Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.06.1994, sp. zn. IV. ÚS 51/94 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 30/1 SbNU 229 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:4.US.51.94

sp. zn. IV. ÚS 51/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 518/93, ze dne 29. 12. 1993, a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci, čj. PÚ 566/91/Pol., ze dne 17. ll. l993, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 518/93, ze dne 29. 12. l993, se z r u š u j e. Odůvodnění: Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Olomouci, čj. PÚ 566/91/Pol., ze dne l7. ll. l993, vydaného v řízení podle §9 odstavec 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákonů č. 42/1992 Sb., z. č. 93/1992 Sb., z.č. 39/1993/ Sb. a zákona č. l83/1993 Sb. (dále jen zákon o půdě) poté, co Vojenská ubytovací a stavební správa v Olomouci odmítla uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitostí, k nimž navrhovatel uplatnil restituční nárok, bylo rozhodnuto tak, že navrhovatel není vlastníkem pozemků, parcela č. 577/18 o výměře 0,0151 ha a 570/51 o výměře 0,5963 ha v k.ú. M. a pozemku parcela č. 908 o výměře l,7098 ha v k.ú. D. Krajský soud v Ostravě, který uvedené rozhodnutí Pozemkového úřadu v Olomouci k návrhu navrhovatele přezkoumával, rozhodl, aniž ve věci nařídil ústní jednání rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí Pozemkového úřadu v Olomouci potvrdil a zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel přitom ze zjištění, která učinil ze spisu Pozemkového úřadu v Olomouci, a to, že navrhovatel uplatnil u Pozemkového úřadu výzvou ze dne 29. 7. 1991 nárok na vydání předmětných nemovitostí s odůvodněním, že mu byly zestátněny proti jeho vůli ke dni 1. 9. 1950 podle vyhlášky č. 193/1950 Úředního listu, přitom za tyto pozemky o výměře 23.212 m2 mu byla vnucena odměna ll.693,- Kčs, kterou, jak ve výzvě k vydání pozemku uvedl, je ochoten, v případě vyřízení jeho žádosti, vrátit. Následně pak vyzval Vojenskou ubytovací a stavební správu v Olomouci k uzavření dohody o vydání nemovitostí. Dále Krajský soud v Ostravě vycházel ze zjištění, že dne 2. ll. l953 uzavřel navrhovatel, jako vlastník předmětných pozemků, dohodu s Vojenskou správou, zastoupenou správcem vojenského újezdu Libavá, o náhradě podle §10 zákona č. 169/1949 Sb. za nemovitosti zestátněné ke dni 1. 9. 1950, kdy Vojenská správa nabídla navrhovateli jako přiměřenou náhradu peněžitou částku ve výši ll.693,- Kčs, neboť neměla možnost poskytnout náhradu v nemovitostech a navrhovatel tuto nabídku přijal, přitom vzal na vědomí, že náhrada bude pro něj složena u Státní spořitelny v Olomouci. V čestném prohlášení ze dne 29. 10. 1992 pak navrhovatel uvedl, že tuto dohodu podepsal v tísni pod nátlakem státních orgánů, a že odměnu v ní stanovenou nikdy nepřevzal. Na základě těchto zjištění pak Krajský soud v Ostravě dospěl ke shodnému názoru jako Pozemkový úřad v Olomouci, totiž, že v případě navrhovatele nejsou splněny podmínky pro vydání nemovitostí podle §6 odstavec 1 písmeno o) zákona o půdě, neboť citované ustanovení umožňuje vydat pozemky zestátněné, např. podle zákona č. 169/1949 Sb., jen tehdy, pokud k němu došlo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady. Zda se tak stalo v tísni, pod nátlakem nebo za nápadně nevýhodných podmínek, není pro posouzení nároku rozhodné. Zestátnění v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nelze dovozovat z dohody o vyplacení náhrady, protože k zestátnění došlo na základě jiného právního předpisu a v jiném časovém období, než k uzavření dohody o náhradě. Řízení o náhradě nebylo nedílnou součástí zestátnění, ale probíhalo s určitým časovým odstupem od okamžiku, kdy již zestátněné nemovitosti přešly na stát. Podle ustanovení §8 odstavec 1, 2 zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech byly dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě KNV, zestátněny pro obor vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, pokud náležely jiným osobám nežli státu. Aktem znárodnění byl konstituován nový právní stav, jímž byl přechod nemovitostí na stát. Rozpor s tehdy platnými právními předpisy lze proto dovodit pouze tehdy, byl-li porušen samotný právní předpis o zestátnění. O tento rozpor nejde v případě, pokud by byla vyplacena náhrada v nesprávné výši, a proto bylo možno posuzovat pouze otázku, zda náhrada vyplacena byla, či nikoliv. V tomto směru pak Krajský soud v Ostravě tvrzení navrhovatele obsažené v jeho čestném prohlášení i opravném prostředku proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Olomouci o tom, že mu náhrada vyplacena nebyla, považoval za účelové s poukazem na výzvu navrhovatele k vrácení nemovitostí, v níž uvedl, že náhrada mu byla vnucena a současně vyslovil ochotu vyplacenou částku vrátit, bude-li jeho návrhu vyhověno. Krajský soud v Ostravě proto vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by k zestátnění pozemků došlo bez vyplacení náhrady. Námitkou navrhovatele, týkající se výše náhrady, se nezabýval, neboť podle jeho názoru tato otázka je z hlediska posouzení nároku navrhovatele právně irelevantní. Uvedená rozhodnutí napadl navrhovatel včas podanou ústavní stížností, v níž v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní občanská práva zaručená mu Ústavou ČR, zejména tvrdí, že jimi došlo k porušení článku ll odstavec 4, článku 37 odstavec 3 a článku 38 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění své ústavní stížnosti především poukazuje na to, že vyhláška č. 193/1950 Úředního listu, na základě které mělo dojít k zestátnění jeho pozemků, neexistuje. Uvádí, že předmětné pozemky mu byly v roce 1950 skutečně odňaty, avšak bez jakéhokoliv řízení a bez jakýchkoliv potvrzení. Nesouhlasí s restriktivním výkladem soudu o tom, že náhrada za zestátněnou věc, pokud ji zákon přiznává, není součástí zestátňovacího aktu a vůbec již podle něj nelze přijmout názor, že o rozpor s právními předpisy jde pouze tehdy, byl-li porušen předpis o zestátnění. Zákon o půdě v ustanovení §6 odstavec 1 písmeno o) nehovoří o tom, že by mělo jít o rozpor se zestátňujícím zákonem, nýbrž o rozpor s tehdy platnými předpisy, tedy podle jeho názoru, jde o rozpor s jakýmikoliv zákonnými předpisy platnými v té době. V této souvislosti pak poukazuje na ustanovení §10 zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, kde je jednoznačně stanoveno, na jakou odměnu měl vlastník nárok. Pokud se nejednalo o pozemky získané z konfiskace nebo z přídělových fondů, bylo nutno jako náhradu vyplatit cenu obecnou. Pro stanovení této ceny je pak určující znění v té době platného občanského zákoníku. Použitá přiměřená náhrada 0,20 Kčs za m2 není jistě cenou obecnou a navíc poukazuje na to, že pokud jde o zestátněné pozemky, šlo o lesy, a proto do náhrady měla být zahrnuta i cena za porosty. Dospívá pak k závěru, že pokud se Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování výší náhrady nezabýval, porušil tak čl. ll odstavec 4 Listiny základních práv a svobod. Dále pak navrhovatel Krajskému soudu v Ostravě vytýká, že nebyl k jednání ve věci vůbec přizván a o jednání nevěděl. Tímto postupem byl podle něj porušen čl. 38 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho soudu vytýká, že k jím podaným písemným důkazům nepřihlédl a vzal za prokázané skutečnosti nesprávně udávané Pozemkovým úřadem v Olomouci, čímž také porušil čl. 37 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 22 Ca 518/93, a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci, čj. PU 566/91/Pol., ze dne 17. ll. 1993, a to pro porušení čl. ll odstavec 4, čl. 37 odstavec 3 a čl. 38 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod. Účastník řízení Krajský soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí. K navrhovatelem tvrzenému porušení čl. ll odstavec 4 Listiny základních práv a svobod poukázal na to, že Krajský soud nebyl oprávněn zkoumat platnost zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, ale pouze to, zda zestátnění pozemků nebylo v rozporu s tímto zákonem a zda byla vyplacena náhrada. Zákon o vojenských újezdech dovoloval vyvlastnění v zájmu obrany státu, tudíž ve veřejném zájmu, a to za náhradu. V tomto smyslu nelze proto o porušení čl. ll odstavec 4 Listiny základních práv a svobod uvažovat. Pokud pak jde o porušení čl. 37 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod uvedl, že v přezkumném řízení neměl správní orgán jako odpůrce žádnou výhodu. Řízení bylo provedeno na základě návrhu navrhovatele a správní orgán pouze Krajskému soudu předložil správní spis s celým důkazním materiálem, jehož obsah byl navrhovateli znám. Konečně pak k tvrzenému porušení čl. 38 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod uvedl, že při posuzování tohoto článku je nutno přihlížet také k ustanovení čl. 96 odstavec 2 Ústavy ČR, který stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné a výjimky stanoví zákon. V daném případě krajský soud postupoval podle ustanovení §250 f o.s.ř., které je právě takovou zákonnou výjimkou, když dospěl k závěru, že podmínky uvedeného ustanovení jsou splněny. Navrhovatel nebyl na svých procesních právech krácen, neboť bylo rozhodováno na základě jeho písemného návrhu a soud vycházel jen z důkazů, jejichž obsah byl navrhovateli znám. Vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se ve smyslu ustanovení §28 odstavec 2 zákona č. 182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Vojenský úřad pro právní zastupování Praha, za jehož účasti probíhalo řízení před Krajským soudem v Ostravě a s nímž proto Ústavní soud, s ohledem na ustanovení §76 odstavec 2 zákona č. 182/1993 Sb., jako s vedlejším účastníkem jednal, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti především poukázal na to, že je pouze právně bezsubjektivní součástí ČR - Vojenské správy a jedná jejím jménem ve smyslu ust. §21 odstavec 2 o.s.ř., neboť je státním orgánem, který je ministrem obrany ČR pověřen jednat jménem Vojenské správy před soudy v občanskoprávním řízení. Navrhl proto, aby Ústavní soud v tomto řízení přiznal postavení vedlejšího účastníka České republice - Vojenské správě, jejímž jménem bude pak pověřený pracovník jednat. Tomuto návrhu Ústavní soud podle §76 odstavce 3 zákona č. 182/1993 Sb. usnesením vyhověl, neboť Česká republika - Vojenská správa má nepochybně právní zájem na výsledku tohoto řízení, když předmětem sporu jsou nemovitosti zestátněné podle zákona č. 169/49 Sb. o vojenských újezdech. Pokud jde o věcnou stránku ústavní stížnosti, poukázal Vojenský úřad pro právní zastupování na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, s jehož právním názorem se ztotožňuje, a zároveň, pokud jde o námitku navrhovatele, týkající se neexistence vyhlášky č. 193/1950 Úředního listu, na kterou se odvolává dohoda o náhradě ze dne 2. ll. l953, upozornil na Úřední list č. 193, ze dne 19. 8. 1950 - Ediktální rubriku a text uvedený v podrubrice Soudní a úřední vyhlášky, z něhož plyne, že k zestátnění předmětných pozemků, které jsou zahrnuty do vojenského újezdu Libavá, došlo ke dni 1. 9. 1950. Okresní úřad v Olomouci - Okresní pozemkový úřad, s nímž Ústavní soud rovněž jednal jako s vedlejším účastníkem s ohledem na to, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě měl tento úřad postavení vedlejšího účastníka řízení, písemné vyjádření k obsahu ústavní stížnosti nepodal. S ohledem na námitky navrhovatele a důvody jím uváděné v ústavní stížnosti, zabýval se Ústavní soud především otázkou, zda postupem Krajského soudu v Ostravě nedošlo k porušení navrhovatelova práva na soudní ochranu zaručovaného Listinou základních práv a svobod v hlavě páté. Podle čl. 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 38 odstavec 2 Listiny pak má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Posuzováno z hlediska dodržení uvedených práv a vycházeje z obsahu spisového materiálu, který měl Krajský soud v Ostravě při svém neveřejném rozhodování k dispozici, má pak Ústavní soud za to, že za stavu, kdy jednou z podmínek ustanovení §6 odstavec 1 písmeno o) zákona o půdě, o které navrhovatel svůj restituční nárok na vydání pozemku opírá, je přechod nemovitostí na stát zestátněním bez vyplacení náhrady a kdy v písemných projevech navrhovatele, týkajících se vyplacení náhrady, je zásadní rozpor, neboť v některých z nich připouští, že náhrada za pozemky mu byla vnucena a projevuje ochotu ji vrátit a v dalších naopak dává najevo, že žádnou finanční náhradu neobdržel, nebyly dány podmínky pro použití ustanovení §250 f o.s.ř., jehož se Krajský soud v Ostravě, jako zákonné výjimky s poukazem na čl. 96 odstavec 2 Ústavy, dovolává. Ustanovení §250 f o.s.ř. dává soudu sice možnost v řízení podle částí páté o.s.ř. rozhodnout rozsudkem bez jednání, to však jen za předpokladu, že jde o případ jednoduchý, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde -li jen o posouzení právní otázky. Právě s ohledem na zmíněný rozpor v písemných projevech navrhovatele ohledně vyplacení náhrady za zestátněné nemovitosti, kdy navíc navrhovatel tvrdil, že jeden z nich podepsal pod nátlakem, a kdy ani Krajský soud v Ostravě neměl k dispozici všechen spisový materiál Vojenské správy z doby předcházející zestátnění navrhovatelových pozemků, mělo být soudem nařízeno ústní jednání a navrhovateli tak dána možnost se k provedeným důkazům vyjádřit a rozpor ve svých projevech vysvětlit. Pokud se tak nestalo, došlo podle názoru Ústavního soudu k porušení čl. 38 odstavec 2 Listiny. I kdyby však k takovému porušení práva navrhovatele nedošlo a v řízení by bylo nepochybně zjištěno, že navrhovateli byla za zestátněné pozemky poskytnuta finanční náhrada ve výši 11.693,- Kčs, pak ani tehdy, podle názoru Ústavního soudu, nebylo možno bez dalšího dokazování učinit závěr o tom, že podmínky pro vydání nemovitostí, stanovené v ustanovení §6 odstavec 1 písmeno o) zákona o půdě, nebyly splněny. Uvedené ustanovení totiž vymezuje dva restituční tituly. Prvním z nich je přechod nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Pouze ohledně tohoto restitučního titulu bylo možno učinit závěr, že v daném případě není dán. V tomto směru souhlasí Ústavní soud s názorem Krajského soudu v Ostravě, že za rozpor s tehdy platnými zákonnými předpisy ve smyslu ustanovení §6 odstavec 1 písmeno o) zákona o půdě je možno považovat pouze rozpor s těmi zákonnými předpisy, které se týkaly samotného aktu zestátnění. Takovýto rozpor v daném případě skutečně prokázán nebyl. V této souvislosti je třeba, pokud jde o námitku navrhovatele, týkající se neexistence vyhlášky, v níž měl být stanoven den zestátnění pozemků a jejíž vyhlášení Krajským národním výborem v Úředním listu předpokládal zákon č. 169/1949 Sb. v ustanovení §8 odstavec 2, odkázat na Úřední list - druhý díl oznamovací č. 193, vydaný dne 19. 8. 1950, ve kterém v Ediktální rubrice byla pod Zn. 161-7/8-150-I/l uveřejněna úřední vyhláška tohoto znění: " Krajský národní výbor v Olomouci stanoví podle §8 odstavec 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. den 1. září 1950 za den rozhodný pro vojenský újezd Libavá." Druhým restitučním titulem stanoveným v ustanovení §6 odstavec 1 písmeno o) zákona o půdě je "znárodnění nebo zestátnění bez vyplacení náhrady". Za tuto náhradu ve smyslu uvedeného ustanovení v případech zestátnění pozemků podle zákona o vojenských újezdech č. 169/1949 Sb., specifickou potud, že stát zde zestátňoval pozemky jen vzhledem k potřebám obrany státu, na rozdíl od jiných způsobů zestátnění, však podle názoru Ústavního soudu, není možno považovat jakoukoliv vyplacenou náhradu, nýbrž jen takovou, která odpovídala uvedenému předpisu, tedy tu, která byla stanovena způsobem uvedeným v ustanovení §10 zákona č. 169/1949 Sb., který výslovně uvádí, ve kterých případech přísluší za zestátněné nemovitosti náhrada ve výši jejich obecné ceny podle stavu v den zestátnění (která by také zřejmě zahrnovala i cenu porostů, pokud by jejich existence na nemovitostech byla prokázána) a ve kterých případech přísluší cena přídělová, přejímací nebo výkupní. Ústavní soud tedy nesdílí názor Krajského soudu v Ostravě o tom, že výše náhrady za zestátněné pozemky byla z hlediska posouzení restitučního nároku navrhovatele právně irelevantní. Naopak z důvodů výše uvedených bylo třeba se zabývat i správností výše vyplacené náhrady (pokud ovšem vůbec vyplacena byla). Na tomto závěru pak, podle názoru Ústavního soudu, nemůže v daném případě změnit nic ani ta skutečnost, že navrhovatel s Vojenskou správou uzavřel ohledně náhrady ve výši ll.693,- Kčs dohodu. Tato dohoda byla totiž uzavřena po uplynutí více než 3 let od zestátnění pozemků navrhovatele dne 2. ll. l953 a její platnost by bylo třeba posuzovat podle v té době platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který v ustanovení §37 stanovil, že právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek je neplatný. S ohledem na tvrzení navrhovatele o tom, že dohodu ze dne 2. ll. 1953 uzavíral pod nátlakem a ve stavu tísně, bylo by třeba i v tomto směru dokazování doplnit a podle výsledků dokazování pak otázku platnosti dohody posoudit. Pokud se tedy Krajský soud v Ostravě věcí z těchto uvedených hledisek nezabýval a předmětem jeho posuzování ani zjišťování nebyla otázka, zda navrhovateli byla vyplacena odpovídající náhrada, je možno v tomto jeho postupu spatřovat i porušení čl. 90 Ústavy, v němž se uvádí, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Této ústavní zásadě je pak třeba rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho tvrzeného práva (obdobně III. senát Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 114/93). Vzhledem k tomu, že především Krajský soud v Ostravě svým povinnostem, vyplývajícím z uvedených ústavních principů nedostál, Ústavní soud nálezem jeho rozhodnutí zrušil (§82 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud naproti tomu nesdílí názor navrhovatele, že v projednávané věcí došlo postupem Krajského soudu v Ostravě k porušení čl. 37 odstavec 3 Listiny. Podle uvedeného ustanovení Listiny jsou si všichni účastníci v řízení rovni. V občanském soudním řízení se pak tato zásada promítá do ustanovení §18 o.s.ř., podle něhož účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. V daném případě Pozemkový úřad v Olomouci, jehož rozhodnutí Krajský soud v Ostravě přezkoumával v řízení podle části páté o.s.ř., měl postavení odpůrce, přitom z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tento účastník řízení byl ve vztahu k navrhovateli soudem nějakým způsobem zvýhodněn, případně, že by mu byly soudem zajištěny větší možnosti k uplatnění jeho práv než navrhovateli. Stejně tak Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu ani porušení čl. ll odstavec 4 Listiny. Krajský soud v Ostravě totiž, jak na to sám také správně ve svém písemném vyjádření poukázal, se problematikou z pohledu institutu vyvlastnění nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. června l994