ECLI:CZ:US:1995:2.US.79.95
sp. zn. II. ÚS 79/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. 6. 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 1995, sp. zn. 21Co 700/94, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedou senátu 21 Co, jako účastníka, řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 1995, sp. zn.
21 Co 700/94, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu
soudu dne 12. 4. 1995, se domáhal stěžovatel zrušení usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 1995, sp. zn. 21 Co 700/94,
a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 1994, č.j. 53C
116/93-28, kterými bylo zastaveno řízení o jeho návrhu na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Oba soudy, jak uvádí
stěžovatel, se postavily na stanovisko, že ke dni podání žaloby
neexistoval subjekt, jak byl označen v žalobě. Z toho pak vyvodily
závěr, že jde o nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení a že
jde o nedostatek neodstranitelný. S právním názorem obou soudů
stěžovatel nesouhlasí a namítá, že byl dotčen ve svých základních
právech, neboť usnesení o zastavení řízení zmařilo rozhodování
o podstatě sporu. Dále je přesvědčen, že i kdyby šlo o nedostatek
návrhu, jde o nedostatek odstranitelný, protože spočíval jen
v označení názvu podniku, když o identitě podniku nebylo pochyb,
protože šlo a jde o podnik jediného vlastníka JUDr. F.S. Dále
soudům vytýkal, že neměly postupovat podle ustanovení §104 odst.
1 o.s.ř., protože pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky
a dovozoval, že mělo být postupováno podle §43 odst. 1 o.s.ř.
jako u nesprávného nebo neúplného podání. Z hlediska skutkového
stěžovatel zdůraznil, že již 31. 3. 1994 doložil výpis
z obchodního rejstříku, z něhož správný subjekt jasně plyne,
přitom odpůrce na nedostatek právní subjektivity upozornil až 1.
3. 1994. V použitém postupu soudů spatřoval stěžovatel porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny)
a čl. 90 Ústavy, neboť soudy neposkytly právní ochranu.
Dalším důvodem ústavní stížnosti stěžovatele bylo porušení
rovnosti účastníků řízení tím, že žalovaný se na obeslání soudu
4x nedostavil k nařízenému jednání a nakonec musel být vyslechnut
dožádaným soudem v Praze. Protesty proti podobnému postupu soudu
byly soudkyní odmítnuty. Takto došlo dle stěžovatele rovněž
k porušení čl. 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod.
Protože podaná ústavní stížnost splňuje náležitosti,
předepsané v zák. č. 182/1993 Sb., obrátil se Ústavní soud na
účastníky řízení o jejich vyjádření.
Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 10. 5. 1995 v plném
rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že
k tomu nechce nic dalšího dodat. V tomto odůvodnění usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 1995, sp. zn. 21Co 700/94,
kterým bylo potvrzeno zastavovací usnesení soudu I. stupně, je
konstatováno, že odpůrce, kterého označil navrhovatel, nelze
podřadit pod fyzickou nebo právnickou osobu s procesní
způsobilostí. V řízení byla navrhovatelem použita pouze část
obchodního názvu podnikatele - fyzické osoby F. S., který jako takto:
označený nemůže být způsobilý mít práva a povinnosti. Dále
z odůvodnění plyne, že byla shledána nemožnost postupovat dle §43 o.s.ř. a že vzhledem k uvedení pouhé části obchodního jména
fyzické osoby, nejde tento nedostatek napravit ani aplikací
ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř., když k tomuto postupu je třeba
souhlasu účastníků a když označený odpůrce vůbec nemá způsobilost
být účastníkem řízení a nemůže proto dát potřebný souhlas
k záměně.
Vedlejší účastník řízení P. , spol. s r. o. (§76 odst. 2,
3 a 28 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), namítal, že není vadou
podání skutečnost, že přesně označený žalobce nemá způsobilost být
účastníkem řízení.
Další vedlejší účastník z hlediska právního zájmu na výsledku
řízení (§76 odst. 3 a 28, odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), tj.
Městský soud v Brně, ve svém vyjádření v podstatě taktéž odkázal
na svoje rozhodnutí.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. III. ÚS
23/93; Pl. ÚS 18/94; viz také usnesení bývalého Ústavního soudu
ČSFR ze dne 4. 11. 1992 I. ÚS 205/92, uveřejněné pod čj. 13/1992
Sbírky usnesení a nálezů) vyslovil, že není běžnou třetí instancí
v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy
obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným
(čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své
činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v Hlavě páté
Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
V tomto směru Ústavní soud z obsahu spisu Městského soudu v Brně,
sp. zn. 53 C 116/93, zjistil, že se navrhovatel domáhal určení
neplatnosti výpovědi proti žalovanému, kterého označil
Vydavatelství P., vydavatelem JUDr. F. S..
Dle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení
má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, jinak jen ten,
komu ji zákon přiznává.
Z ustanovení §7 OZ plyne, že způsobilost fyzické osoby mít
práva a povinnosti vzniká zásadně narozením.
Z ustanovení §19 odst. 2 OZ plyne, že způsobilost právnické
osoby mít práva a povinnosti vzniká zpravidla zápisem do
obchodního rejstříku.
Z ustanovení §9 odst. 1, 2 a 3 OZ plyne, že podnikatelé jako
právnické osoby zapisující se do obchodního rejstříku, vystupují
v poměru ke třetím osobám pod obchodním jménem, kterým je název,
pod kterým jsou zapsány právě v obchodním rejstříku s uvedením
právní formy společnosti. U těch právnických osob, které se
nezapisují do obchodního rejstříku, je jejich obchodním jménem
název, pod kterým byly zřízeny. Podnikatelé jako fyzické osoby
vystupují v poměru ke třetím osobám pod obchodním jménem, kterým
je vždy její jméno a příjmení.
Z ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. plyne, že účastník řízení
musí být označen tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem
řízení, aby ho nebylo možno zaměnit s někým jiným a aby s ním soud
mohl jednat. Fyzickou osobu jako podnikatele je proto třeba
označit těmi údaji, jako je jméno, příjmení, zaměstnání
a bydliště, popř. dalšími údaji, umožňujícími přesnou identifikaci
(datum narození, místo podnikání apod.). Právnická osoba jako
podnikatel se potom označuje uvedením obchodního jména (názvu),
adresy sídla s tím, že u těch, kteří se zapisují do obchodního
rejstříku, tvoří jejich obchodní jméno nejen název, ale i právní
forma.
Jestliže návrh na zahájení řízení obsahuje takové označení
účastníků, tj. žalovaného, které neumožňuje jeho přesnou
identifikaci v tom smyslu, zda jde o osobu fyzickou nebo
právnickou, jde o nesprávné podání, jehož vadu je třeba postupem
podle §43 odstranit a teprve poté, co bude takto postaveno
najisto, zda žaloba směřuje proti fyzické nebo právnické osobě,
lze zvažovat i otázku způsobilosti být účastníkem řízení ve smyslu
§19 o.s.ř., v návaznosti na příslušná ustanovení občanského
zákoníku a obchodního zákoníku, neboť tato způsobilost splývá se
způsobilostí mít práva a povinnosti, tj. právní subjektivitou
(obdobně též Vrchní soud ve věci sp. zn. 6 Cdo 14/93).
Jak již bylo konstatováno shora, v dané věci označil žalobce
za žalovaného Vydavatelství P., Praha 1, Na Florenci 19, zast.
vydavatelem JUDr. F. S., protože takové označení neumožňuje
spolehlivě dovodit, zda účastníkem řízení měla být jako podnikatel
fyzická nebo právnická osoba, což je nutný předpoklad k tomu, aby
bylo lze hodnotit způsobilost být účastníkem řízení, neboť tato je
upravena rozdílně pro osoby fyzické na jedné straně a pro osoby
právnické na druhé straně, soud prvého stupně pochybil, jestliže
řízení zastavil, aniž by vyzval navrhovatele k odstranění této
vady podání, spočívající v nesprávně označeném účastníku řízení
(žalovaném) postupem podle §43 o.s.ř. Krajský soud pak potvrzením
napadeného usnesení stvrdil pochybení soudu prvého stupně, čímž
došlo k porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, tj. v souladu
s o.s.ř. a současně tak došlo též k porušení čl. 36 odst. 1
Listiny, neboť zastavením řízení, aniž by předcházel postup dle
§43 o. s. ř., bylo navrhovateli odepřeno právo na soudní ochranu.
Z uvedených důvodů nezbylo, než napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně zrušit s tím, že pro něj platí čl. 89 odst. 2 Ústavy,
dle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná
pro všechny orgány i osoby.
Vzhledem k tomu, že pro účely rozhodnutí si Ústavní soud
vystačil porušením čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny, nezabýval se
již i tvrzeným porušením čl. 3 Listiny.
Nad rámec tohoto odůvodnění se podává, že v dané věci došlo
patrně v průběhu řízení k přeměně podnikatele - fyzické osoby na
podnikatele - právnickou osobu, a je také pravdou, že pro tuto
přeměnu chybí výslovná právní úprava (srov. §14 zák. č. 455/1991
Sb. - živnostenský zákon, zák. č. 513/1991 Sb. v pozdějším znění
- obchodní zákoník), přičemž nelze vyloučit situaci, kdy jeden
podnikatel současně podniká jako fyzická osoba i jako právnická
osoba. Jak je tomu v konkrétním případě, bude třeba věc hodnotit
v poměru k předmětu podnikání, sídlu, k totožnosti majetkové
podstaty; ne zcela bez významu budou i záznamy v živnostenském
a obchodním rejstříku. Následně pak bude třeba posoudit, zda
nedošlo k tzv. procesnímu nástupnictví, což by umožnilo po
upřesnění návrhu dle §43 o.s.ř. jednat s právním nástupcem, aniž
by o tom soud vydával jakékoliv rozhodnutí. Ústavní soud sám
v této fázi řízení však nemůže svojí činností nahrazovat či
předjímat skutková zjištění a právní posouzení příslušející v prvé
řadě soustavě obecných soudů.
S ohledem na úpravu obsaženou v §75, §72, §43 zák. č.
182/1993 Sb. nebylo rozhodováno v ústavní stížnosti proti
rozhodnutí soudu prvého stupně, když pro odmítnutí vzhledem
k totožnosti pochybení soudů obou stupňů nebyly shledány podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. 6. 1995