ECLI:CZ:US:1995:1.US.30.94
sp. zn. I. ÚS 30/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele Z. N. proti orgánu veřejné moci - Krajskému soudu v Brně, o ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 1994 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8 To 222/93, spojené s návrhem na zrušení §46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., §19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR, o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení č. 114/1988 Sb. a §15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, takto:
Ústavní stížnosti se v plném rozsahu v y h o v u j e
a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8
To 222/93, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR ústavní
stížnost na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž
tento soud zamítl odvolání stěžovatele do rozsudku Městského soudu
v Brně ze dne 2. 8. 1993, sp. zn. 4 T 113/93, kterým byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání
povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona, neboť v době
od 26. 6. 1991 do 7. 5. 1992 neplatil ošetřovné na svého syna,
nezletilého, přestože mu bylo pravomocným rozhodnutím Dětského
výchovného ústavu v Moravském Krumlově uloženo přispívat na
ošetřovném částku Kč 290,-- měsíčně, čímž ústavu dluží za uvedené
období částku Kč 2 300,--. Za toto jednání mu byl uložen trest
odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odložený na zkušební
dobu v délce jednoho roku. Svoji stížnost podal stěžovatel
Ústavnímu soudu ve shodě s ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona
o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. s tvrzením, že pravomocným
rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho
základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
K odůvodnění stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím
o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno
- Černovice pod č. j. 4 Om 526/84 dne 5. 6. 1991, bylo rozhodnuto
o umístění syna stěžovatele do ústavní péče. Stěžovatel se proti
tomuto předběžnému opatření odvolal, odvolací orgán - Úřad města
Brna, odbor sociálních věcí, odvolání nevyhověl. Stěžovatel
namítal, že předmětným rozhodnutím došlo k porušení práva
stěžovatele i jeho dítěte, jelikož Listina základních práv
a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou
být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen
rozhodnutím soudu, na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje
i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla
v době rozhodování ve smyslu ust. §2 ústavního zákona č. 23/1991
Sbírky zákonů přednost před zákonem, tedy i před ustanovením §46
zákona o rodině a §19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR č.
114/1988 Sb. a §15 vyhl. č. 182/1991 Sb. Státy, které jsou
smluvními stranami Úmluvy o právech dítěte, mají totiž zajistit,
aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli,
ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu
s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je
v zájmu dítěte.
Rozpor předpisů v řízení aplikovaných s Listinou základních
práv a svobod a s Úmluvou o právech dítěte namítal stěžovatel
v různých fázích řízení, aniž na to byl ze strany orgánů veřejné
moci brán zřetel, resp. vůbec reagováno.
Pokud se týká napadeného rozhodnutí v trestní věci, tuto část
stížnosti stěžovatel odůvodnil odvozením od hlavní věci, tedy
protiústavností rozhodnutí o ústavní výchově. Podle §96 zákona
o rodině pak výživné nelze přiznat pro rozpor se zásadami morálky
socialistické společnosti. Nové komentáře toto ustanovení zákona
vykládají tak, že kritériem pro posuzování nároků na výživné je
hledisko dobrých mravů. Jestliže byl učiněn závěr
o protiústavnosti držení nezletilého dítěte ve výchovném ústavu,
je nepochybně dán i rozpor s dobrými mravy, bylo-li přikázáno
hrazení výživného a byl-li stěžovatel odsouzen pro jeho neplacení,
i samotný odsuzující rozsudek vychází z mylného závěru, neboť takto:
neplacené výživné nelze považovat za neplnění zákonné
povinnosti vyživovat jiného.
Ústavní stížnost byla podána v zákonem stanovené
šedesátidenní lhůtě; napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo
doručeno stěžovateli dne 27. 12. 1993, ústavní stížnost byla
doručena osobně Ústavnímu soudu dne 16. 2. 1994. Senát Ústavního
soudu ČR neshledal důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti ve
smyslu §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní
stížnost přijal.
V ústavní stížnosti stěžovatel současně navrhl zrušení
ustanovení
1. §46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění,
2. §19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR č. 114/1988 Sb.,
v platném znění a
3. §15 vyhlášky č. 182/1991 Sb.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. může být spolu s ústavní
stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního
předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním
nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže
podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, popřípadě se zákonem,
jedná-li se o jiný právní předpis.
Senát Ústavního soudu ČR proto řízení o ústavní stížnosti
přerušil, aby o návrhu na zrušení napadených právních předpisů
mohlo jednat plénum Ústavního soudu ČR, v jehož kompetenci je
odpovídající rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu ve věci rozhodlo
svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/94, ze dne 28. 3. 1995, a platnost
ustanovení napadených právních předpisů v rozsahu návrhu zrušilo
ke dni 1. 10. 1995.
Ústavní soud si vyžádal podle §42 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, stanovisko účastníka, Krajského soudu v Brně,
k ústavní stížnosti. Přípisem Krajského soudu v Brně ze dne 21.
3. 1995 sdělil předseda senátu, že vše, co je třeba k věci sdělit,
je podrobně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí a neshledává nutným
něco k tomu doplnit.
Pokud jde o ústavní stížnost, zjistil senát Ústavního soudu
ze soudních spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 91/83 a sp.
zn. 4 T 113/93, jakož i Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To
222/93, že stěžovatel v průběhu řízení několikrát namítal, že jeho
syn byl umístěn do ústavní péče proti jeho vůli, a to bez
předchozího souhlasu soudu, což pokládal za porušení svého
základního práva zaručeného Ústavou České republiky. Rozhodnutím
o předběžném opatření Úřadu městské části Brno - Černovice č. j.
4 Om 526/84, ze dne 5. 6. 1991, byl nezletilý syn umístěn do
Dětského diagnostického ústavu v Brně, Hlinky 140 a od 26. 6.
1991 pak do Výchovného ústavu pro děti a mládež v Moravském
Krumlově. Z podnětu ObNV Brno IV zahájil Městský soud v Brně
řízení dne 14. 11. 1991 a svým usnesením ze dne 28. 4. 1992, sp.
zn. 25 P 91/83, řízení zastavil. Nenařídil tedy ústavní výchovu
a nezletilý byl z Výchovného domova pro děti a mládež v Moravském
Krumlově dne 7. 5. 1992 propuštěn. Již při zahájení trestního
stíhání pro neplacení ošetřovného dne 25. 3. 1993 stěžovatel
uvedl, že odmítá platit ošetřovné vědomě, protože syn byl v ústavu
umístěn protiprávně. Při řízení před Městským soudem v Brně ve
věci ústavní výchovy soud vzal na vědomí, že stěžovatel žádal
o okamžité propuštění svého syna z výchovného ústavu s výslovným
odvoláním na to, že tam byl umístěn bez rozhodnutí soudu, a tím
byl porušen článek 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
(usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 91/83) a zaujal
stanovisko, že prvostupňový soud není oprávněn řešit otázku, pokud
otec poukazoval na rozpor mezi čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 32
odst. 4 Listiny základních práv a svobod a zněním platného zákona
o rodině.
Při podání obžaloby ve věci sp. zn. 5 Pv 335/93, ze dne 14.
6. 1993, se městský prokurátor v Brně vyhnul této námitce,
přestože stěžovatel v protokolu o seznámení obviněného s výsledky
vyšetřování se znovu domáhal vyjasnění platnosti předběžného
opatření. V rozsudku sp. zn. 4 T 113/93, ze dne 2. 8. 1993,
Městský soud v Brně konstatoval, že stěžovatel namítal, že syn byl
umístěn v DVÚ nikoliv rozhodnutím soudu, jak vyžaduje Listina
základních práv a svobod. Podle stanoviska soudu bylo třeba
postupovat podle platného zákona o rodině. Poukázal výslovně na
toto: "Obžalovaný (tedy stěžovatel) sám mohl dát podnět na Ústavní
soud ČR, pokud se domníval, že došlo k porušení jeho základních
práv a svobod jako rodiče, aby soud rozhodl, zda došlo k rozporu
mezi zákonem o rodině a Listinou základních práv a svobod. Soud
nemůže dát tento podnět, neboť k tomu není oprávněn, tak jak to
navrhl obžalovaný u hlavního líčení, proto též, a též s ohledem na
dostačující výsledky provedeného dokazování, tento návrh
obžalovaného zamítl". Potud Městský soud v Brně. Stěžovatel ve
svém odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně znovu
zdůraznil protiprávnost umístění syna v DVÚ a navrhoval, aby soud
sám se obrátil na Ústavní soud ČR.
