ECLI:CZ:US:1995:2.US.53.94
sp. zn. II. ÚS 53/94
Usnesení
II. ÚS 53/94
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J. C. M., zastoupeného advokátem JUDr. F.N., o ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 1994, došlé Ústavnímu soudu dne 31. 3. 1994, proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 1994, čj. 10 Co 515/93-86, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, označeným jako ústavní stížnost, brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 10 Co 515/93-86, ze dne 1. 2. 1994, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 10. 1993, čj. 7C 293/92-51, o uzavření dohody o vydání věci.
Namítnutým rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze výše citované rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ve věci samé, jímž okresní soud zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal, aby odpůrci byla uložena povinnost uzavřít s ním podle §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění novel dohodu o vydání nemovitosti, nacházející se v kat. území D., a to v pozemkové knize zapsané jako p. č. 271 - stav. par., v evidenci nemovitostí zapsaná jako p. č. 271 - stav. par. a p. č. 270/3 - stav. II. parc., dále v poz. kn. zapsaná p. č. 270/3 - stav. par., v evidenci nemovitostí zapsaná jako p. č. 270/3 - stav. par., dále v pozemkové knize zapsaná p. č. 2690 - stav. par., v evidenci nemovitostí zapsaná jako p. č. 270/3 stav. par., dále v pozemkové knize zapsaná p. č. 1323 - ost. pl., v evidenci nemovitostí zapsaná jako p.č. 1323 - ost. pl., dále v evidenci nemovitostí zapsaná p. č. 270/4 - stav. par. s čp. 485, dále v evidenci nemovitostí zapsaná p. č. 270/3 - stav par., které byly ve vlastnictví J.C.M. staršího, adoptivního otce J.C.M.
Stěžovatel uvádí, že rozsudek krajského soudu je protiprávní a navíc mu neumožňuje uplatnit právo u soudu v dovolacím řízení.
Pochybení krajského soudu stěžovatel spatřuje jednak v tom, že krajský soud nesprávně zhodnotil porušení či neporušení právních předpisů v dané právní věci v souvislosti s ustanovením §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb., jednak v tom, že Krajský soud v Praze při svém rozhodování se nezabýval důvody uvedenými v odvolání, kde se stěžovatel dovolával stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993 CPJN 50/93 k výkladu k některým ustanovením z. č. 403/1990 Sb., z. č. 87/1991 Sb., z. č. 92/1991 Sb. a z. č. 229/1991 Sb. v práci soudů.
Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že rozhodnutím krajského soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť dle jeho přesvědčení mu bylo tímto rozsudkem v rozporu se zákonem znemožněno domoci se svého vlastnického práva.
Dne 26. 7. 1994 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele ze dne 25. 7. 1994, formulované jako dodatek k ústavní stížnosti s tím, aby Ústavní soud posoudil otázku eventuální neplatnosti Výměru ministerstva výživy Československé republiky ze dne 27. 9. 1949, čj. 83 746/49 - III/2b odd., pro
tvrzený zjevný rozpor v použití ustanovení zák. č. 115/1948 Sb.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky ohledně nesprávného zhodnocení porušení či neporušení právních předpisů krajským soudem. K tomu nutno říci, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu považuje Ústavní soud za svou úlohu zabývat se nikoliv právní argumentací obecných soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty dané věci. V opačném případě by Ústavní soud vystupoval jako další instance v systému všeobecného soudnictví, v rozporu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
K navrhovatelem namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod. K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, pokud by byla komukoliv v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však navrhovatel nenamítá. Proto v této části odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou.
Navrhovatel současně namítá, že krajský soud se při svém rozhodování nezabýval důvody uvedenými v odvolání, pokud se týče usnesení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem.
Stanovisko Nejvyššího soudu jako druh výkladu právních norem nemá vůbec charakter obecně závazného právního předpisu, natož zákona. Je tedy na uvážení obecného soudu při interpretaci, zda k němu přihlédne či nikoliv.
Rovněž v tomto bodě shledal Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Navrhovatel též namítá, že Krajský soud v Praze v rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, ačkoliv dle navrhovatele jde minimálně o naplnění ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. I v tomto bodě spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavně chrání procesní čistotu řízení, v němž o konkrétním právu má být rozhodnuto. "Stanoveným postupem" u nestranného a nezávislého soudu je proto třeba rozumět především podmínky spravedlivého řízení tak, jak vyplývají z procesních předpisů. V této konkrétní věci Ústavní soud zastává již z výše uvedených důvodů názor, že neshledá-li při hodnocení skutkového a právního stavu obecný soud důvody, aby vyslovil přípustnost dovolání, je to věcí jeho úvahy, jejíž oprávněnost Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Proto i v tomto bodě shledal Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Navrhovatel konečně žádal Ústavní soud, aby přezkoumal, zda Výměr ministerstva výživy Československé republiky ze dne 27. 9. 1949, čj. 83 746/49-III/2b odd., o znárodnění majetku, není "neplatný".
Napadnutý Výměr ministerstva výživy má charakter rozhodnutí správního orgánu.
U takového platí zásada presumpce správnosti, což znamená, že i vadné rozhodnutí je platné, pokud (dokud) není zrušeno. O jeho zrušení by příslušelo rozhodovat v rámci opravného řízení dle příslušných procesních předpisů.
Dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Citované ustanovení bylo v tomto bodě naplněno, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než uvedený návrh jako takový dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) z. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 1995
Prof. JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR