Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.07.1994, sp. zn. I. ÚS 2/93 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 37/1 SbNU 267 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:1.US.2.93

sp. zn. I. ÚS 2/93 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatelek T. H. a V. Š. proti orgánu veřejné moci - Obvodnímu soudu pro Prahu 10, o ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 1992 a 15. 9. 1992 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 1991, čj. 18 C 237/91-28, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1992, čj. 11 Co 106/92-64, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelky podaly dne 10. 7. 1992 Ústavnímu soudu ČSFR ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 10 ze dne 5. 11. 1991 č.j. 18 C 237/91-28, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Č.B. na vyklizení bytu v domě stěžovatelek a žaloba na zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1992 čj. 11 Co 106/92-64, jímž byl rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrzen. Rozsudek byl odůvodněn tak, že žalovanému a jeho manželce vzniklo v r. 1988 na základě pravomocně schválené výměny bytů právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena konkludentní formou a že dnem 1. 1. 1992 se tento právní vztah transformoval na společný nájem žalovaného a jeho manželky (§871 odst. 1 obč. zák. v platném znění). Městský soud dále poukázal na to, že pokud žalobkyně jako majitelky domu prokáží, že existuje výpovědní důvod ve smyslu ust. §711 odst. 1, písm. a - h) obč. zák., pak mohou tento nájem s přivolením soudu vypovědět. Pokud jde o žalobu o zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu, odůvodnil městský soud svůj rozsudek poukazem na platné předpisy, podle nichž jednostranné zvýšení nájemného je přípustné pouze tehdy, jestliže dosavadní nájemné nedosahuje výše určené podle ust. §5 vyhl. č. 15/1992 Sb. Tato situace však nenastala a je tedy třeba výši nájemného a ceny služeb sjednat dohodou. 1) Stěžovatelky v prvé řadě namítly, že tímto rozsudkem bylo porušeno "právo na zákonného soudce" ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod uvozené tehdejším úst. zák. č. 23/1991 Sb. (dále jen "Listiny"). Toto porušení spatřují v tom, že soud došel k názoru, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. To lze podle názoru stěžovatelek považovat za odmítnutí soudní ochrany ve smyslu cit. ust. Listiny. 2) Stěžovatelky dále namítly, že tímto rozsudkem byla porušena jejich "svoboda nebýt podroben nuceným pracím nebo službám" ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřují v tom, že se nájemník se svou rodinou nastěhoval do předmětného bytu proti vůli stěžovatelek a ty jsou nyní nuceny poskytovat mu služby jako při řádné nájemní smlouvě. Jedná se např. o vysoké finanční částky vynaložené na ústřední vytápění bytu. 3) Stěžovatelky konečně namítají, že tímto rozsudkem bylo porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Především uvádějí, že bylo porušeno jejich právo zacházet s vlastnictvím podle vlastní vůle a že vynuceným užíváním bytu třetí osobou byly omezeny ve vlastnickém právu a tím také částečně vyvlastněny. Dále tvrdí, že soudy neprávem aplikovaly ust. §871 odst. 1 obč. zák. ve znění novely, podle něhož se právo osobního užívání bytu mění na nájem, neboť stěžovatelky s užíváním bytu třetí osobou nesouhlasily a proto je aplikace ust. §871 odst. 1 obč. zák. nuceným omezením vlastnického práva a porušením svobody nebýt podroben nuceným pracím a službám. Dále dovozují, že ust. §711 odst. 1 obč. zák. (právo vypovědět nájem jen s přivolením soudu) a ust. §712 odst. 2 druhá věta obč. zák. (právo nájemce na zajištění náhrady za vyklizovaný byt), z nichž soudy vycházely, porušují vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, konkrétně právo svobodně disponovat vlastnictvím. Stěžovatelky konečně namítají, že soudy zamítly žalobu o zvýšení záloh za služby spojené s užíváním bytu, třebaže se ceny energií velmi zvýšily a výše spotřeby těchto energií je téměř neměnná. V doplňujícím podání ze dne 15. 9. 1992 stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud rozhodl, že právo stěžovatelek na zákonného soudce, jejich svoboda nebýt podrobeny nuceným pracím nebo službám a jejich vlastnické právo byly napadeným rozhodnutím porušeny a současně navrhly, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu zrušil. Dále se domáhaly vydání rozhodnutí, že svoboda stěžovatelek nebýt podrobeny nuceným pracím nebo službám a jejich vlastnické právo jsou ustanovením §871 odst. 1 obč. zákoníku v platném znění porušeny. Stěžovatelky konečně navrhly vydání rozhodnutí, že ust. §871 odst. 1 obč. zák. v platném znění není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Senát Ústavního soudu ČSFR dne 22. 10. 1992 ústavní stížnost stěžovatelek přijal s výjimkou části, v níž se navrhuje výrok, že ust. §871 odst. 1 obč. zák. v platném znění není v souladu s ust. čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Usnesením pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 12. 11. 1992 čj. Pl. ÚS 120/92-4 bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud v ní stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. §871 odst. 1 obč. zák. v platném znění není v souladu s ust. čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Plénum dovodilo, že obsahově šlo o návrh ve smyslu čl. 2 ústavního zákona č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR, který mohou podat jen subjekty uvedené v čl. 8 cit. ústavního zákona. Stěžovatelky (fyzické osoby) mezi těmito subjekty uvedeny nebyly, takže v tomto směru byl návrh podán osobami zjevně neoprávněnými. Obvodní soud pro Prahu 10 (jehož rozsudek byl ve věci samé v celém rozsahu městským soudem potvrzen) jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 10. 1992 uvedl, že stěžovatelky ve skutečnosti nenamítají porušení práva na zákonného soudce, nýbrž porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tato námitka však neobstojí, neboť ve věci jednal a rozhodoval věcně a místně příslušný soud a soudce řádně určený rozvrhem práce. Obecně lze prý připustit pochybnost o souladu dřívějšího práva osobního užívání bytů v domech v tzv. soukromém vlastnictví s čl. 11 odst. 1 Listiny tam, kde vlastník se zřízením takového práva pro třetí osobu jednoznačně nesouhlasil. V tomto konkrétním případě je však jisté, že stěžovatelky nevyjádřily jednoznačný nesouhlas s dohodou žalovaného o výměně bytu a poté s ním uzavřely konkludentní dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Pokud jde o druhý bod ústavní stížnosti, podle něhož byla prý porušena svoboda nebýt podroben nuceným pracím nebo službám, je podle názoru soudu odůvodnění tohoto bodu násilným výkladem čl. 9 odst. 1 Listiny. Jinak okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Soud konečně uvedl, že stěžovatelky podaly 22. 9. 1992 novou žalobu o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1) písm. a) obč. zákoníku. Č.B. (účastník předchozího soudního řízení) se jako vedlejší účastník nevyjádřil, ačkoli byl k tomu vyzván. V řízení před Ústavním soudem řádně zastoupen nebyl. Dne 26. 8. 1993 zaslaly stěžovatelky Ústavnímu soudu České republiky podání, jímž "rozšířily" ústavní stížnost z 10. 7. 1992 s poukazem na ust. §74 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu a navrhly, aby bylo ust. §871 odst. 1 obč. zákoníku zrušeno, "jestliže jeho aplikaci na případ stěžovatelek není možné omezit". Znovu poukázaly na to, že se toto ustanovení nedá aplikovat na stěžovatelky, neboť k užívání bytu Č. B. došlo proti jejich vůli. V doplňujícím podání ze dne 4. 10. 1993 tento neurčitý návrh opravily tak, že navrhly, aby Ústavní soud ust. §871 odst. 1 obč. zákoníku zrušil "protože porušuje jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 a zákaz podrobení nuceným pracím nebo službám ve smyslu čl. 9 Listiny základních práv a svobod." Podle §147 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ústavní stížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem 1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní soud a rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedené v §145 odst. 1. Toto ustanovení se tedy vztahuje i na ústavní stížnost stěžovatelek. Podle §148 cit. zák. ústavní stížnost podle §145 až 147 Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle tohoto zákona. Podle §74 cit. zák. spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatelek jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Podle cit §78 cit. zák. jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle §74, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1, písm. a) nebo b) Ústavy. Ústavní soud podle těchto ustanovení dále postupoval. Usnesením senátu ze dne 19. 10. 1993 čj. I. ÚS 2/93-56 bylo podle ust. §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu řízení přerušeno a návrh stěžovatelek na zrušení §871 odst. 1 obč. zák. byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 37/93 byl návrh stěžovatelek na zrušení ust. §871 odst. 1 obč. zák. zamítnut. Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený návrh byl podán včas. (Důvody jsou blíže rozvedeny v odůvodnění cit. nálezu.) Po věcné stránce Ústavní soud dovodil, že napadené ustanovení není v rozporu s čl. 11 odst. 1 druhé věty Listiny (který garantuje rovnost vlastnických práv všech vlastníků) a nelze je kvalifikovat ani jako vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud rovněž popřel namítaný rozpor mezi ust. §871 odst. 1 obč. zák. a článku 9 Listiny základních práv a svobod, který zakazuje, aby byl kdokoli podroben nuceným pracím a službám. Spisy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 47/94 bylo dále zjištěno, že stěžovatelky podaly dne 18. 3. 1994 další ústavní stížnost (doručenou dne 22. 3. 1994) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1993, čj. 11 Co 350/93-390 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 3. 1993, čj. 24 C 122/92, jimiž soudy vyhověly jejich návrhu proti Č. B. a K. B.na přivolení k výpovědi z nájmu bytu v domě odst. 1 písm. a) obč. zákoníku s tím, že žalovaní jsou povinni vykliditi byt do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Stěžovatelky brojily proti tomu, že majitel nemovitostí musí podle platného práva navrhovat soudu přivolení k výpovědi z nájmu bytu a že je povinen zajišťovat pro vyklizovaného nájemníka náhradní byt. V téže ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly, aby byla ustanovení §711 odst. 1, věta první, §712 odst. 2, věta druhá a §712 odst. 6 obč. zákoníku zrušena, neboť jde o ustanovení protiústavní a oba soudy svá rozhodnutí o ně opřely. Usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 1994 sp. zn. III. ÚS 47/94 bylo proto řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení napadených ustanovení byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Ústavní stížnost není důvodná. 1. Již první bod ústavní stížnosti (dále jen "ÚS), podle něhož bylo porušeno právo stěžovatelek na "zákonného soudce" ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, nasvědčuje tomu, že stěžovatelky si cit. článek vykládají mylně. V odst. 1 tohoto článku se praví, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Tato zásada má staré historické kořeny. Byla namířena proti kabinetní a sekretariátní justici typické pro absolutní monarchii. Absolutistický panovník měl "právo" rozhodovat věci místo soudu, dát soudci pokyny, potrestat jej, přeložit jej, přidělit věc libovolně jinému soudu, či soudci, zřizovat tajné tribunály apod. Proti tomu směřovaly již v 17. a 18. století snahy nových společenských skupin, které prosazovaly uplatnění zásady dělby moci a konstituování nezávislých soudů. V Anglii již v r. 1628 předložil parlament králi petici nazvanou "Prosba o právo", v jejímž článku 3 a 4 se poukazuje na Magnu chartu libertatum, podle níž žádný anglický poddaný nemůže být zatčen, uvržen do vězení, zbaven půdy nebo vyhnán bez soudního rozsudku a na zákon krále Eduarda III., podle něhož nikdo nemůže být potrestán, "nejsa pohnán k odpovědnosti zákonným postupem soudního řízení." V čl. 5 cit. petice se dále poukazovalo na to, že činnost Hvězdné komory (zvláštního tribunálu pro stíhání politických trestných činů) a Vysoké komise (zvláštního tribunálu pro trestné činy proti víře) je v rozporu s Magnou chartou. V období anglické revoluce v letech 1640 až 1660 bylo jedním z opatření tzv. Dlouhého parlamentu právě zrušení obou těchto zvláštních soudů (1641) a zrušení pravomoci církevních soudů ve světských věcech. V českých poměrech bylo jedním z požadavků revoluce v 1848 odstranění vlivu absolutní monarchie na výkon soudnictví. Výsledkem revoluce bylo oddělení soudnictví od správy, veřejnost soudního řízení, instituce porotních soudů a nahrazení procesu inkvisičního procesem akusačním (obžalovacím). Tyto principy souvisejí se zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, i když přirozeně mají význam samostatný. Obdobný vývoj lze sledovat prakticky ve všech civilizovaných demokratických zemích světa. Zásada, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", byla nezřídka porušována v období komunistické diktatury v letech 1948 - 1989. Často docházelo k tomu, zejména v 50. letech, že se trestní a někdy i občanskoprávní věci odnímaly příslušnému soudci a byly přidělovány soudci stoprocentně spolehlivému či soudci oportunistickému a povolnému. Soudní praxe i v 70. a 80. letech zná případy, kdy předsedové soudů atrahovali trestní či civilní věcí politické povahy v rozporu se stanoveným rozvrhem práce (např. některé spory týkající se chartistů). Takovou možnost právně zcela eliminují ust. §§11, 14 zák. č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích, v platném znění, jež stanoví, že předseda a místopředseda okresního soudu (krajského soudu) vykonávají v souladu s rozvrhem práce soudnictví náležející okresnímu (krajskému) soudu jako předsedové senátu nebo jako samosoudci. Stejnou úpravu razí i ust. §19 odst.1 cit. zákona, pokud jde o předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu. Dále se otázkou rozvrhu práce u soudů zabývá ust. §2 vyhl. č. 37/1991 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění, podle něhož rozdělení prací u soudu je stanoveno na kalendářní rok rozvrhem práce. Podstata zásady čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, pak vyplývá z 2. věty čl. 38 odst. 1, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. O porušení uvedené zásady by šlo tehdy, jestliže by orgán veřejné moci příslušnost soudu a soudce nerespektoval a jestliže by byly napadlé věci přidělovány jiným soudcům, než rozvrh práce stanoví. To však stěžovatelky ani netvrdily a nic takového z obsahu spisu neplyne. Stěžovatelky v podstatě spatřují porušení zásady čl. 38 odst. 1 Listiny v tom, že soudy ve věci samé nevyhověly jejich žalobě. Zejména napadají hodnocení zjištěného skutkového stavu, pokud soudy dovodily, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla mezi účastníky uzavřena per facta concludentia. Obsah této námitky, i kdyby byla oprávněná, však nelze považovat za porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jejíž smysl je zcela jiný a jež je dostatečně vysvětlena na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí. Na jiném místě se rovněž Ústavní soud zabývá otázkou hodnocení skutkového stavu a otázkou event. doplňování skutkových zjištění vůbec. Stěžovatelky dále uvádějí, že soudy porušily i jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Zde dochází zjevně k záměně, neboť citované ustanovení takové právo nenormuje. Toto právo je upraveno v ust. č. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Tohoto ustanovení se však stěžovatelky ani nedovolávají. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se stěžovatelky v tomto směru mýlí i věcně. K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však stěžovatelky ani netvrdily. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Pokud jde o event. zjišťování skutkového stavu, ust. §81 zák. č. 182/1993 Sb. sice stanoví, že Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních; toto ustanovení však nelze vykládat tak, že Ústavní soud bude tato zjištění ignorovat a že je bude pravidelně doplňovat či měnit. Případná běžná doplňování, či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není. Ústavní soud sice může na základě ústavní stížnosti zrušit i rozhodnutí obecného soudu, který je též orgánem veřejné moci, leč pouze tehdy, jestliže byly soudním rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy. Ta okolnost, že soudy žalobě stěžovatelek nevyhověly, není přirozeně sama o sobě porušením práva na soudní ochranu ve smyslu cit. ust. čl. 36 odst. 1 Listiny. Sluší dodat, že obecné soudnictví tvoří autonomní relativně uzavřenou jednotku, jež je institucionálním vyjádřením třetí, nezávislé státní moci (moci soudní) a zásahy Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po právu jen na základě důvodných ústavních stížností při splnění všech zákonných podmínek. V tomto směru Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od judikatury Ústavního soudu ČSFR. Z ní plyne, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a proto se nezabývá správností hodnocení důkazů okresním a krajským soudem, pokud neměly za následek porušení ústavních procesních principů. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a další (srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Pokud jde o ústavní zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (popř. o ústavní zásadu práva na soudní ochranu), pak tedy k porušení těchto zásad ve smyslu čl. 38 odst. 1, popř. čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. 