ECLI:CZ:US:1995:2.US.118.94
sp. zn. II. ÚS 118/94
Usnesení
II. ÚS 118/94
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 19 Ca 109/ 94-18, ze dne 14. 6. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu, O.Ú. P., č. j. PÚ 431/94-R 1286, ze dne 6. 4. 1994, podané Z.K. a M.K., zastoupenými advokátem JUDr. T.H., za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Pozemkového úřadu, O.Ú. P., D., I. s. p., Města Ř. a PF ČR, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Praze, čj. 19 Ca 109/94-18, ze dne 14. 6. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P., č. j. PÚ 431/94- R 1286, ze dne 6. 4. 1994, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou podílovými spoluvlastníky jedné ideální poloviny pozemku č. kat. 1096 o výměře 21 709 m2 v kat. území Ř.
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě 29. 8. 1994, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 18. 7. 1994.
II. ÚS 118/94
Stížnost byla proto podána včas. Dne 6. 9. 1994 byli navrhovatelé vyzváni Ústavním soudem k odstranění vad návrhu. Tak se stalo podáním ze dne 8. 9. 1994, ve stanovené lhůtě. Navrhovatelé byli při podání ústavní stížnosti zastoupeni v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Ústavní stížnost proto ústavní soud shledal přípustnou.
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Navrhovatelé tvrdí, že shora označeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle něhož vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Porušení tohoto ustanovení spatřují v tom smyslu, že nebylo uznáno právo jednoho ze spoluvlastníků (matky navrhovatelů) na
vydání pozemku přesto, že dle tvrzení navrhovatelů písemné i jiné důkazy svědčí o tom, že matka navrhovatelů byla zjevně zkrácena ve svých vlastnických právech v důsledku politické perzekuce a postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti obracejí proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, ve své argumentaci však především napadají právní stav, nastalý v důsledku pravomocného soudního rozhodnutí Okresního soudu Praha východ ze dne 30. 11. 1976, č. j. C 589/76, které nabylo právní moci dne 23. 2. 1977, o návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §142 o. z. Ani Ústavní soud není oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit - pokud by ústavní stížnost směřovala proti němu - neboť již uplynula zákonná lhůta dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. k eventuálnímu podání
ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí.
Ústavní soud již dříve vyložil ve své judikatuře, za jakých okolností (podmínek) se cítí oprávněn - vzhledem k tomu, že není vrcholem soustavy obecných soudů, (čl. 81, 91 Ústavy České republiky) - zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů.
II. ÚS 118/94
Předpokladem takového zásahu je, že obecný soud ve svém rozhodování postupoval v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Pochybení v tomto směru však Krajskému soudu v Praze ani stěžovatelé nevytýkají.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna, nebo takové právo samo má být konstituováno (především na základě jiných hmotně právních předpisů), ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Č1. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod chrání proti zneužití výkonu vlastnického práva samotným vlastníkem. Není tudíž opodstatněná námitka o porušení citovaného ustanovení soudem, rozhodujícím o tvrzeném nároku na vlastnictví.
Na postupu krajského soudu Ústavní soud neshledal takové nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého Listinou práv a svobod nebo Ústavou ČR zaručeného práva nebo svobody. Přitom pouze zásah do základních práv a svobod je oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
V Brně dne 23. srpna 1995
Prof. JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu