ECLI:CZ:US:1994:2.US.59.93.1
sp. zn. II. ÚS 59/93
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky L. Š., zastoupena advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1992 sp. zn. 9Co 424/92, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 1992 čj. 11 C 261/91-68, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a vedlejších účastníků 1. L. K., 2. ing. L. K., 3. ing. J. K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým návrhem domáhala vydání nálezu, kterým by byla zrušena rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 1992 sp. zn. 11 C 261/91, Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1992 sp. zn. 9 Co 424/92 a Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1993 sp. zn. 3 Cdo 3 5/93 s odůvodněním, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Ústavou ČR a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť majetek, který jí byl nezákonně odejmut ji nebyl vrácen.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatelky jakož i napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení a to tak, že si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 11 C 261/91 a dospěl k závěru, že jde o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb.
Dle ust. §72 odst. 2 z. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Protože rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon (srov. §236 - §239 o.s.ř.) k ochraně práva přiznává, je rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1992 sp. zn. 9 Co 242/92 a tento se stal pravomocným dne 7. 10. 1992, přičemž 60denní lhůta uplynula 7. 12. 1992, je návrh navrhovatelky, došlý Ústavnímu soudu dne 19. 8. 1993, zjevně návrhem opožděným a proto byl dle ust. §43 odst. 1 písm. b) z. č. 182/1993 Sb., jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem (rozuměj zák. č. 182/1993 Sb.) odmítnut. Jinými slovy, jestliže z úpravy obsažené v §§236-239 o.s.ř. (přípustnost dovolání) skutečně jasně plyne, že dovolání v dané věci zákon (tj. o.s.ř.) k ochraně práva neposkytuje (srov. §72 odst. 2 z. č. 182/1993 Sb.), neboť rozsudek druhého stupně potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, je toto důvod, proč Ústavní soud zkoumal včasnost návrhu navrhovatelky jen v poměru k pravomocným meritorním rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě a nikoliv nemeritornímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 1. 1993
JUDr. Iva Brožová
soudkyně Ústavního soudu ČR