2. I z druhého bodu ústavní stížnosti, podle něhož byla napadenými rozsudky porušena "svoboda stěžovatelek nebýt podroben nuceným pracím nebo službám" ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny, je zřejmé, že výklad tohoto článku stěžovatelkami nelze přijmout. Při jeho interpretaci lze použít jako pomocné hledisko ustanovení odstavce 2 cit. článku, v němž se uvádí, že ust. odst. 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na místo povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Jde o případy prací sice vynucených, které však tvoří výjimku ze zákonné zásady zákazu nucených prací nebo služeb. Za nucené práce nebo služby lze považovat např. takové, jež jsou svou povahou srovnatelné s pracemi a službami uvedenými v čl. 9 odst. 2 Listiny, i když se tím nucené práce a služby nevyčerpávají. Jde zpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Za nucené práce a služby proto v zásadě nelze považovat ty, jež vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy. Právě takovým občanskoprávním závazkem je i stěžovatelkami namítaný závazek poskytovat třetí osobě práce a služby spojené s užíváním bytu, např. ústřední vytápění. Pro úplnost se dodává, že pokud stěžovatelky namítají, že s nastěhováním třetí osoby do bytu nesouhlasily, oba obecné soudy dovodily, že dohoda účastníků o odevzdání a převzetí bytu uzavřena byla a to konkludentním způsobem. Ústavní soud, jak bylo uvedeno výše, není třetí soudní instancí a není jeho úkolem, aby přezkoumával hodnocení důkazů provedených v řádném občanském řízení u obecných soudů, pokud nemá pochybnost o dodržení ústavních zásad při provádění dokazování (srov. např. čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušení těchto zásad však Ústavní soud nezjistil. Uvedené názory lze opřít i o příslušná ustanovení mezinárodních smluv. Čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29 (publikované ve vyhl. č. 506/1990 Sb.) o nucené nebo povinné práci definuje nucenou práci jako "každou práci nebo službu, která se na nějaké osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tato osoba nenabídla dobrovolně". I tato norma nasvědčuje tomu, že musí jít o veřejnoprávní vztah s pohrůžkou sankce vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných subjektů. Definice toho, co se za nucenou nebo povinnou práci nepovažuje, je pak v čl. 2 bodu 2 cit. Úmluvy dokonce ještě širší než stanoví výše cit. čl. 9 odst. 2 Listiny. Ani u druhého bodu ústavní stížnosti tedy Ústavní soud nedospěl k závěru, že by byly porušeny základní práva a svobody stěžovatelek, zejména základní právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelky dovolávají. 3. Rovněž v třetím bodu ústavní stížnosti nelze tvrzení stěžovatelek přisvědčit. a) Stěžovatelky v první řadě namítly, že rozhodnutí soudu porušuje jejich právo nakládat vlastnictvím podle vlastní vůle. To vyplývá z aplikace údajně protiústavních ustanovení §§711 odst. 1, 712 odst. 2 obč. zák., která stanoví, že výpověď z nájmu bytu lze dát jen s přivolením soudu a že v případech uvedených v zákoně má nájemce právo na náhradní byt. Tato ustanovení jsou prý v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Platný zákon o Ústavním soudu umožňuje v ust. §74, aby byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona za podmínek, které jsou v tomto ustanovení dále uvedeny. Takový návrh stěžovatelky ohledně ust. §§711 odst. 1, 712 odst. 2 obč. zák. spolu s touto ústavní stížností nepodaly. (Není tedy rozhodné, že návrh na zrušení §§711 odst. 1, 712 odst. 2 a 712 odst. 6 obč. zákoníku podaly stěžovatelky, jak je uvedeno na straně sedm tohoto nálezu, spolu s jinou ústavní stížností ze dne 18. 3. 1994, která směřuje proti jiným rozsudkům v jiné právní věci). V rámci rozhodování o této ústavní stížnosti proto senát Ústavního soudu nemůže meritorně řešit otázku ústavnosti citovaných ustanovení a je oprávněn rozhodnout jen o tom, zda - v konkrétním souzeném případě - byla napadeným rozhodnutím obecného soudu porušena základní práva a svobody stěžovatelek. To však Ústavní soud nezjistil a v souvislosti s ust. §§711 odst. 1, 712 odst. 2 obč. zák. to netvrdily ani stěžovatelky, které porušení svých práv obecným soudem spatřovaly v tom, že soud aplikoval údajně protiústavní předpisy, konkrétně ust. §§711 odst. 1, 712 odst. 2 obč. zákoníku. Jak již Ústavní soud uvedl výše, návrh na jejich zrušení však spolu s touto ústavní stížností podán nebyl. b) Stěžovatelky dále namítly, že soud neprávem aplikoval ust. §871 obč. zák., podle něhož se právo osobního užívání bytu mění na nájem, neboť prý s užíváním bytu třetí osobou nesouhlasily. Proto je aplikace citovaného ustanovení nuceným omezením vlastnického práva a porušením svobody nebýt podroben nuceným pracím a službám. Tato argumentace však neobstojí. V tomto směru nezbývá než se dovolat skutkového zjištění napadených rozsudků a závěrů obecných soudů, podle nichž právo nájemníka užívat byt vzniklo per facta concludentia. (To ust. §155 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou nevylučovalo.) Podle obecně uznávané soudní praxe lze za konkludentní úkon považovat i skutečnost, že akceptant místo výslovného přijetí návrhu smlouvy začne plnit povinnosti, které pro něho ze smlouvy vyplývají. To stěžovatelky podle zjištění obecných soudů učinily. Z jejich výpovědi na č. l. 61, 61 p.v. spisu plyne, že ihned po nastěhování předložily nájemníkovi tzv. propočet nájemného, úhrady za ústřední topení, vodného a nákladů za úklid, který nájemník podepsal, že nájemník nejdříve platil nájemné k rukám stěžovatelky H. a později poštou. Z výpovědi nájemníka (jíž stěžovatelky nepopřely) plyne, že ho provázely po nastěhování po domě, aby ho seznámily s tamním prostředím. Z obsahu soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatelky určily Č. B. výši nájemného, které on řádně platil a že v přiznání k dani domovní na léta 1989 - 1991 je rovněž veden jako nájemce bytu v domě stěžovatelek. Jestliže obecný soud provedené důkazy zhodnotil tak, že podle jeho názoru k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu došlo konkludentní formou, pak Ústavní soud nemůže takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy znovu neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným procesním principem přímosti dokazování. Ústavní zásady dokazování, ani jiné ústavní procesní principy v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny a není proto důvod, aby Ústavní soud provedené důkazy opakoval nebo aby prováděl důkazy další, a aby se zabýval správností hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Tato otázka je v obecné rovině podrobněji rozebrána na jiném místě tohoto nálezu (str. 9, 10). Proto Ústavní soud vyšel ze skutkových zjištění obecného soudu, na základě nichž tento soud zhodnotil provedené důkazy a dospěl k závěru, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla mezi účastníky v roce 1988 konkludentně uzavřena. Vzhledem k tomu právo užívání bytu podle ust. §155 odst. 1 obč. zák. (ve znění před novelou) uživateli bytu vzniklo a v souladu s ust. §871 odst. 1 obč. zák. v platném znění se změnilo na nájem. Právem proto obecný soud toto ustanovení v souzené věci aplikoval a jeho aplikace podle názoru Ústavního soudu není v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Nejde přirozeně ani o namítané porušení práva nebýt podroben nuceným pracím a službám, což je rovněž blíže odůvodněno na jiném místě tohoto nálezu (srov. bod 2 ústavní stížnosti, str. 11, 12). Proto ani u třetího bodu ústavní stížnosti nedospěl Ústavní soud k závěru, že by byla porušena základní práva a svobody stěžovatelek, zejména základní právo podle článku 11 odstavce 4 Listiny, jehož se stěžovatelky dovolávají. Stěžovatelky konečně namítaly, že soud zamítl jejich žalobu o zvýšení záloh za služby spojené s užíváním bytu, byť se ceny energií velmi zvýšily (otop, vodné, stočné). Z obsahu soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelky žalovaly o placení těchto záloh ve výši 1300 Kč měsíčně s poukazem na zvýšení cen koksu a dalších energií. Žalovaný v řízení před obecným soudem uznal existenci zvýšených nákladů, souhlasil se zvýšením zálohy ve výši 1100 Kč měsíčně a požadoval řádné vyúčtování. Je zřejmé - a to zejména za této situace - že rozhodnutí obecného soudu o zamítnutí žaloby na placení úhrady za služby spojené s užíváním bytu není rozhodnutím, jímž by bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelek ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. To ostatně netvrdily ani stěžovatelky. Jde o běžnou občanskoprávní věc, jíž se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť pak by fungoval jako třetí instance v soustavě obecných soudů, což mu nepřísluší. Proto ani v tomto směru není ústavní stížnost po právu. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. července 1994