ECLI:CZ:US:1995:1.US.105.94
sp. zn. I. ÚS 105/94
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 105/94
ČESKÁ REPUBLIKA
Usnesení Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele L.K., zastoupeného advokátkou JUDr. M.R., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 13. 7. 1994 a podáním svého právního zástupce ze dne 12. 10. 1994, označeným jako ústavní stížnost.
Navrhovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. Nc 1254/91 - 225 ze dne 2. 7. 1993 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 382/92 ze dne 24. 2. 1994. Těmito rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele a jeho manželky na úpravu styku s jejich nezletilými vnuky. Výrok rozsudku Krajského soudu v Praze v této věci nabyl právní moci dne 14. 7. 1994.
Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil tak, že ačkoliv uplatnil své právo na styk s nezletilými u řádného soudu, soud neposkytl ochranu jeho oprávněným zájmům. V celém postupu spatřuje stěžovatel porušení Úmluvy o právech dítěte, přijaté v N. , dne 20. 11. 1989, a to v čl. 12, 14 a 16 a dále pak porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání spisů Okresního soudu v Kladně sp. zn. Ne 1254/91 a Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 382/92 však soudce zpravodaj zjistil, že ústavní stížnost byla podána osobou zřejmě neoprávněnou. Podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci
v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo a svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Tak tomu v tomto případě nebylo. Stěžovatel i jeho manželka se domáhali žalobami u občanských soudů styku s jejich nezletilými vnuky a soudy v této věci řádně jednaly a rozhodly. Z rozsudku Okresního soudu v Kladně i z ústavní stížnosti vyplývá, že se ve svém návrhu stěžovatel opíral o čl. 12, 14 a 16 mezinárodní Úmluvy o právech dítěte. Ta však definuje práva dítěte, nikoliv práva osob s dítětem příbuzných. Uvedenými pravomocnými rozhodnutími nemohlo proto být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, pokud soudy neuznaly za nutné nebo možné upravit styk s jeho vnuky soudním rozhodnutím, odvolávajíce se na §44 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. v jeho platném znění, jakož i na skutečnost, že jak zákon o rodině, tak Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), jsou založeny na principu rozhodující úlohy rodičů ve výchově dětí. Taková práva stěžovateli jako prarodiči, podle ustanovení, jichž se dovolává, nepříslušela.
Pokud se stěžovatel domníval, že byla porušena práva jeho vnuků, mohl použít soustavy obecných soudů, což také učinil, ale i přitom si již musel být vědom toho, že omezení práva rodičů k nezletilým dětem, mezi něž nutno zahrnout i úpravu styku jiných osob než rodičů s nezletilými dětmi, přichází v úvahu jen tehdy, brání-li rodičům ve výkonu práv a povinností závažné překážky, nebo neplní-li rodiče řádně svá rodičovská práva a povinnosti a vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově nezletilých dětí. Takže i v tomto směru mohlo jít jen o návrh, kterému soud podle konkrétních podmínek případu mohl, ale nemusel, vyhovět a nešlo o právo žalobce na konkrétní úpravu. Tím pak ani nemohlo být zasaženo do práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a šlo tedy o návrh zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 182/1993 Sb. návrh odmítl.
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 1995
JUDr. V1adimír P a u 1 soudce zpravodaj