ECLI:CZ:US:1993:Pl.US.32.93
sp. zn. Pl. ÚS 32/93
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve věci stěžovatelky (navrhovatelky) - Pozůstalosti po zemřelém E. IV. H., zastoupené JUDr. Pavlem Hrdinou, advokátem, Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, o návrhu na zrušení části ust. §3 odst. 1,2 zákona č. 87/1991 Sb., a části ust. §4 odst. 1,2 zákona č. 229/1991 Sb., takto:
Návrh na zrušení
§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v části "....pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území",
§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v části "... státní občan ČSFR, který má trvalý pobyt na jejím území",
§3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v části "...pokud jsou státními občany ČSFR a mají trvalý pobyt na jejím území...",
§4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. v části "...pokud jsou státními občany ČSFR a mají trvalý pobyt na jejím území....",
se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením senátu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1993 č. j. I ÚS 59/93 - 13 bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti proti rozsudkům Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 7. 1992 č.j. 9C 638/92-57 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25.2.1993 č.j. 29762/92-84, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky - Pozůstalosti po E. IV. H. na určení, že tato pozůstalost je výhradním vlastníkem n. p. Poživatina v Liberci (nyní provozovaného a. s. Čokoládovny Praha 4) a na určení, že žalovaná strana není vlastníkem tohoto podniku. Důvodem přerušení řízení byla skutečnost, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností navrhla i zrušení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v textu "...pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území" a zrušení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v textu "...státní občan ČSFR, který má trvalý pobyt na jejím území." Senát došel k závěru, že jsou splněny podmínky §74 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Proto řízení o ústavní stížnosti podle §78 odst. 1 cit. zákona přerušil a návrh na zrušení uvedených částí těchto právních předpisů postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
V rámci přípravy k projednání věci samé v plénu bylo třeba se nejdříve zabývat otázkou, zda nejsou dány důvody k odmítnutí návrhu ve smyslu §43 zákona č. 182/1993 Sb.
Stěžovatelka se nejdříve domáhala spolu s ústavní stížností zrušení §3 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. a §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v částech výše uvedených. Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví, že oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území. Ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. stanoví, že oprávněnou osobou je státní občan ČSFR, který má trvalý pobyt na jejím území a jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1.
Podáním ze dne 11. 11. 1993 stěžovatelka svůj návrh na zrušení napadených ustanovení doplnila tak, že navrhla i zrušení částí §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedla, že zrušení těchto ustanovení žádá u §3 ost. 2 cit. zákona č. 87/1991 Sb. jen v textu "...pokud jsou státními občany ČSFR a mají trvalý pobyt na jejím území" a u §4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. jen v textu" ... pokud jsou státními občany ČSFR a mají trvalý pobyt na jejím území". Poukázala na to, že stěžovatelka (pozůstalost) je sice právnickou osobou, ovšem má jen přechodný charakter, existuje pouze do doby, než bude dědictví dědicům přiznáno, takže právním nástupcem zemřelého vlastníka jsou prý osoby fyzické. Pokud jde o zákon č. 229/1991 Sb., je pravda, že se o něj napadená soudní rozhodnutí neopírají, ale podle názoru stěžovatelky by se z hlediska právní jistoty mělo rozhodnutí ústavního soudu týkat i tohoto zákona, který se zákonem č. 87/1991 Sb. úzce souvisí.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Z napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že podle odůvodnění tohoto rozsudku nejsou splněny podmínky §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož může být oprávněnou pouze fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem České republiky a má trvalý pobyt na jejím území. Žalobce je však právnickou osobou, takže podle názoru uvedeného soudu nepřichází v úvahu posuzování státního občanství a pobytu. Z toho je zřejmé, že obecný soud zamítl žalobu nikoliv proto, že není dána podmínka státního občanství stěžovatelky a jejího trvalého pobytu na území republiky, nýbrž pro nedostatek jiné zákonné podmínky spočívající v tom, že žaloba byla podána osobou právnickou a nikoliv osobou fyzickou. Vzdor tomu stěžovatelka navrhla zrušení §3 odst. 1, popř. §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (a §4 odst. 1, popř. §4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.) nikoliv v části, která za oprávněnou osobu prohlašuje osobu fyzickou, nýbrž - a to i v doplňujícím podání - výslovně jen v dikci, která v §3 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb. a v §4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. stanoví "...pokud jsou státními občany ČSFR a mají trvalý pobyt na jejím území". Stěžovatelka se tedy domáhá zrušení té části zákonného ustanovení, která nebyla důvodem zamítnutí žaloby obecným soudem. Skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb. tedy nenastala uplatněním části ust. §3 odst. 1, popř. §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jejichž zrušení stěžovatelka navrhuje, nýbrž nastala uplatněním jiné části těchto ustanovení. Stěžovatelka měla možnost (zejména ve vysvětlujícím podání ze dne 11. 11. 1993) spojit ústavní stížnost i s návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona v části, v níž se za oprávněnou osobu prohlašuje osoba fyzická. To však stěžovatelka neučinila.
Stěžovatelka se dovolávala i toho, že pozůstalost (právnická osoba) má jen přechodný charakter a že dědicem se po projednání dědictví stanou osoby fyzické. Tato argumentace však není relevantní. Stěžovatelka může navrhnout zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen za podmínek §74 zák. č. 182/1993 Sb. Tyto podmínky však nejsou splněny, neboť obecný soud napadený rozsudek opřel o jinou část zákonného ustanovení než o tu část, jejíž zrušení stěžovatelka navrhla.
Z týchž důvodů nejsou splněny podmínky §74 cit. zákona ani ohledně návrhu na zrušení části ust. §2 odst.1, popř. §2 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. O tyto předpisy obecný soud napadený rozsudek vůbec neopřel, což ostatně stěžovatelka výslovně uznala. Souvislost zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. je z hlediska ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb. zcela irelevantní.
Uvedené závěry se odchylují od stanoviska citovaného usnesení senátu Ústavního soudu, podle jehož názoru podmínky ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb. byly splněny. To je dáno i skutečností, že návrh stěžovatelky na zrušení příslušné části zákona byl plně vyjasněn až jejím dopisem ze dne 11. 11. 1993, tedy po té, kdy senát návrh na zrušení části zákona postoupil plénu. Ostatně, usnesení senátu o přerušeni řízení o ústavní stížnosti podle ust. §78 odst. 1 cit. zákona má výlučně procesní povahu, takže v řízení o spojeném návrhu na zrušení právního předpisu - v němž je dána příslušnost pléna - je třeba vždy posoudit, zda jsou formální podmínky návrhu na zrušení zákona splněny. Poněvadž usnesení o přerušení řízení o ústavní stížnosti vydal senát, který zaujal jiné stanovisko, dospěl Ústavní soud k závěru, že v takovém případě je pro rozhodnutí posuzující splnění formálních podmínek návrhu příslušný nikoliv soudce zpravodaj, nýbrž plénum.
Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jsou oprávněny podat pouze osoby uvedené v §64 odst. 1,4,5 zákona č. 182/1993 Sb. ten, kdo podal ústavní stížnost, může takový návrh podat za podmínek uvedených v §74 cit. zákona.
Tyto podmínky však splněny nejsou. Z toho vyplývá, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou.
Proto plénum Ústavního soudu návrh na zrušení výše uvedených částí §3 odst. 1,2 zákona č. 87/1991 Sb. a §4 odst. 1,2 zákona č. 229/1991 Sb. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesení odmítlo (§43 odst..1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. per analogiam) .
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 12. 1993
JUDr. Zdeněk Kessler
předseda Ústavního soudu