ECLI:CZ:US:1993:3.US.18.93
sp. zn. III. ÚS 18/93
Usnesení
III. ÚS 18/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů P.K., M.Š., K., a JUDr. Ing. I.G., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé P.K., M.Š., K. a JUDr. Ing. I.G., podali Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 36/92 ze dne 23.9.1992 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 482/92 ze dne 25.11.1992.
V rámci podané ústavní stížnosti se potom navrhovatelé domáhají toho, aby Ústavní soud ČR svým rozhodnutím odložil vykonatelnost výše uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, pokud jde o zaplacení uložené pořádkové pokuty a dále aby nálezem rozhodl o zrušení uvedených rozhodnutí s tím, že jejich vydáním bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů na svobodu projevu a právo petiční.
Z listin přiložených k návrhu na zahájení řízení jako důkazní prostředky i ze spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 8 Ústavní soud ČR zjistil, že napadená usnesení byla vydána v rámci pracovněprávního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 36/92.
Ústavní stížností je potom napadeno dílčí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23.9.1992 sp. zn. 9 C 36/92 o uložení pořádkové pokuty účastníkům, kteří jsou uvedeni jako navrhovatelé v této ústavní stížnosti a navazující usnesení Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 482/92-84, kterým se potvrzuje uvedené usnesení soudu prvního stupně. Pořádková pokuta potom byla uložena za hrubě urážlivé podání ve smyslu §53 odst.1 o.s.ř., kterého se navrhovatelé dopustili ve svém podání označeném jako odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.7.1992.
Podle ust. §42 odst. 3 a §205 o.s.ř. má podání účastníků obsahovat určení kdo podání činí, kterému soudu je určeno a které věci se týká. Pokud má charakter odvolání, musí být uvedeno proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Z uvedeného jednoznačně plyne, že obsahem podání má být věcná a právní kvalifikace problému, nikoliv však subjektivní hodnocení činnosti, přístupu a postupu soudu.
Z listin předložených navrhovateli i ze spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 8 v jeho věci sp. zn. 9 C 36/92 je zřejmé, že ve svém podání nazvaném jako odvolání užili navrhovatelé výroků, které neodpovídají obsahu podání ve smyslu ust. §42 odst. 3 a §205 o.s.ř., ale naopak snižují autoritu soudu i soudkyně a jsou hrubě urážlivé. Uložení pořádkové pokuty ve smyslu ust. §53 odst. 1 o.s.ř. je takto v souladu s právem a okolnostmi případu. Ústavní soud se potom nezabýval usnesením obvodního a městského soudu, které se týkají nepřipuštění obecného zmocněnce, když proti těmto usnesením ústavní stížnost nesměřovala a v této věci ještě dále probíhá řízení.
V důsledku uvedených skutečností se proto jedná o návrh zjevně neopodstatněný z hlediska ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu ČR a proto ho také Ústavní soud ČR jako takový odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 1993.
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR