ECLI:CZ:US:1994:4.US.99.94
sp. zn. IV. ÚS 99/94
Usnesení
IV. ÚS 99/94 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.Z. a J.Z., proti rozsudku Městského soudu v Brně, ze dne 13. 11. 1992, sp. zn. 36 C 71/91-52, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, ze dne 28. 6. 1993, sp. zn. 17 Co 186/93-74, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 35/94-99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 7. 1994 podali oba stěžovatelé Ústavnímu soudu návrh označený jako ústavní stížnost, ve kterém se domáhají zrušení soudních rozhodnutí uvedených ve výroku. Tím, že soudy zamítly jejich žalobu proti R.J., o určení neplatnosti dohody o výměně bytů a zaplacení částky 5 000,- Kč, došlo podle jejich tvrzení k porušení ústavně zaručených základních práv, zejména čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Současně se domáhají vyřízení své stížnosti, kterou podali spolu s dovoláním k Vrchnímu soudu v Praze.
Ústavní soud po přezkoumání podání shledal, že neobsahuje jednu z podstatných náležitostí, tj. právní zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). I přes tento nedostatek Ústavní soud považoval toto podání za ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona, zejména proto, že na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 35/94-99, bylo nesporně prokázáno, že rozhodnutí o posledním řádném opravném prostředku nabylo právní moci dnem 24. 8. 1993. S ohledem na tuto skutečnost nebyli oba stěžovatelé vyzváni k odstranění vady návrhu, v tomto případě k zajištění právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Podle §72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za počátek běhu této lhůty považuje Ústavní soud okamžik, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu a nikoli den doručení usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 31. 3. 1994, kterým bylo dovolání odmítnuto jako opožděné podle §243b odst. 4 věta první a 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. K tomuto závěru vede stanovisko, které Ústavní soud zaujal již dříve, tj., že není soudem nadřízeným obecným soudům, tím méně pak může být považován za náhradní instanci v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Tak tomu právě v této věci bylo, neboť dovolání nejen, že bylo podáno opožděně a jako takové bylo odmítnuto, ale i pokud by bylo podáno včas, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné podle §238 o. s. ř. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, který je přípustný zásadně jen tehdy, jestliže odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé nebo tento rozsudek sice potvrdil, avšak dovolání připustil pro významnost souzené věci. Žádný z těchto důvodů pro dovolání ve sporu stěžovatelů dán nebyl.
Námitky stěžovatelů, ze stanovení lhůt pro uplatnění základních občanských práv a svobod je v rozporu s Listinou, nemohou obstát. V zájmu právní jistoty každý právní řád stanoví lhůty pro uplatnění práv, ať již to jsou lhůty tzv. hmotněprávní nebo lhůty procesní. Takovou procesní lhůtou je právě lhůta pro dovolání, (samozřejmě za podmínky, že je přípustné) či pro podání ústavní stížnosti.
Po přihlédnutí ke všem skutečnostem soudce zpravodaj rozhodl o tom, že jde o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a dále, v části týkající se vyřízení stížnosti, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Proto podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 3. srpna 1994
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj