Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.06.1995, sp. zn. II. ÚS 149/94 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 33/3 SbNU 249 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:2.US.149.94

sp. zn. II. ÚS 149/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. 6. 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti A.K., D.L., E.L. a V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 26. 5. 1994, sp. zn. 22 Co 205/94, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 16. 3. 1994, sp. zn. 11 C 138/92, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 1 a dále Národní galerie v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1994, sp. zn. 22 Co 205/94, který potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby stěžovatelů s žádostí, aby žalované Národní galerii v Praze byla uložena povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání šesti uměleckých děl v žalobě blíže specifikovaných, na základě a za podmínek uvedených v ust. §6 odst. 1 písm. g) a odst. 2 ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zák. č. 264/1992 Sb., 267/1992 Sb., 133/1993 Sb., 115/1994 Sb., 116/1994 Sb., 164/1994 Sb.(dále jen zákon). Navrhovatelé uvádí, že stížností napadenými rozsudky bylo porušeno jejich základní právo uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatelé dále uvádí, že jako oprávněné osoby podle ust. §3 odst. 2 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb. podali povinné osobě - Národní galerii v Praze - v zákonné lhůtě výzvu k vydání věcí. Jedná se o umělecká díla, která přešla na stát z právního předchůdce stěžovatelů - Ing. V.K. Jako způsob přechodu věcí na stát uvádí navrhovatelé uzavření kupní smlouvy učiněné v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody pak uvádí skutečnost, že právní předchůdce stěžovatelů se k převodu uměleckých děl na stát podvolil teprve poté, co jej stát nejprve uměle zadlužil odmítnutím slíbené státní dotace na zaplacení rodinného domu, postaveného v družstevní výstavbě, a hrozil mu, že jeho rodina bude z domu vystěhována. Stěžovatelé zejména poukazují na skutečnost, že soudy obou stupňů se v průběhu řízení nevypořádaly s jejich tvrzením, že postupní prohlášení ze dne 10. 2. 1962, kterým sporná umělecká díla byla převedena na stát, není opatřeno pravým podpisem převodce. Navrhovatelé rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů pokud jde o právní kvalifikaci úkonu, kterým došlo k převodu movitých věcí na stát. Vytýkají oběma soudům, že nevzaly v úvahu skutečnost, že stát v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že Ing. K. hodlá zaplatit pohledávku státu formou převodu některých svých obrazů, byla státními orgány výše pohledávky zvýšena z původních 50 292,- Kčs na konečnou částku 130 076,- Kčs. Dále uvádí, že nelze přehlédnout značný rozdíl ve finančním ohodnocení převedených uměleckých předmětů. Ze spisu finančního odboru Národního výboru hl. m. Prahy, čj. FIN/3-P20-1962, se podává, že odhadní cena těchto předmětů byla určena částkou 278 000,- Kčs, naproti tomu soudní odhad byl stanoven v dolní hranici částkou 119 000,- Kčs a v horní hranici částkou 180 000,- Kčs. Zároveň pak dovozují, že výsledky, které z průběhu řízení vyvodil soud I. stupně, jsou zřetelně nesprávné, a to jak v právním posouzení, tak i v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci. V rozhodování obou soudů pak vidí projevený nátlak, vedený v té době tiskovou kampaní a pozorností ostatních sdělovacích prostředků za negativního působení vedlejšího účastníka řízení. Tato kampaň měla podle jejich názoru dopad na konečné rozhodování soudů v tom smyslu, že lze pochybovat o jejich nezávislosti a nestrannosti. Dne 17. 3. 1995 obdržel Ústavní soud České republiky doplněné podání stěžovatelů, ve kterém se uvádí, že dne 3. 1. 1995 zemřel čtvrtý navrhovatel V.K. Po skončení dědického řízení budou právními nástupci jeho děti, a to syn F.K. a dcera T.M. Navrhli zároveň Ústavnímu soudu přerušení řízení ve smyslu §63 zák.č. 182/1993 Sb. ve spojení s §107 odst. 3 .o.s.ř. do doby skončení pozůstalostního řízení. Vzhledem k tomu, že v případě dědiců manželů K. se nejedná v řízení o ústavní stížnosti o procesní nástupnictví, neshledal Ústavní soud České republiky důvod k přerušení řízení. Ústavní soud ve smyslu ust. §42 odst. 3 zák.č. 182/1993 Sb. zaslal návrh k vyjádření ostatním účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. Z vyjádření Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud přezkoumal rozsudek obvodního soudu z podnětu odvolání stěžovatelů a jako věcně správný jej potvrdil. Při svém rozhodování se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně kvalifikace právního úkonu účastníků, jímž požadovaná umělecká díla přešla v rozhodném období na stát i s jeho závěrem o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při jeho uzavření. Na rozdíl od soudu I. stupně neshledal existenci tísně ve smyslu výše citovaného ustanovení zák.č. 87/1991 Sb. Zdůraznil, že sepsáním postupního prohlášení ze dne 10. 2. 1962 došlo k projevu vůle účastníků úkonu k úplatnému převodu majetku postupitele na stát, tedy k uzavření kupní smlouvy. V této situaci byla právně zcela irelevantní námitka stěžovatelů, týkající se zpochybnění pravosti podpisu na uvedeném dokumentu. V době sepsání postupního prohlášení platný občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.) nezná pojem postupní prohlášení, ale vzhledem k tomu, že účastníci smlouvy se nadevší pochybnost dohodli na jejím předmětu i ceně, lze tuto smlouvu kvalifikovat jako smlouvu kupní, při jejímž uzavření nebyla, s výjimkou smlouvy o nemovitosti, předepsána písemná forma. Poukazuje dále na spis finančního odboru ONV pro Prahu 5, zn. FIN-dar 677/62, který byl v průběhu řízení proveden jako důkaz a jenž obsahuje originál postupního prohlášení opatřený úředním razítkem s ověřením pravosti podpisu převodce. Odvolací soud proto nepovažoval za nutné ohledně této skutečnosti provést další dokazování. Pokud se týká tvrzení stěžovatelů, že ve sporu rozhodoval zaujatý, veřejným míněním a tiskem ovlivněný soud, nehodlá Městský soud s tímto názorem polemizovat, neboť toto tvrzení není podloženo objektivními a konkrétními argumenty. V ostatním účastník řízení odkázal jak na obsah spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, tak na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Navrhuje, aby stížnost byla jako neodůvodněná zcela zamítnuta. K věci se vyjádřil rovněž Obvodní soud pro Prahu 1, který mimo jiné uvedl, že argumentace stěžovatelů napadá vypracovaný znalecký posudek , týkající se ceny obrazů, které byly předmětem postupního prohlášení, a osobu znalkyně, ustanovené soudem, z toho důvodu, že byla dřívějším zaměstnancem vedlejšího účastníka řízení. K osobě této znalkyně obvodní soud uvádí, že její předchozí pracovní vztah k vedlejšímu účastníku řízení mu nebyl znám. Znalkyně byla zapsána v seznamu znalců Městského soudu v Praze pro daný obor ve smyslu ust. §9 odst. 2 zák.č. 36/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Bylo proto její povinností sdělit soudu okolnost, která by měla za následek její vyloučení. Soud však nesdílí názor stěžovatelů, že by existence pracovního poměru znalce s jednou ze stran sporu měla za následek pochybnosti o jeho objektivitě. Závěrem konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé považují Ústavní soud ČR za třetí instanci v systému obecných soudů, což odporuje platným právním předpisům. Navrhují proto, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl. Své vyjádření ke stížnosti zaslala rovněž Národní galerie v Praze. Jako vedlejší účastník uvedla, že jako účastník tohoto řízení souhlasí s hodnocením soudů v tom smyslu, že Ing. K. se nenacházel ani se nemohl nacházet v době sepsání postupního prohlášení v tísni tak, jak to předpokládá zákon č. 87/1991 Sb. V době převodu rodinného domku měl možnost, stejně jako ostatní členové bytového družstva, získat velmi výhodnou půjčku s 3% úrokem. Splácení této půjčky by netvořilo ani jednu třetinu jeho tehdejšího příjmu. Sám si však zvolil úhradu pohledávky formou prodeje obrazů. K osobě znalkyně a jejího vztahu k Národní galerii lze říci, že tato instituce má natolik významné postavení na poli umění, že určitým způsobem s ní spolupracuje prakticky každý historik umění nebo výtvarník v tomto státě. Navrhl, aby stížnost byla jako zřejmě neopodstatněná ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 odmítnuta. Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 11 C 138/1992, ze kterého je patrné, že předmětem sporu bylo celkem šest uměleckých děl, z nichž tvořily tři obrazy Pabla Picassa nejhodnotnější část. Každý z nich byl ceněn soudní znalkyní částkou od 30 do 50 tisíc Kčs. Ostatní díla pak částkou 20 tisíc Kčs a dva obrazy po Kčs 5 tisíc. Maximální hodnota uměleckých děl byla odhadnuta na Kčs 180 tisíc, dolní hranici tvořila částka 119 tisíc Kčs. V porovnání bylo uvedeno, že jeden z obrazů Pabla Picassa prodal Ing. K. soukromému sběrateli za částku 20 až 25 tisíc Kčs. Z dopisu, podepsaného Ing. K. ze dne 14. 2. 1962, který byl soudem proveden jako důkaz, vyplývá, že na základě postupního prohlášení předává Ing. K. Národní galerii v Praze šest autentických uměleckých děl. Dopis je opatřen potvrzením Národní galerie o převzetí citovaných děl. Z textu dopisu finančního odboru ONV Praha 6 ze dne 15. 2. 1962, adresovaného Ústřednímu likvidátoru peněžních ústavů, vyplývá, že podle pokynů Ministerstva financí uzavřel finanční odbor ONV Praha 5 s Ing. K. postupní smlouvu na šest uměleckých děl v hodnotě 183 tis. Kčs a zároveň likviduje pohledávku na rodinném domku jmenovaného čp. 823 v Košířích v částce 117 58O,- Kčs s přísl. k 31. 12. 1961. Podle návrhu smlouvy s Lidovým bytovým družstvem o převodu rodinného domku do osobního vlastnictví ze dne 27. 12. 1960 zněla suma na Kčs 50 292,-. Jednorázový státní příspěvek stanovený ve výši 70 742,- Kčs byl snížen , neboť nebyly orgány sociálního zabezpečení shledány dostatečné důvody sociální potřebnosti manželů K. Ústavní soud již několikrát ve svých nálezech vyložil, že není součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování těchto soudů, to vše ovšem za situace, že nebylo porušeno základní právo nebo svoboda chráněná Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Pokud se stěžovatelé ve svém podání dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. dovolávají se porušení principu nestrannosti a nezávislosti soudů při jejich rozhodování, a to stanoveným postupem, je nutno dovodit, že obecné soudy jsou povinny dodržovat podmínky procesních předpisů v rámci občanskoprávního řízení a předpisy s tímto řízením související. V tvrzeném porušení čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal Ústavní soud opodstatnění, neboť v provedeném dokazování soudů obou stupňů neshledal porušení uvedeného článku Listiny. Stěžovatelé zdůrazňovali, jak v obou předchozích soudních řízeních, tak i v podané ústavní stížnosti, několik zásadních důvodů, o které opřeli své nároky ohledně sporných uměleckých děl. 1) umělecká díla přešla na stát za podmínek ust. §6 odst. 1 písm. g) zák.č. 87/1991 Sb. ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm.c) téhož zákona, tj. kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, společně jako důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody 2) převzetí věci státem bez právního důvodu. Sami stěžovatelé zcela jednoznačně v podané ústavní stížnosti neuvedli, z jakého právního titulu (v návaznosti na podmínky uvedené v zák.č. 87/1991 Sb.) došlo k přechodu sporných uměleckých děl na stát. Je zřejmé, že ani jeden z výše uvedených důvodů zcela neakceptují. Tím, že opřeli svůj nárok rovněž o ust. §2 odst. 1 písm. c), dovodili, že přechod žalovaných předmětů na stát byl podmíněn mimo jiné i politickou perzekucí převodce.Vzhledem k osobnímu postavení Ing. K. i celé jeho rodiny, je toto tvrzení krajně nepravděpodobné a jak z přiložené korespondence, tak i z vyjádření svědků slyšených soudy vyplývá, že tato rodina požívala jistých výhod a privilegií daných přátelskými vztahy k tehdejší politické reprezentaci státu. Dále se soud zabýval tvrzením o převzetí věcí ze strany státu bez právního důvodu. Tato námitka spočívá ve zpochybnění právního úkonu převodce, a to z důvodu namítané nepravosti podpisu Ing. K. na postupním prohlášení. Pokud se týká této skutečnosti, vzal Ústavní soud za dostatečně prokázané důvody a právní vývody uvedené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a nehodlá se již ve svém nálezu touto otázkou zabývat. Je však nutné se vrátit ke stěžovateli uvedenému způsobu převzetí sporných věcí státem, za který tito označili §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., tj. kupní smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jak již z textu ustanovení vyplývá, musí být obě podmínky splněny současně. Pokud se týká stavu tísně v době převodu vlastnictví šesti uměleckých děl, vycházel Ústavní soud jak z písemných dokladů založených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 11 C 138/92, tak z vyjádření vedlejšího účastníka řízení - Národní galerie v Praze. Okolnosti spojené s odkoupením rodinného domku manželů K. se oproti ostatním stavebníkům změnily ve výši poskytnutého státního příspěvku. Jeho snížení, resp. odepření, však není možné považovat za uměle vyvolaný akt tísně, neboť příspěvek byl vázán na zřejmé sociální důvody. Skutečnost, že takové důvody u manželů K. nebyly zjištěny, nezakládá stav tísně. Je nepochybné, že iniciátorem způsobu vypořádání pohledávky Ústředního likvidátora peněžních ústavů byl sám Ing. K. O tom svědčí i dopis Ing. K. adresovaný V. Kopeckému, místopředsedovi vlády. Jiná situace však nastává při rozhodnutí o výhodnosti či nevýhodnosti podmínek uskutečněné transakce. Stěžovatelé uvádí již v žalobě , že díla byla oceněna v době před jejím předáním částkou 278 tisíc Kčs. Dopis finančního odboru ONV Praha 6 uvádí jako hodnotu těchto děl částku 183 tisíc Kčs. Soudy obou stupňů však shodně vycházely při posouzení této otázky pouze z jediného znaleckého posudku PhDr. M. S., vypracovaného v roce 1993 s cenovými relacemi k 28. 4. 1960. Ocenění provedené touto soudní znalkyní vzbuzuje značné pochybnosti o skutečných cenách uměleckých předmětů, a to jak z výše stanoveného cenového rozpětí u jednotlivých položek, tak i ve věrohodnosti použitých odborných materiálů. Těchto nedostatků si zřejmě byla vědoma i samotná znalkyně, neboť ve svém posudku uvedla, že určit s naprostou přesností ceny uvedených obrazů ke stanovenému datu je obtížné, vzhledem k tomu, že v padesátých a počátkem šedesátých let byla v naší republice hodnocena především díla " socialistického realismu" a moderní, tzv. "západní umění", bylo nízce hodnoceno a zavrhováno. Důsledkem nízkých cen pak byla také v roce 1953 provedena měnová reforma, která odčerpala finanční zdroje u fyzických osob. Z toho důvodu, jak uvádí, stanovila cenové rozpětí zejména Picassových děl od Kčs 30 tisíc do Kčs 50 tisíc u každé položky. Je proto nepochybné, že nápadné nevýhodné podmínky v době převodu skutečně existovaly. To však nemění nic na faktu, že stížnost navrhovatelů Ústavní soud České republiky zamítá, neboť jak již bylo výše uvedeno, musí být splněny obě podmínky uvedené v ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. společně a Ústavní soud neshledal, že by došlo jednáním soudů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítali stěžovatelé. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 15. 6. 1995