ECLI:CZ:US:1995:1.US.37.95
sp. zn. I. ÚS 37/95
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky O.Š., zastoupené advokátem JUDr. A.K., týkajícího se ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 121/94, ze dne 7. 11. 1994, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svou včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 2. 1995 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 121/94, ze dne 7. 11. 1994, pro porušení základních práv a svobod, konkrétně Listiny základních práv a svobod, zaručujících dědění.
Stěžovatelka se domáhala vydání nemovitosti - jedné ideální poloviny domu v B., podle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Výzvou k vydání věci neuspěla u držitele nemovitosti, jímž byla ČP, s. p., rovněž tak neúspěšná byla stěžovatelka v uplatnění svého nároku v soudním řízení před
Městským soudem v Brně - rozsudek sp. zn. 41 C 42/92, ze dne 25. 10. 1993, a při řízení před odvolacím soudem rozsudek sp. zn. 17 Co 121/94, ze dne 7. 11. 1994. Tato soudní rozhodnutí stěžovatelka napadá pro rozpor s čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím dědění.
Dále vytýká soudu nepřesnou interpretaci zákona č. 87/1991 Sb., nesouhlasí s právními závěry soudního řízení, podle něhož nejsou pro vydání dány podmínky, jestliže není splněn předpoklad §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Soudním řízením byl učiněn závěr, že pro uspokojení nároku stěžovatelky podle zákona č. 128/1946 Sb. nejsou dány podmínky, protože nebyl řádně uplatněn. Nedošlo-li k jeho uplatnění, nemohlo dojít ani k jeho neuspokojení z důvodu politické perzekuce.
Soudce zpravodaj musel v prvé řadě vyjít z toho, že Ústavní soud není soudním orgánem, který by běžně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, ale podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přezkumné pravomoci vykonává jen tehdy, došlo-li k porušení základního práva nebo svobody, zaručeného ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že uvedenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její základní právo, uvedené v čl. 10 odst. 1 (správně čl. 11 odst. 1) Listiny základních práv a svobod, zaručujících dědění.
Z návrhu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 1994, sp. zn. 17 Co 121/94, a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 42/92 však vyplývá, že soudy nerozhodovaly v dědické záležitosti stěžovatelky, ale projednávaly její požadavek na vydání předmětné nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. Přitom nezasáhly do práv stěžovatelky ústavně chráněných ustanovením, jehož se stěžovatelka dovolává. Záležitosti dědické byly řešeny v jiném řízení (D XVII 773/49 ze dne 10. 8. 1949) a z něho vyplynulo, že předmětná nemovitost nebyla zahrnuta do pozůstalosti A. G., když bylo konstatováno, že existuje restituční nárok na vrácení poloviny nemovitosti vl. č. 290 Š., avšak nárok nebyl uplatněn v dané lhůtě, a proto tato realita nebyla dána do pozůstalosti, s čímž souhlasila účastnice. Účastnicí byla paní Y.S., jako jediná zákonná dědička, která zemřela dne 1988 a která byla matkou stěžovatelky.
V této souvislosti vyšlo najevo z výpisu z pozemkové knihy, týkajícího se předmětné nemovitosti, že vlastnické právo pro československý stát, B B, bylo vloženo v roce 1953, tedy v rozhodném období, ale nejednalo se o přechod vlastnictví fyzické osoby - stěžovatelky do vlastnictví státu, takže podmínka §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., aby stěžovatelka mohla být označena jako osoba oprávněná, nebyla splněna a aplikace tohoto zákona na daný případ není na místě. Na tom nezměnila nic ani novela tohoto paragrafu obsažená v zákoně č. 116/1994 Sb.
Předmětný nemovitý majetek nepřešel na stěžovatelku ani děděním, ani jiným zákonným způsobem. Její právní předchůdkyně, tedy její matka, se nedomáhala převodu vlastnictví ani v rámci příslušného pozůstalostního řízení, ani vrácení nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Nemovitost zůstala od r. 1945 v národní správě a postup uplatnění nároků, stanovený citovaným zákonem, nebyl využit. Zřejmě jako věc bez pána - vlastníka, jako věc opuštěná, přešla nemovitost posléze do vlastnictví čsl. státu. Je proto nutno návrh stěžovatelky pokládat za zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 1995
JUDr. Vladimír P a u l
soudce zpravodaj