ECLI:CZ:US:1995:1.US.157.94
sp. zn. I. ÚS 157/94
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů P.B. a J.B., obou zastoupených advokátkou JUDr. J.T., takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 11. 1994 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 1994, čj. 10 Ca 215/94 - 15, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., Pozemkového úřadu v T., ze dne
3. 5. 1994, čj. PúPr/2402/94-Kú č. 2729. Napadeným rozhodnutím pozemkový úřad určil podle 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, že oprávněné osoby, K.B., M.B., Š.B. a M.Š., jsou spoluvlastníky každý jedné ideální pětiny a navrhovatelé, P.B. a J.B., jsou dalšími spoluvlastníky, a to každý jedné desetiny pozemků lesa 1246, louky 1247 a rybníků 1248, 1250 a 1256 v katastrálním území D. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že původními vlastníky nemovitostí byli Š. a M.B., nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle zákona č. 46/1948 Sb. Z uvedeného důvodu je dán restituční titul podle 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. a oprávněné osoby, synové a vnuci původních vlastníků, požádali o vydání nemovitostí.
Námitky stěžovatelů proti těmto rozhodnutím spočívají v tom, že přestože jejich matka, paní J.B., uplatnila nárok na zemědělský majetek v katastrálním území D., u příslušného Pozemkového úřadu v T., a vyzvala dne 4. 1. 1993 povinné osoby k vydání zemědělských usedlostí čp. 70 a 71, katastrální území D., do svého výlučného vlastnictví, okresní pozemkový úřad s ní, jako účastníkem řízení, nejednal.
Stěžovatelé dále uvádějí, že jejich matka zemřela 1994. Podle ustanovení 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., se stěžovatelé jako zákonní dědicové zemřelé stávají okamžikem jejího úmrtí "domnělými oprávněnými osobami", jak má na mysli ustanovení §4a zákona o půdě, a to proto, že zemřelá a její manžel tyto nemovitosti měli v držbě až do roku 1955. Porušení ústavních práv matky spatřují stěžovatelé v tom, že ač se jejich matka snažila svůj nárok před pozemkovým úřadem, ve shodě s ustanovením §4a odst. 3 zákona o půdě, uplatnit, tento si otázku její oprávněnosti vyřešil, v souvislosti s přípravou rozhodnutí, které je předmětem ústavní stížnosti, prejudiciélně - tedy v zásadě bez možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí řádným soudem.
Spatřují v tom i porušení svých vlastních práv, neboť po úmrtí matky se stali jejími dědici. Dle názoru stěžovatelů došlo tak k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a zároveň k porušení zásady veřejnosti jednání (čl. 38 odst. 1 věta prvá a čl. 38 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod). Stejně tak je namítáno porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 této Listiny.
Soudce zpravodaj při postupu podle §42 a 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyšel v prvé řadě z toho, že Ústavní soud není soudním orgánem, který by běžně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, ale podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přezkumné pravomoci vykonává jen tehdy, došlo-li k porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Z návrhu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 24. 8. 1994, a výše uvedeného spisu pozemkového úřadu vyšlo najevo, že Krajský soud se velmi podrobně zabýval restitučními tituly podle zákona č. 229/1991 Sb., pokud jde o nemovitosti Š. a M.B. a rozhodl, jaký podíl připadá i oběma stěžovatelům. V řízení však nebylo prokázáno, že by došlo k převodu vlastnického práva z uvedených manželů B. na J. a J.B., rodiče stěžovatelů. Krajský soud se v té souvislosti zabýval i uplatněným nárokem J.B., matky stěžovatelů.
Z průběhu řízení nevyplynulo, že by stěžovatelé byli zkráceni na svých základních právech, jak je uvedeno v návrhu ústavní stížnosti. Nárok uplatněný jejich matkou byl při řízení vzat v úvahu a v souvislosti s ostatními nároky posouzen i krajským soudem; pokud soud rozhodoval bez jednání, použil své možnosti podle 250f o. s. ř., protože šlo především o posouzení právní otázky, kterou přes složité důkazní řízení bylo možno označit za jednoduchý případ posouzení nároků dědiců po Š. a M.B. v restituci. Stejně tak, i pokud pozemkový úřad neodkázal stěžovatele na soud ve smyslu §4a odst. 5 zákona o půdě č. 229/1991 Sb., v platném znění, nešlo by v tomto případě o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a soud k ní nemusel přihlédnout ( §250i odst. 3 o. s. ř.). Z přípisu Pozemkového úřadu v T., ze dne 16. 6. 1995 vyšlo najevo, že o samostatném podání paní J.B., ze dne 4. 1. 1993 pozemkový úřad dosud ve správním řízení nerozhodl, ani nezaložil samostatný správní spis. V tomto směru je takto zahájené řízení neskončeno a stěžovatelé mají možnost i nadále ve věci jednat a prokazovat své dědické, či vlastnické, nároky.
Na základě těchto zjištění bylo nutno návrh ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 3. 11. 1994 pokládat za zjevně neopodstatněný. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 1995
JUDr. Vladimír P a u l
soudce zpravodaj