ECLI:CZ:US:1995:1.US.188.95
sp. zn. I. ÚS 188/95
Usnesení
I. ÚS 188/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele pana V.K., zastoupeného advokátkou JUDr. K.V., proti účastníkům 1) Krajskému soudu Ústi nad Labem, 2) Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, za vedlejšího účastenství L.T. a V.M., o ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 1995 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 1995, čj. 10 Co 143/95 - 55, a o návrhu na zrušení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb., zákona ČNR č. 39/1993 Sb. a zákona č. 183/1993' Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR č. 131/1994 Sb., vyjádřené v §8 odst. 1 slovy: "nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům", takto:
Návrh ústavní stížnosti, včetně návrhu na zrušení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zahájení řízení před ústavním soudem svým podáním, došlým Ústavnímu soudu ČR dne 4. 8. 1995, a to proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 1995, čj. 10 Co 143/95 - 55, spolu s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o půdě v platném znění a zrušení citovaného ustanovení nálezu Ústavního soudu České republiky č. 131/1994 Sb.
I. ÚS 188/95
Stěžovatel napadá uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z toho důvodu, že tento soud rozhodl uvedeným rozsudkem o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 12. 1994, cj. 9 C 274/93 - 33, a to tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Důvodem potvrzení rozsudku soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto, že "vlastnictví k domu čp. 19 na stavební parcele č. 19 v B., zapsaných nyní na LV č. 308, katastrální území B., u Katastrálního úřadu v L., přechází dnem právní moci tohoto rozsudku z odpůrce V.K. na navrhovatele L.T. a V.M., a to na každého jednou ideální polovinou celku", byl závěr soudu, že stěžovatel nabyl nemovitost čp. 19 za podmínek uvedených v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 183/1993 Sb., přesněji za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 6. 1995.
Podstatou stížnosti je námitka, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, zejména znalecké posudky, týkající se ocenění nemovitostí, které hrálo roli při rozhodování o žalobě potomků původní vlastnice, domáhajících se, aby na ně přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jak uvedeno výše. Stěžovatel se kromě toho cítí poškozen i tím, že nebyl přijat jeho návrh, aby jeden ze znaleckých posudků byl přezkoumán jiným znalcem či vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Je toho názoru, že to vše mělo za následek porušení ústavních procesních principů a dotklo se ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud, protože není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů, přezkoumává ve své funkci především postup orgánu veřejné moci z hlediska ústavnosti, tj. zda nedošlo k porušení ústavně zaručených procesních práv, resp. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti i rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 12. 1994, čj. 9 C 274/93 - 33, jakož i napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem však vyplývá, že navrhovatel měl možnost realizovat své právo vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tedy i navrhnout vypracování revizního znaleckého posudku (existovaly ovšem již dva znalecké posudky), což také provedl, toto právo však nelze vykládat šířeji, tj. jako jemu odpovídající povinnost soudu řídit se návrhy účastníků řízení. I v daném případě platí, že účastník řízení se může domáhat svého práva zákonem stanoveným postupem (č1. 36 odst. 1 a 4), tzn. v souladu s občanským soudním řádem. Občanský soudní řád k dané věci opakuje ustanovení o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132), především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120). Znalecký posudek je také jedním z důkazních prostředků (§127 o. s. ř.) a o zadání nového či revizního posudku rozhoduje soud samostatně.
I. ÚS 188/95
Z uvedeného porovnání petitu ústavní stížnosti a uplatněných důvodů s postupem obecných soudů však vyplývá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V důsledku toho odpadá i důvod k rozhodování o druhé části návrhu ústavní stížnosti, tj. souběžně podaného návrhu na zrušení citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Pokud jde o nález Ústavního soudu ČR č. 131/1994 Sb., platí ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., že se proti němu nelze odvolat a ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 1995
JUDr. Vladimír Paul
soudce zpravodaj