Krajský soud v Brně zamítl odvolání stěžovatele usnesením ze
dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8 To 222/93. Soud vzal na vědomí námitku
stěžovatele, že jeho syn byl držen v ústavu v rozporu s ústavním
zákonem, neboť tam byl umístěn proti své vůli, jakož i vůli
rodičů, čímž byla práva rodičů omezena bez rozhodnutí soudu, když
o umístění bylo rozhodnuto pouze správním orgánem. Dále namítal,
že se u něj nejedná o úmyslné neplnění vyživovací povinnosti,
neboť nevěděl, že výchovný ústav má nárok na ošetřovné i za dobu,
kdy byl syn na útěku z ústavu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl
zrušen a on obžaloby zproštěn. Ve věci samé pak soud konstatoval,
že rozhodnutí o umístění nezletilého do dětského ústavu, vydaná
formou předběžného opatření Úřadem městské části Brno - Černovice,
stejně jako Úřadu města Brna, byla vydána v souladu se zákonem,
a tudíž jsou účinná a platná vůči všem subjektům, včetně
obžalovaného. Jakožto předběžné opatření je pak platné a účinné do
doby, než ve věci rozhodne soud. V žádném případě tedy nešlo
o nějaké protiprávní omezování svobody u nezletilého, když, jak
vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 91/83, který
byl vyžádán a připojen k důkazu v odvolacím řízení, bylo umístění,
s ohledem na chování nezletilého a nedostatečně zajištěnou péči ze
strany zejména obžalovaného, vůči nezletilému zcela na místě.
Námitkou, že byla porušena základní práva a svobody stěžovatele,
se Krajský soud nezabýval, třebaže tato námitka byla předmětem
úvahy prvoinstančního soudu a byla znovu opakována stěžovatelem
při ústním jednání u Krajského soudu v Brně dne 25. 10. 1993.
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu
ČR k závěru, že postupem orgánů veřejné moci byla porušena
základní práva stěžovatele, a to konkrétně čl. 32 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
č. 104/1991 Sb., zejména pokud jde o to, že k odloučení dítěte
nedošlo na základě soudního rozhodnutí. Dále byl porušen čl. 90
Ústavy ČR, protože soudy neposkytly zákonem stanoveným způsobem
ochranu právům stěžovatele, zejména tím, že opřely svá rozhodnutí
o postupy jiných orgánů veřejné moci, které byly v rozporu
s ústavními zákony ČR či mezinárodní úmluvou o lidských právech,
kterou je Česká republika vázána. Dále pak byl porušen čl. 4 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, jelikož povinnost, jejíž
nesplnění sankcionoval, nebyla uložena na základě zákona a v jeho
mezích a při zachování základních lidských práv a svobod.
Ústavní soud shledal, že zárodek neoprávněného zásahu do práv
stěžovatele měl svůj původ již v činnosti správních orgánů
a soudu, jednajících podle §46 zákona o rodině. Pokud toto
ustanovení bylo aplikováno, měla být věc neprodleně oznámena
soudu. O dalším průběhu však lze jen stěží uvést, že probíhal
v intencích Listiny základních práv a svobod, případně uvedené
mezinárodní úmluvy, když k umístění syna stěžovatele v instituci
ústavní výchovy došlo dne 5. 6. 1991, podnět Městskému soudu
v Brně byl podán dne 12. 6. 1991, řízení bylo zahájeno dne 14.
11. 1991 a usnesení, jímž ústavní výchova nebyla nařízena, bylo
vydáno dne 28. 4. 1992 a nezletilý byl propuštěn z výchovného
ústavu dne 7. 5. 1992. Ústavní soud ČR se podrobněji právním
postupem těchto orgánů nezabýval, protože není předmětem ústavní
stížnosti, ale nemohl jej nechat bez povšimnutí, když stěžovatel
již v těchto fázích řízení uplatňoval své stanovisko, že k odnětí
syna došlo v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.
Městský soud v Brně, který posuzoval spáchání trestného činu
úmyslného zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona
stěžovatelem a ve věci samé rozhodl v jeho neprospěch,
v odůvodnění rozsudku konstatoval, že obžalovaný namítal, že
o umístění ve výchovném ústavu rozhodla sociální pracovnice, že
s tímto umístěním nesouhlasil a že podle Listiny základních práv
a svobod o takových otázkách může rozhodovat jen soud. Městský
soud v trestním řízení návrh zamítl s tím, že obžalovaný mohl sám
dát podnět Ústavnímu soudu ČR, pokud se domníval, že byla porušena
jeho základní práva a svobody jako rodiče. Dále uvedl, že soud
nemůže dát takový podnět, neboť k tomu není oprávněn, tak jak to
navrhl stěžovatel u hlavního líčení.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tímto přístupem Městského
soudu v Brně k návrhu stěžovatele. Soud při posuzování trestní
odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat
nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 tr. zákona, o trestném
činu zanedbání povinné výživy, není vázán rozhodnutím, kterým byla
stanovena tato povinnost v občanském soudním řízení, či správním
řízení. Měl tedy nepochybně povinnost zabývat se námitkou porušení
ústavních práv stěžovatele dříve, než k rozhodnutí přikročil.
Podle §224 odst. 5 trestního řádu, obdobně jako podle čl. 95
odst. 2 Ústavy má soud, má-li za to, že zákon, jehož užití je
v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má
přednost před zákonem, přerušit řízení a předložit věc Ústavnímu
soudu. Městský soud tak neučinil. Z toho je možno odvodit, že
k takovému názoru nedospěl a pak bylo jedině možné takové
zdůvodnění uvést k zamítnutí návrhu stěžovatele, které stěžovatel
učinil a které soud zamítl. Ústavní soud je však přesvědčen, že
soud byl, na základě znalosti platného práva a s přihlédnutím
k výslovnému upozornění stěžovatele, povinen dospět, vzhledem
k dikci čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, k závěru,
že zákon, který umožňuje odejmutí syna bez souhlasu soudu a jehož
již bylo a dále mělo být při řešení věci použito, je v rozporu
s tímto ustanovením Listiny základních práv a svobod a předložit
věc Ústavnímu soudu ČR, což však Městský soud v Brně neučinil.
Krajský soud v Brně, který projednával odvolání stěžovatele,
ponechal stranou námitku stěžovatele, že jeho syn byl držen
v ústavu v rozporu s ústavním zákonem, protože tam byl držen proti
své vůli a vůli svých rodičů, bez rozhodnutí soudu, pouze na
základě rozhodnutí správních orgánů. Postavil se na stanovisko, že
rozhodnutí správních orgánů byla vydána v souladu se zákonem
a byla účinná a platná vůči všem. K možnosti použití §224 odst.
5 trestního řádu, v důsledku námitky stěžovatele, nezaujal
stanovisko. Stejně tak se nevyjádřil k tomu, proč pominul možnost,
pokud již nedospěl k závěru, že je rozpor mezi aplikovanými
předpisy a ústavním zákonem, aplikovat podle čl. 10 Ústavy ČR
přímo Úmluvu o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.).
S přihlédnutím k důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 20/94, ze dne 28. 3. 1995, který, pokud jde o zrušení
napadených právních předpisů, nabývá účinnosti až 1. 10. 1995,
a na základě závěrů soudů, které vyplynuly z projednávání věci
stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnosti v plném rozsahu
vyhověl.
Základ tohoto rozhodnutí, vycházející z toho, že zde
existuje, resp. existoval, rozpor napadených právních předpisů
s Ústavou ČR či Listinou základních práv a svobod, může být
bezprostředně aplikován všude tam, kde bude nutno se zabývat
takovým rozporem, či řešit jeho důsledky. Na tom nic nemění
skutečnost, že Ústavní soud ČR odsunul vykonatelnost svého nálezu,
jímž zrušil napadená ustanovení citovaných právních předpisů až ke
dni 1. 10. 1995, protože takové opatření činí Ústavní soud ČR
tehdy, shledá-li, že bezprostřední účinnost by mohla způsobit
neodstranitelné či neřešitelné následky, a proto poskytuje
zákonodárným, výkonným či správním orgánům možnost, aby v mezidobí
podnikly příslušné potřebné kroky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 6. června 1995