ECLI:CZ:US:1994:2.US.74.93
sp. zn. II. ÚS 74/93
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. 5. 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. F. T.a D. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 1993 sp. zn. 10 Co 129/93 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 9. 1992 sp. zn. 9 C 1269/91 takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 1993 sp. zn. 10 Co 129/93 ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 9. 1992 sp. zn.
9 C 1269/91, kterými byli zavázáni k povinnosti vyklidit družstevní
byt, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, do 15 dní
od právní moci rozsudku s odůvodněním, že těmito rozhodnutími
soudy obou stupňů porušily čl. 37 odst. 3 Usnesení předsednictva
České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod
jako součásti ústavního pořádku České republiky, publikované pod
č. 2/1993 Sb. (dále jen Listina) a čl. 96 odst. 1 Ústavy České
republiky, publikované pod č. 1/1993 Sb. (dále jen Ústava) a dále
čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v průběhu řízení byli opakovaně
vyslýcháni jen svědci odpůrce, nebylo přihlédnuto k předloženému
listinnému důkazu (pořadníku SBD) a konečně došlo k vadnému
právnímu posouzení listiny označené jako "Dohoda o zániku osobního
užívání družstevního bytu a jeho předání představenstvu SBD V.".
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení uvedl, že pokud
jde o rozsah prováděného dokazování, jak z obsahu spisu, tak
závěrečného přednesu zástupce navrhovatelů vyplývá, že tito již
nenavrhovali ani provedení dalších důkazů, ani opětovné slyšení
účastníků. Dále uvedl, že na základě již provedených důkazů bylo
lze učinit bezpečná zjištění, týkající se obsahu vzájemných
jednání mezi účastníky. Současně ve svém vyjádření zdůraznil, že
stěžovatelé, ačkoliv namítají, že nebylo postupováno v souladu
s §132 o.s.ř., sami pro účely ústavní stížnosti vycházejí ze
zcela formálního hodnocení provedených důkazů a navíc, ačkoliv
zastávají stanovisko, že nedošlo k dohodě o zániku užívacího
práva, zároveň připouští, že bylo dojednáno vyklizení.
Vedlejší účastník Stavební bytové družstvo V. pouze sdělil,
že předmětný byt nebyl dosud vrácen a stejně tak, že nebyla dosud
vyplacena ani zůstatková hodnota členského podílu.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatelů, vyjádření
Krajského soudu v Ostravě, spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn.
9 C 1269/91, členský spis u SBD V., týkající se stěžovatelů
a dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů není důvodný.
Dle čl. 37 odst. 3 Listiny: Všichni účastníci jsou si
v řízení rovni.
Dle čl. 96 odst. 1 Ústavy: Všichni účastníci řízení mají před
soudem rovná práva.
Dle čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek.
Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu. Dědění se zaručuje.
Nutno předeslat, že Ústavní soud nepatří do soustavy obecných
soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani není jejich přezkumnou
instancí. Jeho pravomoc je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu
veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo
svoboda. V daném případě má být tímto zásahem do základních
lidských práv citovaných shora rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 18. 5. 1993 sp. zn. 10 Co 129/93 ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 9. 1992 sp. zn. 9 C 1269/91,
když jeho vadnost je spatřována ve skutečnosti, že v řízení, které
napadeným rozhodnutím předcházelo, byli opakovaně vyslýcháni pouze
svědci protistrany, nebylo přihlédnuto k jimi předloženému
listinnému důkazu (pořadníku SBD pro přidělení bytu) a konečně ve
skutečnosti, že došlo k vadnému právnímu posouzení listiny,
označené jako "Dohoda o zániku osobního užívání družstevního bytu
a jeho předání představenstvu SBD V.". Ústavní soud se proto
především zabýval otázkou, zda skutečnosti, vytýkané napadenému
rozhodnutí, byly způsobilé vyvolat újmu právě na těch základních
právech, kterých se stěžovatelé dovolávají (čl. 37 odst. 3
Listiny; čl. 96 odst. 1 Ústavy; čl. 11 odst. 1 Listiny). V této
souvislosti dospěl k závěru, že pokud stěžovatelé tvrdí zásah do
práv upravených v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy,
je třeba vzít v úvahu, že obě tyto zásady jsou provedeny v §18
o.s.ř. a dále se v podmínkách občanského soudního řízení promítají
především v právu všech účastníků jednat ve své mateřštině,
vyjádřit se k návrhům i ke všem důkazům (§123 o.s.ř.), nahlížet
do soudního spisu a činit z něho výpisky a opisy (§44 o.s.ř.),
přednést nebo doplnit své návrhy na závěr (§118 o.s.ř.), aby byli
vždy předvoláni k jednání (§115 o.s.ř.), aby jim bylo vždy
doručeno rozhodnutí (§158 o.s.ř.), vystupovat osobně nebo
prostřednictvím zástupce (§24 o.s.ř.) aj. Protože stěžovatelem
namítané skutečnosti (opakovaný výslech pouze svědků protistrany,
nepřihlédnutí k listinnému důkazu, vadné právní posouzení důkazů)
nijak nesouvisí svou povahou s obsahem základního práva,
upraveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, tak
jak bylo blíže vymezeno pro účely občanského soudního řízení
pomocí jednotlivých ustanovení o.s.ř., má Ústavní soud za to, že
napadeným rozhodnutím nedošlo a ani nemohlo dojít k porušení
těchto základních práv. Stejně tak má Ústavní soud za to, že ani
porušení čl. 11 Listiny nepřichází pojmově v úvahu, neboť se
v dané věci jednalo o vyklizení, když předběžnou otázkou, kterou
soudy řešily, byla existence či neexistence užívacího vztahu (nyní
nájmu) a nikoliv vlastnictví. Rozhodnutí samo o sobě tedy
nezakládalo a ani nemohlo založit zásah do vlastnického práva,
neboť toto nejenže v době rozhodnutí neexistovalo, ale navíc není
ani jisto, že by v případě zamítnutí návrhu na vyklizení
v budoucnu skutečně vzniklo (srov. §24 zák. č. 42/92 Sb., který
není transformačním ustanovením). Nelze tedy u napadeného
rozhodnutí dovodit ani přímý zásah do práva vlastnit majetek dle
čl. 11 odst. 1 Ústavy. Z těchto důvodů byl návrh stěžovatelů
v celém rozsahu zamítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. 5. 1994