ECLI:CZ:US:1994:3.US.121.94
sp. zn. III. ÚS 121/94
Usnesení
III. ÚS 121/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti JUDr. F.P., proti Ministerstvu vnitra České republiky, mimo ústní jednání, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním ze dne 16. 8. 1994, označeným jako "stížnost", brojí stěžovatel zřejmě proti osvědčení Ministerstva vnitra České republiky ze dne 30. 11. 1993 (čj. SP-11686/1-LU-93) a dovozuje, že tímto osvědčením Ministerstvo vnitra České republiky zasáhlo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), neboť jej neprávem či nesprávně vede ve své evidenci jako osobu evidovanou ve smyslu §2 odst. 1 lit. a) zákona číslo 451/91 Sb. Poukazuje na to, že jako pracovník někdejšího oddělení pasových kontrol na hraničních přechodech (se služebním zařazením na hraničním přechodu M.) byl v době od 1. 8. 1966 do 14. 6. 1973 služebně podřízen bývalé KS - Správě SB, nicméně, že se tak stalo toliko v důsledku organizačních změn, bez jakéhokoliv jeho vlastního zásahu či vůle, že šlo v podstatě o organizační opatření, na které on sám neměl nijaký vliv, a proto jako takový se necítil a necítí být příslušníkem někdejší SB.
S odkazem na to, že Listina základních práv a svobod (v č1. 4 odst. 3, 4, č1. 10 odst. 1) chrání především jeho lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, své podání rozvádí šířeji co do jeho osobních poměrů, aniž by však bylo přímo patrno, čeho se tímto svým podáním - stížností domáhá (§34 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Stejně tak jako není dostatečně patrno, v čem stěžovatel spatřuje splnění podmínky §75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.
Ústavní stížnost lze za podmínek obsažených v ust. §72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb. podat ve lhůtě 60 dnů, počítané ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.); i když z předloženého osvědčení, proti němuž především vývody stížnosti míří, není patrno, kdy bylo stěžovatelovi doručeno, s ohledem na datum jeho vystavení
(30. 11. 1993), lze bezpečně usoudit, že stěžovateli bylo doručeno v době, kterou zákonnou lhůtou pokrýt nelze.
Protože v posuzované věci nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že podaná stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§75 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), nebylo třeba se touto okolností blíže zabývat, nehledě k tomu, že ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb. dovoluje Ústavnímu soudu ČR neodmítnout přijetí ústavní stížnosti toliko tehdy, jestliže (za podmínky již dříve zmíněné) stěžovatelem nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jsou mu k dispozici (§75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.; prominutí lhůty tedy povolit nelze.
Ze všech těchto důvodů nezbylo proto než o podané stížnosti rozhodnout, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno (§43 odst. 1 lit. b) , c) zák. č. 182/93 Sb.), aniž by bylo třeba stěžovatele vyzývat k odstranění vad jeho podání (§§30 odst. 1, 34 zák.č. 182/93 Sb.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 25. 8. 1994
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce ÚS ČR