ECLI:CZ:US:1994:2.US.94.93
sp. zn. II. ÚS 94/93
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 94/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 5. 4. 1994 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. W., zastoupený advokátem JUDr. V.., takto:
Ú s t a v n í s o u d n á v r h odmítá .
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj, ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. d) z.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh stěžovatele uvedený pod bodem 1 návrhu odmítl, neboť jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou a část návrhu označenou bodem 2 odmítá s poukazem na ust. §43 odst. 1 písm. f) z.č. 182/1993 Sb., jako nepřípustný.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu ČR dne 26. 10. 1993 a doplněné dne 11. 2. 1994, napadá pod bodem 1 návrhu použití souběhu privatizačních práv. předpisů, a to z.č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších změn a doplňků a z.č. 92/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který mění a doplňuje z.č. 92/1991 Sb. s ohledem na ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel navrhuje, aby ÚS ČR ve svém nálezu uvedl, že pokud obec v procesu získávání státního majetku podle z.č. 172/91 Sb. neuspěje ve své žádosti, nemůže již o tentýž majetek usilovat vlastním privatizačním projektem (ve smyslu z.č. 92/1991 Sb.), protože má ze zákona výhodnější postavení vůči konkurenčním účastníkům.
Stěžovatel z pozice své funkce ředitele vypracoval a podal privatizační projekt na tento st. podnik. Konkurenční privatizační projekt vypracovala i obec P.
Ve smyslu ust. §8 odst. 1 z.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, zakladatel posuzuje všechny předložené návrhy a předkládá je se svým stanoviskem ministerstvu, podle odst. 2 téhož ust. zakladatel předkládá podle ust. odst.1 i návrhy privatizačních projektů podniků, které nedoporučuje uskutečnit s odůvodněním svého stanoviska.
Orgány stát. správy nebo obec (§9 z.č. 92/91 Sb.) odpovídají za vypracování návrhů privatizačních projektů majetkové účasti státu na podnikání.
Není tedy důležité, zda obci bylo odmítnuto přísl. ministerstvem převést majetek státu ve smyslu ust. §5 z.č. 172/91 Sb., neboť z.č. 92/91 Sb. (ve znění pozdějších změn a doplňků) umožňuje vypracování privatizačního projektu nejen příslušnému st. podniku, ale ve smyslu ust. §7 odst. 2 i zakladateli. Zakladatel má právo, ale i povinnost (§8 odst. 2 z.č. 92/91 Sb.) předložit k rozhodnutí Ministerstvu pro správu nár. majetku a jeho privatizaci i ty projekty, s jejichž uskutečněním nesouhlasí.
Bylo tedy ponecháno zcela na rozhodnutí shora uvedeného ministerstva, který z předkládaných konkurenčních privatizačních projektů schválí a rozhodne o privatizaci státního majetku.
V takovém zákonném postupu nelze spatřovat nejen zvýhodnění jednoho subjektu před druhým, ale navíc jde o činnost řídící a rozhodovací orgánů státní správy, ve které obecně nelze spatřovat konkrétní porušení práv a svobod občana a člověka daných Listinou základních práv a svobod. Takové porušení ani stěžovatel blíže necharakterizuje a neurčuje.
Je třeba si uvědomit, že přijatá Listina se dotýká a má na mysli především dodržování základních práv a svobod fyzických osob a nelze její smysl zaměňovat s postavením právnických osob v průběhu privatizačního procesu.
Vzhledem k této situaci, i když se navrhovatel cítí jako předkladatel privatizačního projektu st.p. P., morálně odpovědný za další vývoj privatizace uvedeného st.p., nemůže již s ohledem na své současné postavení zastupovat jeho zájmy. Z tohoto pohledu stěžovatel, který ve svém návrhu ve smyslu z.č. 182/93 Sb. vystupuje pouze jako občan, nemůže již ve své ústavní stížnosti dále zastupovat zájmy st.p. P., neboť v době podání návrhu, nebyl již jeho statutárním orgánem (odvolán dne 23. 2. 1993).
V tomto bodu ad. 1) návrhu proto nezbylo, než návrh ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. d) z.č. 182/1993 Sb. odmítnout, neboť jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou fyzickou osobou.
Pokud se týká bodu 2 návrhu, jak shodně uvádí stěžovatel a jak vyplývá z předloženého listinného důkazu, tj. usnesení rady Zastupitelstva č. 160 ze dne 23. 2. 1993, byl tímto usnesením stěžovatel odvolán ke stejnému termínu z funkce ředitele. Toto odvolání umožňuje jak ust. §65 ZP, tak §19 z.č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Zmocnění k takovému postupu obsahuje §45 písm. b) z.č. 410/1991 Sb., o obcích.
Je tedy pouze věcí soudu, aby posoudil, zda v daném případě byly splněny důvody opravňující odvolání či nikoli.
V tomto případě je však podání ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 z.č. 182/93 Sb. nepřípustné, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Soudce zpravodaj proto tuto část ústavní stížnosti ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. f) odmítl, jako nepřípustnou.
Poučení: Proto tomuto usnesení odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. 4. 1994
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu ČR