajované části spisu a dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro postup dle §133 zákona
o ochraně utajovaných informací byly splněny. Posuzované informace jednak byly označeny jako
informace, o kterých nelze zprostit mlčenlivosti, a dále jsou takového charakteru, že by jejich
zpřístupněním stěžovateli mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských
služeb nebo policie. Vzhledem k povaze i obsahu předmětných informací by zpřístupněním
těchto informací stěžovateli velmi pravděpodobně došlo k rozkrytí metod práce zpravodajské
služby, vyzrazením informací by mohlo dojít i k odhalení informačních zdrojů či ovlivňování
případných svědků. Městský soud proto nepochybil, postupoval-li v souladu s §133 zákona
o utajovaných informacích a přezkoumal-li odůvodnění rozhodnutí žalovaného v intencích
stanovených v §122 odst. 3 uvedeného zákona: V odůvodnění se uvedou důvody vydání rozhodnutí,
podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů. Jsou-li
některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady
pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání
rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.
[37] Klíčové pro posouzení požadavků plynoucích z výše citované judikatury je, že oddělení
utajované složky „Důvěrné“ ze spisu v nyní posuzovaném případě neznemožnilo stěžovateli
účinnou procesní obranu. Již na základě uvedení důvodů, pro něž mu nebylo vydáno osvědčení,
jak byly vyloženy v prvostupňovém rozhodnutí a v rozhodnutí žalovaného, totiž věděl, jaké jsou
důvody neudělení požadovaného osvědčení, tedy že spočívají v jeho chování a zejména ve stycích
s osobou ohrožující zájmy ČR. Nevěděl sice konkrétně, o kterou osobu jde, a neznal všechny
podrobnosti, které jsou zejména zpravodajským službám o stycích s touto osobou a dalšími
osobami známy, nicméně svou procesní obranu mohl zaměřit a také ji zaměřil právě na vyvrácení
podezření, že jeho styky s některými osobami z podnikatelských či politických kruhů zakládají
pochybnosti o jeho bezpečnostní spolehlivosti (viz k tomu následující část odůvodnění). Nešlo
tedy o situaci, kterou Ústavní soud nedávno zkritizoval v bodě 27 nálezu ze dne 19. 10. 2021,
sp. zn. III. ÚS 2116/21: „Situace, která nastala v této věci, však není nepodobná střelbě na terč
se zavázanýma očima. Ministerstvo totiž žádost stěžovatelky zamítlo, přičemž však stěžovatelku neseznámilo
s důvody, pro které v řízení nebyla úspěšná; to však učinilo za situace, kdy svoje rozhodnutí opřelo výhradně
o okolnosti, pro jejichž utajování není dán žádný zákonný a ani rozumný důvod, jelikož jsou stěžovatelce dobře
známé a veřejně dostupné. Takovýto postup ovšem Ústavní soud nemůže akceptovat a považovat za souladný
s čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V nyní posuzované věci stěžovatel přibližně věděl, kde se nachází pomyslný
„terč“, k němuž má směřovat jeho procesní obrana, a NSS, aniž by mohl rozkrýt další
podrobnosti, může konstatovat, že jeho argumentace v soudním řízení, včetně argumentace
v kasační stížnosti, zasahuje i tvrzení obsažená v oddělené části spisu. To je dáno ostatně již tím,
že přímo v napadeném rozhodnutí žalovaného jsou vyjmenovány klíčové aspekty stěžovatelova
chování, které odůvodňují shledání bezpečnostního rizika v jeho případě.
[38] Bylo tedy dosaženo vyvážení zájmu spravedlivého procesu stěžovatele a zájmu ochrany
utajovaných informací, týkajících se zejména fungování bezpečnostních služeb, jak je Ústavní
soud shrnul v nálezu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04: „Není jistě možné, aby byl Úřad
pod záminkou absolutního zachování procesních práv účastníka nucen uvádět ve svých rozhodnutích skutečnosti,
které by mohly ohrozit zájem státu, efektivitu práce zpravodajských služeb či policejních složek, anebo bezpečnost
jejich agentů či třetích osob. O to důsledněji je pak ale potřeba dbát na to, aby se těchto cílů nedosahovalo popřením
principu právního státu či na úkor základních práv jednotlivce.“ Stěžovatel sám ostatně podle kasační
stížnosti nespatřuje zásah do svých práv primárně ve znemožnění účinné procesní obrany v řízení
před městským soudem, ale v tom, že v důsledku neseznámení s oddělenou částí spisu nemohl
dostatečně chránit svá další práva a údajné oprávněné zájmy, např. podat trestní oznámení
na autora citovaných zpráv. V těchto důsledcích spatřuje dokonce nesprávný úřední postup
soudu, k čemuž však NSS připomíná, že smyslem soudního přezkumu správního rozhodnutí jistě
není umožnit žalobci dát podnět k trestnímu stíhání dalších osob.
[39] Pokud stěžovatel vytýká městskému soudu, že se nemohl seznámit ani s některými
informacemi, jež byly v rámci oddělené části spisu označeny pouze stupněm utajení „Vyhrazené“,
tedy nejnižším stupněm utajení, takže by jejich zpřístupnění mohlo být leda „nevýhodné
pro zájmy České republiky“ ve smyslu §4 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací,
připomíná NSS svůj závěr z rozsudku č. j. 9 As 9/2010 - 94: „Z uvedených ustanovení je zřejmé,
že o oddělení příslušné části spisu rozhoduje soud, respektive předseda příslušného senátu, a to za předpokladu,
že dospěje k závěru, že jsou pro vyloučení určitých informací z nahlížení do spisu splněny shora uvedené zákonné
předpoklady. Zákon o ochraně utajovaných informací neváže postup stanovený v §133 odst. 3 na skutečnosti
klasifikované konkrétním určitým stupněm utajení, jak se nesprávně domnívá stěžovatel,
ale tento postup se v obecné rovině uplatní na ja kékoliv utajované informace
(od vyhrazených až po přísně tajné) , které jsou obsaženy ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí
zpravodajských služeb nebo policie, pokud by jejich zpřístupněním mohlo dojít k ohrožení či vážnému narušení
činnosti zpravodajských služeb nebo policie, jsou-li současně označeny NBÚ, který o nich tvrdí, že ve vztahu
k nim nelze zprostit mlčenlivosti. Je proto zcela nerozhodné, jakým konkrétním stupněm utajení
jsou dle ustanovení §4 uvedeného zákona jednotlivé skutečnosti klasifikovány , rozhodující
je zejména jejich povaha, obsah, vztah k jiným osobám, neboť pouze na základě posouzení těchto atributů
lze dospět k závěru, zda zpřístupněním příslušných informací může či nemůže potencionálně dojít k ohrožení
či narušení činnosti v zákoně uvedených subjektů.“ (zvýraznil NSS)
III. c) Věcné důvody pro nevydání osvědčení „Důvěrné“
[40] Stěžovatel také opakuje, že ničím nezavdal příčiny k tomu, aby mu nebylo vydáno
osvědčení pro stupeň „Důvěrné“. K tomu NSS připomíná, že žalovaný shledal, že nesplňuje
podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle §12 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně utajovaných
informací, podle nějž lze osvědčení vydat fyzické osobě, která je bezpečnostně spolehlivá.
U stěžovatele ovšem bylo shledáno bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3 písm. d) téhož zákona,
tedy chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat
informace, a dále bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3 písm. e) téhož zákona, tedy styky s osobou,
která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. Podle §14 odst. 6 téhož zákona platí:
Při posuzování, zda skutečnost uvedená v odstavci 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží k tomu, do jaké míry
může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu, charakteru a k chování
fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4.
