ECLI:CZ:US:1994:3.US.19.94
sp. zn. III. ÚS 19/94
Usnesení
Sp. zn. III. ÚS 19/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M. R., zastoupeného advokátem JUDr. K. F., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním došlým Ústavnímu soudu ČR dne 13.10.1993 podal navrhovatel ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 259/93 ze dne 27.8.1993, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C-280/91 ze dne 19.5.1993. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba navrhovatele na vyslovení neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí, kterou navrhovateli rozvázal pracovní poměr jeho bývalý zaměstnavatel K.
Protože uvedený návrh neměl potřebné náležitosti, byl navrhovatel vyzván k odstranění vad. Po jejich odstranění Ústavní soud ČR z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 280/91 zjistil, že dne 31.5.1991 podal navrhovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, prostřednictvím svého právního zástupce, žalobu na neplatnost skončení prac. poměru výpovědí, kterou s ním rozvázal prac. poměr tehdejší zaměstnavatel K. Soud ve věci jednal a posléze na návrh obou účastníků dne 14.11.1991 jednání přerušil, a to proto, že u téhož soudu probíhalo řízení se stejnými účastníky o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Řízení přerušil proto, že uvedené řízení a neplatnost okamžitého zrušení prac. poměru mohou mít bezpochyby podstatný vliv na výsledky řízení v projednávané věci. Po skončení zmíněného řízení soud pokračoval v řízení o vyslovení neplatnosti skončení prac. poměru výpovědí dnem 12.8.1992. V rámci tohoto jednání účastníci shodně prohlásili, že se pokusí o mimosoudní dohodu ve věci, a za tím účelem soud jednání odročil na neurčito. Dne 19.11.1992 potom oznámil právní zástupce navrhovatele soudu, že dne 22.9.1992 došlo k uzavření mimosoudní dohody o skončení prac. poměru, o náhradě mzdy a náhradě nákladů právního zastoupení. Právní zástupce navrhovatele přípisem ze dne 16.11.1992 soudu sdělil, že došlo k uzavření zmíněné dohody,odpadl tedy důvod dalšího jednání ve věci a požádal, aby řízení byla zastaveno.
Dne 3.2.1993 navrhovatel požádal osobním dopisem soud, aby v řízení pokračoval s tím, že odvolává plnou moc svému právnímu zástupci. Dodal, že zmíněnou dohodu on sám podepsal až 4.12.1992 a uvádí, že na zmíněnou dohodu ze dne 22.9.1992 přistoupil proto, že byl v tíživé životní situaci, když byl v rozhodné době bez práce a finančních prostředků a dostal se pod psychický tlak, který byl vyvolán i skutečností, že soud ve věci dlouho nejednal.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci dále jednal, a dne 19.5.1993 rozhodl uvedeným rozsudkem tak, že mimosoudní dohoda účastníků o skončení prac. poměru podepsaná právními zástupci navrhovatele, odpůrce i navrhovatelem a odpůrcem samotným, je platná. Z toho dovodil, že takto odpadl předmět sporu a žalobu zamítl. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, uvedeným rozsudkem ze dne 27.8.1993, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci v plném rozsahu potvrdil a v podstatě se ztotožnil se závěry soudu I. stupně.
Ústavní soud ČR po zvážení věci dospěl k závěru, že oba zmíněné soudy postupovaly v souladu s platnými právními předpisy a v jejich počínání nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu, jak se jí domáhá navrhovatel. V dané věci nutno zdůraznit, že Ústavní soud neplní funkci jakéhosi dalšího odvolacího orgánu, ale je soudním orgánem toliko z hlediska ochrany ústavnosti. V daném případě z celé projednávané věci nelze dovodit, jak řečeno Ústavou zaručené základní právo na osobní ochranu, neboť navrhovateli nebylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a s ohledem na průběh celé věci nelze ani dovodit, že věc byla projednána se zbytečnými průtahy. Navíc navrhovatel neužil svého práva žalovat na neplatnost dohody o skončení prac. poměru cestou obecného soudu, a proto se Ústavní soud nemohl zabývat věcí ani z hlediska ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. touto otázkou.
S ohledem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo, než podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 1994
JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR