ECLI:CZ:US:1995:2.US.45.94
sp. zn. II. ÚS 45/94
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1993, sp. zn. 14 Co 446/93, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, U nemocnice 2, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1993, sp. zn.
14 Co 446/93, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 1. 6. 1993, čj. 16 C 79/92-26, kterým byl zamítnut návrh
navrhovatelky, aby bylo určeno, že výpověď z 18. 12. 1991, daná
navrhovatelce dle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) Zákoníku práce
(dále jen ZP), je neplatná. V odůvodnění svého rozhodnutí městský
soud uvedl, že navrhovatelka porušila pracovní kázeň závažným
způsobem, neboť je nepochybné, že zaměstnavatel jí poskytl
pracovní volno bez náhrady mzdy do 22. 10. 1990, tj. do data, do
kdy trvala její expertiza na základě smlouvy PZO Polytechna
a Rehabilitačním centrem v Benghazi, na kterou se navrhovatelka ve
své žádosti o pracovní volno z 29. 9. 1988 odvolávala. Tvrzení
navrhovatelky o tom, že jí bylo pracovní volno uděleno na dobu
neurčitou, vyhodnotil městský soud jako tvrzení ryze účelové,
s tím, že pokud si navrhovatelka sama sjednala bez vědomí PZO
Polytechna a předchozího souhlasu žalovaného další práci v jiném
zdravotnickém zařízení v Libyi, pak je tomu tak bez souhlasu
žalovaného, neboť ten, dodatečně jí udělen dopisem z 21. 6. 1991,
byl odvolán dalším dopisem z 13. 8. 1991, jímž byla navrhovatelka
vyzvána k nástupu do zaměstnání. Vzhledem k tomu, že této výzvy
navrhovatelka neuposlechla a do zaměstnání nenastoupila, běží
neomluvená absence a výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. f) ZP,
tj. závažné porušení pracovní kázně, byl dán. Navrhovatelka ve své
ústavní stížnosti namítala nesprávnost napadeného rozhodnutí a na
odůvodnění svého návrhu uvedla, že dopisem ze dne 21. 6. 1991
došlo mezi ní a jejím zaměstnavatelem k dohodě o změně sjednaných
pracovních podmínek tak, že bude vykonávat práce pro svého
zaměstnavatele až počínaje prvním dnem po ukončení jejího
pracovního pobytu v cizině, přičemž pokud soudy zaujaly právní
názor, že jedna ze smluvních stran může takovou dohodu
jednostrannými úkony změnit, uložil tak navrhovatelce povinnost
plnit něco, co zákon neukládá, totiž pracovat za jiných nežli
sjednaných podmínek a současně jím takto byla uložena povinnost
nad rámec zákona. V těchto souvislostech pak dovodila, že napadené
rozhodnutí porušuje čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listiny) a čl. 4 odst. 1 Listiny. Konečně zdůraznila, že
napadené rozhodnutí založilo nerovnost účastníků smluvního vztahu,
když připustilo, že jedna ze smluvních stran není vázána dohodou
a může ji jednostranně vypovědět. Městský soud ve svém vyjádření
k návrhu navrhovatelky uvedl, že zamítavý výrok soudu prvého
stupně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru potvrdil
proto, že dospěl k závěru, že ze strany navrhovatelky došlo
k závažnému porušení pracovní kázně a naplnění výpovědního důvodu
dle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) ZP, neboť si bez souhlasu
svého zaměstnavatele sjednala další pracovní zařazení v cizině,
a to nad rámec původní dohody a následně neuposlechla jeho výzvy
k nástupu do zaměstnání a tak se dopouštěla neomluvené absence.
Dále městský soud ve svém vyjádření odmítl porušení principu
rovnosti stran v pracovním poměru, když odkázal na právní úpravu
obsaženou v §128 odst. 1 a 2 ZP a ustanovení §28 odst. 2 a §30
odst. 1 vl. nař. č. 223/1988 Sb., z nichž dovodil, že pokud dle
této právní úpravy na čerpání pracovního volna nemá pracovník
nárok, pak souhlas organizace s čerpáním pracovního volna může být
jako jednostranný právní úkon fakultativní povahy odvolán. V dané
věci, jestliže sama navrhovatelka porušila původně sjednané
podmínky, pak nic nebránilo zaměstnavateli souhlas s čerpáním
volna odejmout a vyzvat ji k nástupu do zaměstnání. Takovémuto
pokynu je pracovník povinen se podřídit dle §73 písm. a) ZP,
přitom vlastní obsah pracovních podmínek odvoláním souhlasu nebyl
dotčen. Vedlejší účastník Všeobecná fakultní nemocnice v Praze ve
svých vyjádřeních odkázal na odůvodnění, která jsou obsažena
v rozsudcích obou stupňů, s tím, že tvrzení, obsažená v ústavní
stížnosti nemají podklady v důkazním řízení, které bylo provedeno
a navíc stěžovatelka naprosto bez souvislosti odkazuje na čl. 2
odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Závěrem navrhl, aby ústavní
stížnost byla jako naprosto neopodstatněná odmítnuta.
Nutno
předeslat, že Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů (čl.
91 odst. 1 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci
v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného
soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy
nepřipouštějí dovolání, to vše však za předpokladu, že napadeným
rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že navrhovatelka uplatnila námitky, spočívající
právě v porušení základních práv a svobod a to konkrétně čl. 2
odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než se
věcí skutkově i právně zabývat. Za tímto účelem si vyžádal spis
Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16C 79/92 a poté, co znovu
provedl důkaz listinnými důkazy (tj. dohodou ze dne 15. 8. 1988,
dopisem navrhovatelky ze dne 29. 9. 1988, přípisem zaměstnavatele
ze dne 30. 9. 1988, přípisem Polytechny ze dne 17. 4. 1991,
přípisem zaměstnavatele ze dne 21. 5. 1991, přípisem ze dne 21.
6. 1991 a dalším přípisem zaměstnavatele ze dne 13. 8. 1991
a konečně přípisem ze dne 18. 12. 1991), zjistil, že soudy obou
stupňů v rámci volného hodnocení provedených důkazů učinily závěr,
že výpověď navrhovatelce byla daná platně. Ústavní soud pak dospěl
k závěru, že nebylo porušeno navrhovatelkou tvrzené základní právo
nebo svoboda (čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny), neboť soudy
řádně zjistily skutkový stav věci a to způsobem, který je stanoven
procesními předpisy, navíc ani odlišné právní posouzení by nemohlo
přivodit pro navrhovatelku příznivější rozhodnutí ve věci. Kromě
toho uvedený čl. 2 odst. 1 Listiny stanovící, že nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá a čl. 4 odst. 1 Listiny stanovící,
že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích nemohou být pojmově dotčeny také proto, že napadené
rozhodnutí je rozhodnutím na určení a nikoliv plnění, navíc
takovým, které dokonce deklaruje neboli určuje právě neexistenci
práv a povinností, jimiž se cítí navrhovatelka nucena. Pro úplnost
Ústavní soud uvádí, že při projednání předmětného návrhu měl na
paměti ústavní princip nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy,
z něhož mimo jiné plyne zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená
v §132 o.s.ř., což současně znamená, že Ústavní soud není
oprávněn k novému hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se
s takovým hodnocením sám neztotožňoval, vyjma těch případů, kdy by
zjistil, že byly současně porušeny ústavně procesní principy,
např. čl. 36 Listiny, kde je upraveno právo na soudní ochranu; čl.
37 odst. 3 Listiny, který upravuje zásadu rovnosti účastníků
řízení; čl. 38 Listiny, který upravuje vedle práva na zákonného
soudce zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti a dále důkazy
sám zopakoval. Mimo to podstata ústavní stížnosti v dané věci je
založena na polemice s právními názory soudů obou stupňů
a v zásadě jen opakuje argumenty, které obsahovalo odvolání. Zcela
na závěr Ústavní soud znovu uvádí, že mu nepřísluší posuzovat
celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a to včetně
jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným
rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod,
zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy. Jinými slovy ne každá nezákonnost zakládá též
protiústavnost resp. porušení základních práv a svobod, zaručených
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy
a je také důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. 1. 1995