Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.06.1995, sp. zn. I. ÚS 151/94 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 27/3 SbNU 197 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.151.94

sp. zn. I. ÚS 151/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. června 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti J.F. a A. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93 - 6, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93-6, se z r u š u j e. Odůvodnění: Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93 -6, kterým byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Ústí nad Orlicí - pozemkového úřadu ze dne 8. 9. 1993, č. j. Poz. 1166/3646/93/203 Pa, kterým pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí nárokovaných podle zákona o půdě v platném znění (zákon č. 229/1991 Sb.). Dále pak Okresní úřad Ústí nad Orlicí - pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé se neodkazují na náhradu za nevydané nemovitosti dle citovaného zákona. Stížnost směřuje proti výroku Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů. Důvodem, který vedl Krajský soud v Brně k tomuto rozhodnutí, je skutečnost, že opravný prostředek byl ke Krajskému soudu v Brně podán komerčním právníkem a s ohledem na ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 209/1990 Sb. byl tedy návrh na zahájení řízení podán osobou, která k jeho podání není oprávněna. Z tohoto důvodu pak podle ustanovení §250 p o. s. ř. opravný prostředek odmítl. Důvodem opravného prostředku byl dokument, který byl již po rozhodnutí pozemkového úřadu dodatečně stěžovateli objeven a mohl mít podstatný vliv na výsledek řízení. Stěžovatelé především vytýkají Krajskému soudu v Brně, že nepostupoval řádně v souladu s ustanovením §5 o. s. ř., neboť neposkytl navrhovatelům řádné poučení o jejich procesních právech a povinnostech; ve věci nepostupoval tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.), nevyzval účastníky k opravě vad podání podle ustanovení §43 o. s. ř. (nahrazení plné moci komerčního právníka plnou mocí advokáta), nedoručoval své usnesení o odmítnutí opravného prostředku podle ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. a konečně návrh odmítl pro údajnou neoprávněnost osoby k podání návrhu; nicméně zde mohlo dojít pouze k neoprávněnému zastupování, neboť stěžovatelé jsou osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb. V těchto namítaných pochybeních Krajského soudu v Brně shledávají stěžovatelé znemožnění uplatnění jejich základního práva na soudní ochranu, zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále je Listina), podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud v Brně jako účastník řízení se k výzvě Ústavního soudu ČR k věci vyjádřil přípisem ze dne 24. 2. 1995, v němž popírá, že by bylo porušeno ústavní právo na soudní ochranu stěžovatelů. K věci samé uvádí, že zastoupení stěžovatelů v řízení před soudem vzniklo na základě dohody o plné moci, udělené komerčnímu právníkovi podle zákona č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované. Zmocnění komerčnímu právníkovi udělili stěžovatelé v souladu s ustanovením §23 občanského zákoníku a soud neměl důvodu zpochybnit právní úkon, který měl všechny náležitosti kladené na platnost právních úkonů ve smyslu §34 a násl. občanského zákoníku. Soudu byla předložena procesní plná moc, proto jednal v řízení se zástupcem stěžovatelů, kterého si jako svého zástupce pro toto řízení sami zvolili. Komerční právník však není oprávněn v řízení před soudem poskytovat právní pomoc, jestliže nejde o případy uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 209/1990 Sb., jako je tomu v dané věci. Požadavek, vyplývající z ústavní stížnosti, že soud měl jednat přímo se stěžovateli jako s účastníky soudního řízení, nemůže obstát s ohledem na ustanovení §24 a následující o. s. ř. a §49 o. s. ř. Jestliže byla soudu předložena plná moc k zastupování, jednal soud se zvoleným zástupcem účastníků. S tímto zvoleným zástupcem by soud jednal i v případě předpokládaném v ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., tzn., že případné poučení by soud adresoval a doručoval tomuto zvolenému zástupci. Pak vyznívá poněkud protismyslně požadavek, aby soud byl povinen poučit komerčního právníka o jeho oprávnění poskytovat právní pomoc fyzickým a právnickým osobám ve věcech souvisejících s jejich podnikatelskou činností. Takový požadavek nepochybně jde nad rámec poučovací povinnosti soudu vyplývající z ustanovení §5 o. s. ř. Soud má za to, že odpovědnost komerčního právníka za převzetí zastoupení ve věci, v níž není oprávněn zastupovat z titulu svého profesionálního postavení, nelze vztahovat k poučovací povinnosti soudu o procesních právech a povinnostech účastníků řízení, protože ustanovení §5 o. s. ř. takové poučení ani neumožňuje. Soud je povinen poskytnout hmotněprávní poučení jen v těch případech, kde mu to zákon výslovně ukládá. V projednávání této, včas podané, ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. S ohledem na fakt, že stěžovatelé uplatnili námitky, spočívající v porušení základních práv a svobod, navíc takových, které se přímo obracejí k Listinou zaručenému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a Ústavní soud neshledal důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost projednána podle §§72 - 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ze spisu Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, Okresního pozemkového úřadu, vyplývá, že stěžovatelé podle zákona č. 229/1991 Sb. požádali o vydání nemovitostí v katastrálním území R., t. j. o vydání majetku, který dříve patřil A. F., rozené K. a přešel do vlastnictví čs. státu konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako majetek osoby německé národnosti, a to v návaznosti na vyhlášku ONV v Lanškrouně č. j. 6750 ze dne 8. 10. 1945. Okresní úřad v Ústí nad Orlicí však návrhu svým rozhodnutím č. j. Poz/1166/3646/93/203 Pa, ze dne 8. 9. 1993, z důvodů v něm uvedených nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně, a to prostřednictvím komerčního právníka. Důvodem podaného odvolání byla skutečnost, že se stěžovatelům podařilo v archívních dokumentech nalézt sdělení Okresního národního výboru v Lanškrouně ze dne 6. 9. 1948, č. j. IV-1953/48, adresované Okresnímu soudu v Mikulově, z něhož vyplývá, že proti konfiskaci bylo podáno odvolání, které doposud není vyřízeno. Podle poučení, uvedeného v rozhodnutí orgánu prvního stupně, se účastníci se svým odvoláním obrátili ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který svým usnesením č. j. 13 Ca 388/93 - 9, ze dne 5. 11. 1993, věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu příslušnému. Tento návrh byl pak usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93 - 6, odmítnut proto, že zástupcem stěžovatelů byl komerční právník, i když mu byla udělena plná moc podle zákona č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících, a právní pomoci jimi poskytované. Krajský soud dovodil, že komerční právník nemůže poskytovat právní pomoc a zastupovat před soudem v případech, které nelze podřadit pod podnikání ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 obchodního zákoníku. Z dané věci, jakožto z přezkumného řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř., t. j. z řízení o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že se nejedná o bezprostřední souvislost s případnou podnikatelskou činností navrhovatelů. Krajský soud dospěl k závěru, že byl-li návrh na zahájení řízení podán komerčním právníkem, byl podán osobou, která k jeho podání není oprávněna a s ohledem na rozsah zmocnění, v plné moci jemu udělené, nelze uvažovat ani o případném zastupování komerčním právníkem, který by vystupoval jako obecný zmocněnec stěžovatelů. Z toho důvodu krajský soud opravný prostředek za podmínek §250p o. s. ř. odmítl. Ústavní soud ČR (I. senát) při posouzení případu vyšel z toho, že zákon č. 229/1991 Sb., stejně jako zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, jsou zákony restituční, kterými se demokratická společnost snaží alespoň částečně změnit následky minulých majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v řízení podle těchto zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech má být alespoň částečně kompenzována. V rámci restitučních řízení vstoupilo do řízení mnoho občanů, kteří mnohdy postrádali základní informace a pučení. Tato jejich nepoučenost byla využívána proti jejich zájmům a tím i proti stanovenému účelu restituce. Tím naléhavěji vzniká v těchto věcech nutnost, aby dodržením procesní stránky věci ze strany obecných soudů bylo zaručeno právo každé osoby na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a splněna prvořadá povinnost soudů, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podle čl. 90 Ústavy ČR. Krajský soud dále tvrdí, že případné poučení by musel adresovat zplnomocněnému zástupci účastníků, tj. komerčnímu právníkovi, což by prý bylo absurdní a nad rámec poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. V tomto směru však krajský soud přehlíží, že podle ustanovení §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech a tuto povinnost vůči účastníkům nelze a priori vyloučit ani tím, že účastníci udělili plnou moc advokátu či komerčnímu právníkovi. To platí tím spíše v souzené věci, v níž osud opravného prostředku po formální stránce závisel na tom, zda bude účastník řádně zastoupen, tedy zda bude v daném případě zastoupen advokátem. Krajský soud odmítl opravný prostředek podle §250 písm. p) o. s. ř., neboť jej prý podala osoba, která není k jeho podání oprávněna (komerční právník). Ustanovení §250 písm. p) o. s. ř. však nemá na mysli zástupce účastníků, nýbrž účastníky samé, tedy zřejmě nositele aktivní věcné legitimace. Z hlediska cit. ustanovení bylo proto nerozhodné, že opravný prostředek podal komerční právník. Jestliže tedy Krajský soud v této věci zastával názor, že zastoupení je nepřípustné, bylo v této souvislosti nutno, aby provedl odpovídající poučení osob oprávněných v restituci podle §5 o. s. ř. Soud je povinen podle §43 o. s. ř. vyzvat účastníka, který učinil nesprávné podání, aby vady podání odstranil. Tuto povinnost soud plní zejména tehdy, jestliže pro tento nedostatek podání nelze v řízení pokračovat, ať již jde o podání, kterým se zahajuje řízení v prvním stupni, nebo v odvolacím či dovolacím řízení. Pokud tak soud nepostupoval, porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby stanoveným způsobem, tedy v souladu s občanským soudním řádem a dalšími platnými zákony, poskytovaly ochranu právům. Nerespektoval ani čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k výše uvedeným důvodům byl Ústavní soud České republiky nucen ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 6. června 1995