[41] Uvedená ustanovení, zejména vymezení toho, co lze považovat za bezpečnostní riziko
podle návětí §14 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací, byla komplexně vyložena
v rozsudku č. j. 7 As 31/2011 - 101: „Zde zákon reflektuje, že v realitě života mohou mít ty samé vzorce
chování v různých případech velmi odlišné důsledky a že v takových případech by byl každý zákonný
automatismus kontraproduktivní. Záleží vždy na kontextu, tedy na době, situaci, povaze jednajícího a mnoha
dalších zákonem jen obtížně definovatelných okolnostech. Zákonodárce proto v citovaném ustanovení zcela záměrně
užívá slova ‚lze‘, jímž správnímu orgánu vymezuje prostor pro komplexní, všestrannou a do hloubky konkrétních
okolností jednotlivého případu jdoucí úvahu o tom, zda v daném případě je bezpečnostní riziko vskutku dáno,
i když je splněna nutná vstupní podmínka, tedy naplnění některé konkrétní skutkové podstaty uvedené
v písmenech a) až j) citovaného ustanovení. K tomu, podle jakých pravidel a na základě jakých kritérií má být
správní úvaha vedena, je obsaženo vodítko v §14 odst. 6 zákona o utajovaných informacích. Při posuzování,
zda skutečnost uvedená v §14 odst. 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží
– k tomu, do jaké míry může tato skutečnost ovlivnit schopnost zkoumané osoby utajovat informace; zvažuje
se tedy, zda a případně v jaké míře vůbec má dotyčná skutečnost vliv na schopnost zkoumané osoby utajovat
informace, a tedy nedopustit jejich prozrazení, ať již z jakéhokoli důvodu a jakoukoli formou;
– k době výskytu uvedené skutečnosti; zejména proto, že nezřídka se míra rizika prozrazení utajované informace
v čase z různých důvodů mění, ač jinak řada dalších okolností zůstává obdobná;
– k jejímu rozsahu; tj. nepochybně především k rozsahu, tj. jakési velikosti, významnosti v obecném slova smyslu,
příp. míře opakování či délce trvání rizikové skutečnosti, její obecné závažnosti aj.;
– k charakteru této skutečnosti; tedy např. míře její zavrženíhodnosti či naopak omluvitelnosti, k tomu, nakolik
je obecně či speciálně nebezpečná pro určité žádoucí hodnoty či zájmy aj., a
– k (všeobecnému) chování fyzické osoby v zákonem stanoveném rozhodném období uvedeném v §14 odst. 4.
Znamená to tedy, že úvaha podle §14 odst. 3 a 6 zákona o utajovaných informacích musí v první řadě vycházet
z dostatečných skutkových zjištění o všech rozhodných znacích skutkové podstaty podle některého z písmen
odstavce 3 citovaného ustanovení a o všech rozhodných vodítcích vyplývajících z jeho odstavce 6. Zjištěné skutkové
okolnosti pak musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená
naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko. (…) Posuzování informační hodnoty určitého
zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto (a Nejvyšší správní
soud to zmínil již ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2009, čj. 5 As 44/2006-74) někdy pro závěr o existenci
bezpečnostního rizika postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata
byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším
vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná
v úvahu připadající vysvětlení.“
[42] Stejně jako městský soud, konstatuje i NSS, že po seznámení s utajovanými informacemi
obsaženými v oddělené části spisu shledal, že tyto informace jednoznačně potvrzují závěr
žalovaného o existenci bezpečnostního rizika u stěžovatele. Ani NSS nevznikly pochybnosti
o zákonnosti pořízení zpráv příslušných orgánů státu k osobě stěžovatele i zprávy příslušné
zpravodajské služby o výsledku šetření k jeho osobě a zprávy zpravodajské služby,
jejímž obsahem je popis činností a aktivit osoby, která vyvíjela nebo vyvíjí činnost proti
zájmům ČR a s níž byl stěžovatel v kontaktu. Nejde tedy o situaci, kterou NSS zkritizoval
například v rozsudku ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012 - 28, č. 2825/2013 Sb. NSS,
kde v předložených utajovaných informacích zcela chybělo „cokoli, co by nezávislému příjemci
informace umožnilo učinit si závěr o její věrohodnosti. Z toho, co je obsahem správního spisu, včetně jeho utajované
části, nelze učinit žádný závěr, zda informace zpravodajské služby popisuje skutečný stav věcí, anebo zda se jedná
o tvrzení zcela či zčásti smyšlené nebo zkreslené. Není z ní patrné, jakým způsobem byla získána a o jaká
(a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírá. Nezávislému příjemci informací, jímž je v daném případě
soud, pak nezbývá nic jiného, než této informaci uvěřit, nebo neuvěřit. Takový podklad rozhodnutí není v právním
státě přípustný, jestliže rozhodnutí správního orgánu, třebaže zcela legitimně podléhá vysokému stupni utajení,
zasahuje do tak významných subjektivních práv stěžovatele, jakým je základní právo získávat prostředky
pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny). Představa, že soud uvěří zpravodajské službě, aniž by měl
možnost si ověřit, že její tvrzení spočívají na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala
rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě.“
[43] Nyní posuzované podklady napadeného rozhodnutí považuje NSS za relevantní
pro posouzení existence bezpečnostního rizika a zároveň za věrohodné a dostatečně přesvědčivé.
Jejich obsahem je celá řada konkrétních zjištění, která ve svém souhrnu jednoznačně potvrzují
závěr žalovaného o existenci bezpečnostního rizika u stěžovatele ve smyslu §14 odst. 3 písm. d)
a e) zákona o ochraně utajovaných informací, spočívajícího jednak v chování souvisejícím s jeho
nadstandardními kontakty s osobami z veřejné a podnikatelské sféry, které má vliv na jeho
důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, a jednak
v jeho stycích s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu ČR. Uvedené zprávy nade
vši pochybnost prokazují, že se stěžovatel s dotyčnou osobou vyvíjející činnost proti zájmům ČR
vědomě a dlouhodobě stýkal. V žádném případě se nejednalo o nahodilé či výjimečné kontakty,
které by měly pouze společenský charakter, jak tvrdí stěžovatel. Doba trvání, rozsah i charakter
těchto kontaktů jsou podrobně popsány v utajovaných písemnostech, ze kterých žalovaný
při rozhodování vycházel.
[44] Nadto i přímo z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se stěžovatel na veřejnosti
nepřístupných místech stýkal s osobami z podnikatelské sféry, jež jsou zde vyjmenovány alespoň
iniciálami (sám stěžovatel je naopak i v kasační stížnosti uvádí celými jmény, takže zjevně
identifikoval, o jaké osoby se jedná); byl těmito osobami „k vykonávání různých činností přímo
úkolován“; pomocí těchto schůzek se snažil dostat do vedoucí pozice na ÚZČ; a charakter jeho
komunikace s nimi vypovídal spíš o jeho podřízeném postavení vůči nim, což platilo i vůči
konkrétní osobě, jíž se týkaly informace zjištěné příslušnou zpravodajskou službou.
Již v prvostupňovém rozhodnutí bylo k uvedeným kontaktům konstatováno, že jsou
dlouhotrvajícím a opakovaným jevem, který se zdá být stěžovatelovou soukromou záležitostí,
zároveň však významně zasahuje do jeho profesní sféry a je způsobilý ji narušit, a to i v oblasti
nakládání s utajovanými informacemi. Jak k tomu shrnul žalovaný na straně 12 svého rozhodnutí,
toto stěžovatelovo jednání „zakládá pochybnosti o jeho nestrannosti a o řádném a svědomitém výkonu funkce
veřejného činitele, potažmo pak i o jeho schopnosti a ochotě dodržovat zásady ochrany utajovaných informací.“
[45] Stěžovatel v kasační stížnosti s tímto názorem polemizuje a zdůrazňuje, že veškerá jeho
činnost odpovídala pracovní náplni policisty ve funkčním zařazení, které v rozhodné době
zastával. K tomu NSS po seznámení s utajovanými informacemi obsaženými v oddělené části
spisu konstatuje, že povaha těchto kontaktů rozhodně neodpovídá pracovní náplni policisty,
a to ani pohledem odborného vyjádření Policejní akademie, jež bylo v řízení před městským
soudem provedeno jako důkaz. Podle stěžovatele se vždy jednalo o kontakty čistě pracovní
povahy, ke kterým docházelo z pozice jeho funkce u policie a které byly pro policii užitečné,
protože uvedené osoby používaly nejmodernější spojení a zabezpečení a pro policejní složky bylo
přínosné mít povědomí o možnostech jejich komunikace, neboť jej tyto osoby chtěly prakticky
seznámit s fungováním nejmodernější spojovací techniky a zabezpečení za účelem utajení obsahu
komunikace. I NSS se ztotožňuje s názorem městského soudu o nevěrohodnosti těchto
stěžovatelových tvrzení.
[46] Pro existenci bezpečnostního rizika není rozhodující, zda stěžovatel věděl či nevěděl,
že osoba, s níž se stýká, vyvíjí či vyvíjela činnosti proti zájmům ČR, či zda tato osoba
byla či nebyla odsouzena za možnou trestnou činnost, jak NSS shrnul v rozsudku
č. j. 1 As 83/2009 - 60: „Skutečnost, zda žalobce věděl o tom, že tato osoba vyvíjí či nevyvíjí činnost proti
zájmům České republiky, je z hlediska hodnocení bezpečnostní rizika zcela irelevantní. Existence bezpečnostního
rizika není založena na subjektivní kategorii vědomosti, a žádnou roli tudíž nehraje to, zda žalobce byl
o závadných aktivitách této osoby informován či nikoliv. Naopak pro shledání bezpečnostního rizika postačuje
zcela objektivní skutečnost: styk s osobou, jejíž činnost je namířena proti zájmům České republiky. Rovněž nelze
souhlasit s úzkým pojímáním takové osoby jako toho, kdo byl odsouzen za trestný čin či shledán vinným
z přestupku: §14 odst. 3 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. spáchání trestného činu nebo přestupku ze strany
takové osoby nepožaduje a navíc činnost proti zájmům České republiky může spočívat i v aktivitách, které trestní
právo nebo správní právo trestní nepostihuje.“
[47] To ostatně souvisí s tím, že pro nevydání osvědčení postačuje podle §14 odst. 3 zákona
o ochraně utajovaných informací „bezpečnostní riziko“. Stěžovatel namítá, že pojem „riziko“
vykládá městský soud extenzivně, tak tomu však není, jak plyne z právního názoru vyjádřeného
v rozsudku č. j. 9 As 9/2010 - 94: „Pojem ‚riziko‘ v sobě zahrnuje určitou obavu, nebezpečí, možnost škody,
ohrožení. Pojem bezpečnostního rizika je tedy nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují
ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti
postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik (srovnej rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 5 As 44/2006 - 74).“ Zcela irelevantní pro jeho bezpečnostní spolehlivost jsou
pak stěžovatelem opakovaně zdůrazňované informace o jeho vzdělání, jazykových schopnostech
a získaných oceněních.
III. d) Uplatnění námitky podjatosti proti pracovníkům NBÚ a neprovedení důkazních návrhů
[48] Stěžovatel brojí proti tvrzení městského soudu, že námitka podjatosti, kterou uplatnil
proti JUDr. R. V. a Mgr. R. B., byla opožděná. Pro posouzení této námitky je klíčové, že
uvedenou námitku podjatosti stěžovatel uplatnil poprvé až v podání k městskému soudu ze dne
7. 12. 2020 (na č. l. 191 a násl. spisu městského soudu), tedy více než čtyři roky po vydání
napadeného rozhodnutí žalovaného a ukončení jeho řízení.
[49] Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 18. 4. 2016 (doručenka na č. l. 40
spisu žalovaného). Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ředitele žalovaného o rozkladu činí
podle §133 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací 30 dnů ode dne doručení
rozhodnutí, skončila tedy ve středu 18. 5. 2016. Vzhledem k tomu má městský soud pravdu,
že námitka podjatosti proti osobám podílejícím se na rozhodování žalovaného uplatněná dne
7. 12. 2020 byla zjevně opožděným žalobním bodem ve smyslu §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.:
Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě
pro podání žaloby.
[50] Na této opožděnosti nemůže nic změnit stěžovatelovo tvrzení, že informace k uvedeným
osobám zjistil jeho zástupce až poté, co v prosinci 2020 provedl „analýzu z otevřených zdrojů“.
Tímto eufemismem ovšem označuje pouhý přehled novinových článků, zejména na serverech
Svobodný svět a Pravý prostor z roku 2018, které naznačují, že se uvedené osoby, respektive
osoby s nimi spolupracující, mohly podílet na nekalých praktikách. Jinak řečeno, stěžovatelův
zástupce v prosinci 2020 vyhledal dva roky staré novinové články a informace v nich obsažené
využil pro vytvoření nového žalobního bodu, který však byl zjevně opožděný, na čemž nemůže
nic změnit ani označení tohoto postupu za „analýzu z otevřených zdrojů“.
[51] Za této situace je nadbytečné, aby se NSS vyjadřoval k tomu, zda šlo zároveň o pozdě
uplatněnou námitku podjatosti ve smyslu §90 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací,
zda ji mohl stěžovatel uplatnit dřív, od kterého okamžiku mu byla nebo mohla být známa jména
rozhodujících úředních osob, zda se je měl dozvědět na žádost od žalovaného či zda je mohl
zjistit při nahlížení do spisu. Stačí připomenout, že byla uplatněna více než čtyři roky po skončení
samotného správního řízení, k němuž se měla vztahovat. Pro posouzení soudem však bylo
a je klíčové, že šlo o opožděně uplatněný žalobní bod, neboť v samotné žalobě, ani v jiném
podání učiněném vůči městskému soudu do 18. 5. 2016, kdy uplynula lhůta pro rozšíření žaloby,
nebyl takový žalobní bod uplatněn.
[52] Stejně tak byla opožděným žalobním bodem jeho kritika úředních záznamů
o vyhodnocení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Policie ČR ze dnů
22. a 23. 4. 2013 z hlediska nedostatečné zákonné opory pro nařízení odposlechů, kterou poprvé
uvedl až v podání ze dne 6. 10. 2020. V samotné žalobě totiž úřední záznamy pouze na stranách
2, 4 a 7 uvedl jako „přílohu“, respektive jako „důkaz“, nesměřoval proti nim však kritiku, kterou
by bylo možno označit za žalobní bod, který by následně mohl v podání ze dne 6. 10. 2020
rozhojnit. V samotné žalobě z těchto úředních záznamů pouze čerpal informace o tom,
jak na něj žalovaný pohlíží, a podivil se, proč zde obsažené informace nebyly poskytnuty jeho
nadřízeným či GIBS k dalšímu prověření jeho osoby. Jediná v žalobě obsažená výtka tvrdila,
že z úředních záznamů není zcela zřejmé, z jakých informací zpracovatelka vycházela. Naopak
v podání ze dne 6. 10. 2020, tedy po lhůtě pro možné rozšíření žaloby, se zaměřuje na zcela nové
otázky, zda byly podle zákona řádně povoleny odposlechy, které jsou v úředních záznamech
zmíněny, a zda pořízení odposlechů nebylo součástí promyšlené taktiky policejního důstojníka
R. Š. na diskreditaci stěžovatele.
[53] Za dostatečné je třeba označit i to, jak se městský soud vypořádal se stěžovatelovými
důkazními návrhy. Je pravdou, že městský soud při ústním jednání konaném dne 11. 2. 2021
zamítl stěžovatelem navržené důkazy, kromě odborného vyjádření Policejní akademie, které jako
důkaz provedl. K tomu uvedl, že provádění jakéhokoliv dalšího dokazování považoval
za nadbytečné a nepotřebné, neboť shledal, že o žalobě je možné rozhodnout na základě listin
tvořících obsah správního spisu, včetně jeho oddělené části. Takové vypořádání ze strany
městského soudu je na straně jedné možno označit za příliš stručné, na straně druhé však
odpovídá povaze stěžovatelem navrhovaných důkazů, jejichž převážnou většinu tvořily novinové
články z let 2014 až 2016 (jejich soupis na straně 2 žaloby). Výjimku tvoří navrhovaný výslech
kpt. Mgr. G. M., ovšem ani k němu stěžovatel neuvedl, co jím mělo být v soudním řízení zjištěno;
v žalobě ji pouze spojoval s úředními záznamy, které měla zpracovat. Ani v kasační stížnosti pak
neuvádí, jak neprovedení konkrétních důkazů ovlivnilo výsledek řízení.
[54] Nedůvodná je i námitka, že měl městský soud přerušit řízení za účelem doplnění příslušné
zprávy zpravodajské služby na základě stěžovatelova návrhu ze dne 14. 5. 2020. Stěžovatel
nevyvrací zdůvodnění nadbytečnosti takového přerušení řízení, které městský soud uvedl
v bodě 30. svého rozsudku, kde neshledal důvod zprávy zpravodajské služby jakkoli doplňovat.
[55] Co se týče návrhu na odročení jednání o 30 dní, ten stěžovatel zdůvodnil snahou
zareagovat na podání žalovaného ze dne 9. 2. 2021. Nejvyšší správní soud však konstatuje,
že v tomto podání skutečně nebyly uvedeny nové argumenty, takže by stěžovatel potřeboval čas
k reakci na ně. Žalovaný zde pouze rekapituloval a upřesnil, kdo jsou původci jednotlivých
utajovaných dokumentů, a informoval městský soud o tom, že před nařízeným jednáním
neobdržel od těchto původců informaci o tom, že by uvedené dokumenty odtajnili.
Právě odtajnění dokumentů by mohlo být důvodem k tomu, aby městský soud odročil jednání
a poskytl stěžovateli příležitost se s nově odtajněnými dokumenty seznámit a případně
zareagovat; naopak trvání režimu jejich utajení nevyvolalo žádnou změnu, kvůli níž by bylo třeba
jednání odročovat. Dále žalovaný v bodech IV. a V. tohoto podání zareagoval na stěžovatelovu
námitku jeho nesprávného úředního postupu ve věci nesdělení jmen úředních osob podílejících
se na bezpečnostním řízení, konkrétně zmínil, že se stěžovatel s nimi mohl seznámit
již při dvojím nahlížení do správního spisu. Jak NSS uvedl již výše, tato polemika navazující
na stěžovatelovo podání ze dne 7. 12. 2020 se týkala opožděného, a tudíž nepřípustného
žalobního bodu.
IV. Závěr a náklady řízení
[56] Nejvyšší správní soud pro výše uvedené kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[57] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu nákladů
řízení proti stěžovateli, avšak žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti mu nevznikly,
a proto je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Pavel Molek
předseda senátu