ECLI:CZ:US:1995:3.US.10.95
sp. zn. III. ÚS 10/95
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L., zastoupené advokátem JUDr. J.L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 10. 10. 1994, č. j. 7 Cmo 35/94-61, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 29. 9. 1993, č. j. 10362/91/21-46, o vydání sokolského majetku, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem ze dne 12. 1. 1995 domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 10. 10. 1994, č. j. 7 Cmo 35/94-61, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 29. 9. 1993, č. j. 10362/91/21-46, o vydání sokolského majetku.
V řízení před obecnými soudy byla stěžovateli stanovena povinnost vydat S, objekt tělocvičny v Ch. a tu část parcely č. x, zapsané v listu vlastnictví, pokud ji tvoří bývalé parcely č. xy, xxy a xxxy k. ú. Ch. Proti závěrům obecných soudů stěžovatel v řízení před nimi namítal aktivní legitimaci žadatele o vydání, dále skutečnost, že stavba byla postavena na cizím pozemku, nebyl vykonán vklad vlastnictví do veřejných knih, což, v souvislosti s tehdy platnou zásadou superficies solo cedit, vylučuje vznik vlastnického práva i původního stavitele (S).
V ústavní stížnosti nad rámec argumentů, uváděných před obecnými soudy, stěžovatel uvádí, že ke vzniku vlastnického práva k předmětným nemovitostem mohlo teoreticky dojít jedině vydržením, což však považuje za vyloučené, protože vydržení lhůta k 31. 3. 1948 ještě neuplynula.
Z hlediska ústavního spatřuje stěžovatel v postupu obecných soudů porušení základního práva a svobody, vyplývajícího z čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud České republiky opakovaně konstatoval, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání (IV. ÚS 23/94, III. ÚS 23/94).
Obecné soudy se v řízení vypořádaly jak s námitkou nedostatku aktivní legitimace žadatele o vydání, tak se vznikem vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Na základě vykonaného dokazování dospěly k závěru, že šlo o poctivého stavitele, což podle §418 o. o. z. zakládalo titul pro vznik vlastnictví stavitele nemovitosti. Důvodem vzniku vlastnictví tudíž nebylo vydržení, nýbrž zřízení stavby.
Jelikož Ústavní soud České republiky neshledal z hlediska ústavního žádné pochybení v řízení před obecnými soudy a v jejich rozhodnutích, nezbylo než kvalifikovat ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ji odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 17. 1. 1995
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj