ECLI:CZ:US:1994:4.US.44.94
sp. zn. IV. ÚS 44/94
Usnesení
IV. ÚS 44/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 1994 ve věci ústavní stížnosti A. D., proti rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 25. 9. 1992, čj. 226/55760/92, jímž byla zamítnuta jeho žádost o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ministerstvo financí České republiky svým shora citovaným rozhodnutím nevyhovělo žádosti stěžovatele o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vzhledem k tomu, že tato žádost měla být podána nejpozději do 1. dubna 1992.
V ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí stěžovatel v podstatě uvádí, že prekluzívní lhůta, uvedená v zákoně č. 87/1992 Sb., se přijetím Ústavy ČR ocitla v rozporu s ústavními zákony i v rozporu se všeobecnými lidskými právy. Občanu nesmí být svévolně zabaven majetek, aniž by v Ústavě ČR byly určeny výjimky z nedodržování termínu k podání žádosti o navrácení konfiskátu.
Z ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, plyne, že písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě 1 roku od dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Toto ustanovení koresponduje s ustanovením §5 odst. 4 citovaného zákona, podle kterého v případě, kdy povinná osoba nevyhoví výzvě podle odst. 2 §5, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Ústavní soud z obsahu spisu 5 Rt 337/90 Okresního soudu v Kladně zjistil, že tento soud svým usnesením ze dne 11. září 1990, čj. 5 Rt 337/90-5 rozhodl o soudní rehabilitaci stěžovatele. Ve výroku tohoto usnesení se konstatuje, že ustanovením §2 odst. 1 písm. d zákona č. 119/1990 Sb. byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. ledna 1986, sp. zn. 2 T 23/86, jímž stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a k trestu propadnutí majetku. Toto usnesení nabylo právní moci 19. 9. 1990, tedy ještě před vydáním zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, což znamená, že nejde o případ, kdyby běh jednoroční lhůty k uplatnění nároku podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, skončil později než k 1. 4. 1992. I když stěžovatelovo podání má nepochybně i svůj morální rozměr, nelze pominout skutečnost, jež je vyjádřena v článku 1 Ústavy ČR, že totiž Česká republika je také, či především, právním státem. Jedním z důležitých institutů zabezpečujících právní jistotu je právě institut promlčení či prekluze určitého nároku, byť v individuálním případě se jeho aplikace může jevit tvrdou. K prekluzi stěžovatelova nároku došlo i v projednávané věci, neboť jej uplatnil teprve ve svém podání ze dne 16. 9. 1992, došlém Ministerstvu financí ČR 21. 9. 1992, ačkoli se tak mělo stát nejpozději do 1. 4. 1992. Navíc i ústavní stížnost sama nebyla podána ve lhůtě 60 dnů, neboť došla Ústavnímu soudu dne 14. 3. 1994, Ministerstvo financí ČR však rozhodlo již 25. 9. 1992 a také zamítavé stanovisko ministra financí ČR, čj. 223/56 061/1993 je z 18. 10. 1993.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a také jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b, c citovaného zákona, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. dubna 1994
doc. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj