ECLI:CZ:US:1995:2.US.73.94
sp. zn. II. ÚS 73/94
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 73/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 10. 4. 1995 ve věci ústavní stížnosti E.Š., zastoupené JUDr. L.Š., komerční právničkou, takto:
Ú s t a v n í s o u d n á v r h odmítá .
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. b) e) zák. č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a k jeho projednání není Ústavní soud ČR příslušný.
Stěžovatelka se obrátila k Ústavnímu soudu ČR s žádostí o pomoc ve věci rehabilitace jejího zemřelého manžela, plk. in memoriam E.Š. Spolu s žádostí, doručenou dne 16. 5. 1994, předložila jako listinný důkaz úmrtní list svého manžela a sdělení Federálního ministerstva vnitra, čj. ÚDV-14/VV-92 ze dne 7. 9. 1992 s přílohou, ze které vyplývá, že bývalý major E.Š. byl usmrcen při zatýkání bývalou složkou StB. Veškeré okolnosti smrti jmenovaného se nepodařilo detailně zjistit.
Stěžovatelka byla poučena o náležitostech návrhu a vyzvána k odstranění vad podání. K tomu jí byla určena 15 denní lhůta ode dne doručení výzvy, tj. od 9. 6. 1994 . Dne 27. 6.1994 požádala právní zástupkyně stěžovatelky o prodloužení lhůty k zajištění listinných důkazů. Tato lhůta byla proto prodloužena do 15. 7. 1994.
Dne 8. 7. 1994 stěžovatelka doplnila své podání a uvedla v něm, že její stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu, vojenského kolegia, čj. RTovp 11/93, ze dne 25. 11. 1993. Usnesením Vrchního soudu, vojenského kolegia, kterým bylo potvrzeno usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 21. 9. 1993, sp. zn. 4RTv 29/93, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o soudní rehabilitaci jejího tragicky zemřelého manžela, ve smyslu §33 odst. 2 zák.č. 119/1990 Sb. ve znění zák.č. 47/1991 Sb.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že nebyla v průběhu řízení prokázána příprava a naplánování akce příslušníků StB, která by směřovala k nezákonnému zbavení osobní svobody nebo majetku E.Š., s úmyslem obvinit jej z trestných činů uvedených v §§2, 4 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci.
Stěžovatelka uvedla, že Vrchní soud v Praze v rozhodnutí vyvodil z důkazů zcela nesprávné a zcestné závěry. V petitu návrhu ústavní stížnosti pak žádala, aby byly prověřeny i výsledky šetření orgánů Ministerstva vnitra ČR a bylo jí přiznáno odškodnění po zemřelém manželovi ve smyslu příslušných právních předpisů.
Na základě výzvy soudce zpravodaje zaslala stěžovatelka jako listinný důkaz fotokopii doručenky k usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře, čj. 4RTv 29/93. K doručení usnesení Vrchního soudu, vojenského kolegia Praha, sp. zn. RTovp 11/93 , ze dne 25. 11. 1993 uvedla, že toto usnesení jí zřejmě nebylo zasláno.
K dotazu soudce zpravodaje písemně sdělil Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. 2. 1995, že usnesení Vrchního soudu v Praze, bývalého Vojenského kolegia, ze dne 25. 11. 1993, čj. RTovp 11/93, nabylo právní moci dnem rozhodnutí a bylo řádně doručeno jak stěžovatelce, tak jejímu právnímu zástupci, JUDr. J.B.
Vzhledem k tomu, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zák. č. 182/1993 Sb. a k projednání dalších návrhů uvedených v petitu stížnosti, není Ústavní soud ČR příslušný, byl soudce zpravodaj nucen výše uvedenou stížnost odmítnout.
Závěrem je nutné uvést že přes veškerou snahu pomoci navrhovatelce v řešení její komplikované a tragické situace, se nepodařilo Ústavnímu soudu společně s orgány, na něž se tento soud při řízení o stížnosti obrátil, nalézt možnost, jak napravit spáchaná příkoří minulých let v rámci platné legislativy.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. 4. 1995
JUDr. Antonín Procházka
soudce zpravodaj