ECLI:CZ:US:1994:3.US.97.94
sp. zn. III. ÚS 97/94
Usnesení
III. ÚS 97/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti družstva D., zastoupeného JUDr. D.F., komerční právničkou, proti Nejvyššímu soudu ČR, mimo ústní jednání dne 9. 8. 1994 předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním, došlým Ústavnímu soudu ČR dne 1. 7. 1994 a označeným jako ústavní stížnost na rozhodnutí státních orgánů, a jako žádost o vydání předběžného opatření, brojí stěžovatel proti právním závěrům usnesení Nejvyššího soudu ČR (aniž by však toto rozhodnutí předložil) a dovozuje, že pokud by Krajský obchodní soud v Brně pokračoval v dosud neskončeném řízení v intencích naznačených, jak v rozhodnutí SA ČR, tak i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byl by stěžovatel ohrožen na svém ústavně zaručeném právu ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Svou žádost o vydání předběžného opatření pak zdůvodňuje odkazem na to, že je "nutno zabránit nebezpečí zcizení majetku nabytého vedlejším účastníkem, na základě částečné právní moci rozhodnutí KA".
Návrhy nebyly shledány důvodné.
V zásadě ústavní stížnost účastníka musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí, když byl takovýto účastník současně vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva dává k dispozici (§72 odst. 1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.); jestliže však stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, nebo jeho ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které není dosud pravomocné, je ústavní stížnost nepřípustná (§§72 odst. 2, 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
Ústavní soud ČR však neodmítne ústavní stížnost, jestliže nebyly splněny některé z předchozích podmínek, také tehdy, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do 1 roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo (§75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.).
Odhlédnuto od toho, že z ústavní stížnosti stěžovatele není patrno, v jakém smyslu a v jakém rozsahu by mělo být předběžné opatření vydáno, je zřejmé, že obecně nejsou splněny podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení, mimo jiné též proto, že stěžovatel nerozvedl, v čem vidí hrozbu vážné škody, když jinak je nepochybné, že vlastní majetkový zájem stěžovatele, na výsledku dosud neukončeného majetkoprávního sporu, takový zákonný znak nemůže naplnit, pokud se týká nahradit.
Obdobně nebylo lze dovodit, že by podaná stížnost, směřující prakticky do rozhodnutí státních orgánů z r. 1991, resp. 1992, svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, případně, že by byla podána v zákonem stanovené lhůtě (§75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), když i podle tvrzení stížnosti samotné jsou dotčeny toliko vlastní majetkové zájmy stěžovatele, nehledě již k tomu, že není úkolem ústavního soudnictví, aby pro řízení před obecnými soudy vytvářelo "charakter předběžných otázek".
Za situace, jak shora je naznačeno, je zřejmé, že v posuzované věci jde o návrhy zjevně neopodstatněné (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/93 Sb.) , a proto nezbylo, než o nich rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 9. 8. 1994
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR