ECLI:CZ:US:1995:2.US.132.94
sp. zn. II. ÚS 132/94
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele JUDr. M.V., zastoupeného advokátem JUDr. F.S., o ústavní stížnosti proti 1) usnesení Městského soudu v Praze čj. 18Co 58/90-56 ze dne 19. 4. 1990 2) rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3Cz 6/92, ze dne 30. 6. 1993, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, došlé Ústavnímu soudu 20. 9. 1994, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3Cz 6/92, ze dne 30. 6. 1993, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1990, čj. 17Co 58/90-56, ve věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, domáhal postavení najisto, že jsou v dané věci dány důvody zvláštního zřetele hodné proto, aby soud dle ustanovení §142 odst. 2 OZ spoluvlastnictví nezrušil. Usnesení Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 58/90-56, ze dne 19.4.1990, vytýkal, jako nesprávné skutkové zjištění, že právě on vyvolává neshody mezi spoluvlastníky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost navrhovatele a dále si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 28C 277/88, z něhož zjistil, že stěžovatel jakožto odpůrce vede spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem - domu č. p. x s pozemky, příslušenstvím a se součástmi v P. V tomto řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 13. 9. 1989, čj. 28C 277/88-42, tak, že byl návrh zamítnut. Na základě odvolání bylo zamítavé rozhodnutí Městským soudem v Praze usnesením ze dne 19. 4. 1990 čj. 17Co 58/90-56 zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že zamítnutí návrhu přichází v úvahu zcela výjimečně, a to zásadně pouze tehdy, nelze-li věc mezi spoluvlastníky rozdělit a jestliže individuální zájem odpůrce - který nemůže spočívat pouze v zájmu na zachování vlastnictví - zřetelně převáží nad individuálním zájmem navrhovatele; přičemž tak je tomu zpravidla tehdy, jestliže by podání návrhu bylo možno pokládat za zneužití práva. Dále bylo Městským soudem dovozováno, že vzájemné vztahy a postoj účastníků nejsou zřejmě skutečnostmi, které bylo možno považovat za důvody hodné zvláštního zřetele a pro které by bylo možno návrh zamítnout. Proto bylo soudu prvého stupně uloženo pokračovat v řízení doplněním dokazování. Toto řízení je dosud v běhu a poslední jednání nařízené na 19. 5. 1994 bylo odročeno. Dále ze spisu sp. zn. 28C 277/88 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že stížnost pro porušení zákona proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1990, čj. 18Co 58/90-56, podanou GP České republiky, Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 3Cz 6/92 rozsudkem ze dne 30. 6. 1993 zamítl, když mimo jiné konstatoval, že ve výjimečných případech lze stížností pro porušení zákona úspěšně napadnout též zrušovací usnesení odvolacího soudu a to zejména tehdy, je-li důvodem snaha zabránit, aby se soud prvního stupně v dalším řízení řídil vadným právním názorem odvolacího soudu. V daném případě však Vrchní soud dále dovodil, že Městský soud vycházel naprosto správně ze zásady, resp. právního názoru, že postup podle ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. je natolik výjimečný, že jeho použití musí být vždy přesvědčivě odůvodněno existencí důvodů hodných zvláštního zřetele. Dále Vrchní soud uvedl, že takovýmto důvodem nebude bez dalšího samotný vysoký věk odpůrce, a to zvlášť ne tehdy, jestliže se výlučně sám (popřípadě převážnou měrou) podílí na vyvolání neshod účastníků, zrovna tak takovým důvodem nebudou ani bytové zájmy účastníků, neboť rozhodnutím o zrušení podílového spoluvlastnictví je sice otázka dalšího spoluužívání předurčena, nikoliv však řešena, navíc by z tohoto důvodu nebylo možno vyhovět návrhu na zrušení spoluvlastnictví téměř v žádném případě. Konečně Vrchní soud dovodil, že Městský soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a důvodně rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Ústavní soud především zkoumal, zda nejde o návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, v tomto směru vycházel z ustanovení §72 odst. 2 věta prvá zák. č. 182/1993 Sb., dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů, protože navrhovatel svou ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu 20. 9. 1994, napadl usnesení Městského soudu v Praze, čj. 18Co 58/90-56, ze dne 19. 4. 1990 a rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3Cz 6/92 ze dne 30. 6. 1993, je jeho ústavní stížnost zřejmě opožděnou a navíc i nepřípustnou, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je stále v běhu a to u soudu prvého stupně. V této souvislosti se Ústavní soud zabýval i možností postupovat dle §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. a dospěl k závěru, že nejde ani o situaci upravenou pod písmenem a) §75 odst. 2 neboť stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ani pod písmenem b) §75 odst. 2, neboť věc se nenalézá ve fázi odvolacího řízení. Konečně lze konstatovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší a to právě u řízení, která jsou dosud v běhu, rozhodovat o tom, zda jsou či nejsou v dané věci splněny podmínky §142 odst. 2 OZ, tj. důvody zvláštního zřetele hodné a tak předjímat rozhodnutí obecných soudů, neboť by porušil zásadu soudcovské nezávislosti, upravenou v čl. 82 Ústavy. Ze všech shora uvedených důvodů pak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ust. §43 odst. 1 písm. b), e), f ) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Iva Brožová
soudkyně Ústavního soudu ČR
V Brně dne 25. 1. 1995