ECLI:CZ:US:1995:1.US.155.94
sp. zn. I. ÚS 155/94
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 155/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelů P. a D.F., obou zastoupených advokátem JUDr. V.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1993 sp. zn. 32 C 198/92 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1994 sp. zn. 1 Co 81/94, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti ze dne 1. 11. 1994 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1993 sp. zn. 32 C 198/92 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1994 sp. zn. 1 Co 81/94. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta žaloba stěžovatelů vůči 1) M., a 2) Z., o úhradu částek 10 692,-- Kč s přísl. a 1 000 000,-Kč. Městský soud jako soud prvního stupně zamítl uvedenou žalobu v plném rozsahu. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, pak rozhodl, že ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na úhradu částky 10 692,-- Kč s přísl. společně a nerozdílně oběma žalovaným, byla věc zrušena a v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že v podání stěžovatelů byl zčásti uplatněn návrh na zrušení rozhodnutí, které je doposud v řízení, bylo nutno tento návrh na úhradu částky 10 692,-- Kč s přísl. jako nepřípustný odmítnout, neboť stěžovateli nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje
(§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Pokud jde o další položku, tj. požadavek na zaplacení Kč 1 000 000,--, který byl zamítnut Městským soudem v Praze i Vrchním soudem v Praze, dospěly oba soudy k závěru, že nebyla způsobena újma na právech chráněných ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku tak, jak byla žalována.
Ústavní soud není přezkumným orgánem v soustavě soudů, které vykonávají soudní moc. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu posuzuje i ústavní stížnosti. Stěžovatelé se sice dovolávají toho, že byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, příp. čl. 10 uvedené Listiny, ale pro své tvrzení, že spor nebyl projednán a rozhodnut nezávislým a nestranným soudem a nebylo rozhodnuto spravedlivě, neuvádějí právní důvody, kterými by byla rozhodnutí soudů zpochybněna. Naopak připouštějí, že M., jako strana jimi žalovaná, svým jednáním teprve začaly naplňovat ustanovení tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ohledně postupu při přidělování podnikových bytů a museli si být tedy vědomi toho, že k přidělení bytu docházelo nikoliv zápisem do pořadníku, který sestavovaly organizace hospodařící s podnikovými byty, ale podle §24 odst. 2 uvedeného zákona teprve rozhodnutím místního úřadu. Zařazení do pořadníku nezakládalo přitom právní nárok na přidělení bytu.
Ani odkaz na čl. 10 Listiny základních práv a svobod není případný a stěžovatelé sami také jen konstatují, že tento článek byl porušen, aniž konkrétně uvádějí, v čem spatřují, že nepřidělením bytu bylo konkrétně zasaženo do jejich lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jejich jména. Z toho se podává, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.
Vycházeje ze shora uvedených skutečností byl soudce zpravodaj nucen návrh ústavní stížnosti mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. f) a písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 1995
JUDr. Vladimír P a u l
soudce zpravodaj