ECLI:CZ:US:1995:1.US.95.94
sp. zn. I. ÚS 95/94
Usnesení
Sp.zn. I. ÚS 95/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele ing. O. R., zastoupeného advokátkou E. S., o ústavní stížnosti proti vyhlášce Ministerstva financí o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, č. 176/93 Sb., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým podáním ze dne 22. 6. 1994 napadl vyhlášku Ministerstva financí o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, č. 176/1993 Sb. Své podání učinil v zastoupení advokátkou. Podání je označeno jako ústavní stížnost proti citované vyhlášce č. 176/1993 Sb. Z textu podání však je zřejmé, že se o žádnou ústavní stížnost nejedná, neboť navrhovatel nenapadá žádné konkrétní rozhodnutí, či zásah orgánu veřejné moci, jímž by bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Obsahově celé jeho podání napadá vyhlášku č. 176/1993 Sb. s odůvodněním, že není možné požadovat na navrhovateli, aby soudní cestou vymáhal na nájemníkovi nájemné ve výši, kterou si sám volně určí, protože by soud takovou žalobu zamítl. Protože pak právní řád nezná podle navrhovatele procesní prostředek obrany přímo proti právní normě, dovozuje jedinou možnou cestu podáním k Ústavnímu soudu.
V obsáhlém podání pak navrhovatel rozebírá, se kterými články Listiny je citovaná vyhláška č. 176/1993 Sb. v rozporu. Základem této argumentace je tvrzení, že předmětná vyhláška pevně reguluje stanovení cen nájemného a služeb, přičemž takto stanovená výše nedosahuje ani výše nákladů na udržení nemovitosti a vylučuje zcela tvorbu zisku pro pronajímatele. Podle navrhovatele takto citovaná vyhláška vlastně způsobuje faktické vyvlastnění pronajímatele ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. V závěru svého podání proto navrhuje navrhovatel zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., jako protiústavní.
V daném případě, přestože návrh byl podán v zastoupení advokátkou, nesplňuje podmínky §64 zák. č. 182/93 Sb. Podle druhého odstavce citovaného paragrafu návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle č1. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy jsou oprávněni podat: a) vláda, b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 a e) zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.
Ani jeden ze shora specifikovaných případů nebyl v případě daného podání naplněn. Navrhovatel totiž ve svém podání vůbec neuplatnil vlastní ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 písm. a) zák. č. 182/93 Sb. V celém jeho podání není uvedeno, že by pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jedině v takovém případě by byl oprávněn spolu s takovou ústavní stížností ve smyslu ustanovení §74 zák. č. 182/93 Sb. podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu.
Vzhledem ke shora uvedenému se proto v daném případě jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/93 Sb., a proto byl Ústavním soudem usnesením odmítnut.
Závěrem poukazuje Ústavní soud ještě na jedno procesní pochybení na straně advokátky, která v zastoupení navrhovatele podání zpracovala. Každé podání musí být podepsáno klientem, a nikoliv advokátem, jak vyplývá z ustanovení §34 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. a navíc i z občanského soudního řádu a jeho ustanovení §42 odst. 4.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 1995
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR