ECLI:CZ:US:1995:3.US.101.95
sp. zn. III. ÚS 101/95
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti pana M.J., zastoupeného advokátem JUDr. Z.D., proti Krajskému soudu v Brně, dne 3. 10. 1995 mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, a i jinak formálně bezchybnou ústavní stížností (§72 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně (ze dne 1. 3. 1995, sp. zn. 30 Ca 258/94) a tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud, jako orgán veřejné moci, zasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť o jeho žalobě proti F.ř. v B., (stran rozhodnutí ze dne 21. 6. 1994, č.j. FŘ-1699/94-262), v řízení podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, rozhodl v jeho neprospěch bez jednání (a s průtahy) rozsudkem, aniž by však z rozhodovacích důvodů (odůvodnění napadeného rozhodnutí) bylo patrno, co obecný soud vedlo k rozhodování o věci bez přítomnosti stěžovatele; ponechávaje meritorní stránku věci stranou, stěžovatel dovozuje, že naznačený postup obecného soudu porušuje principy soudní ochrany, odmítá mu možnost přezkumu správního rozhodnutí "nezávislým soudem v plné jurisdikci", což ve svých důsledcích vede k oprávněnému dojmu, že nejde "vůbec o soudní rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů před soudem". Z těchto důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Vzhledem k povaze vytýkaných vad řízení, které mají svůj základ v ustanovení §250f a §250i odst. 1 o. s. ř., spolu s ústavní stížností (§74 zák. č. 182/1993 Sb.), vznesl stěžovatel další návrh, totiž, aby ustanovení §250f a §250i v odstavci 1 větě za středníkem (ve znění "dokazování se neprovádí") zák. č. 99/1963 Sb., v současném znění, bylo jako protiústavní zrušeno.
Skutkový základ stěžovatelovy věci, projednané před obecným soudem (kterého, jak již řečeno, se stěžovatel nikterak nedotýká), spočívá na tvrzení, že žalovaný (v původním řízení, tj. F.ř.) mu neprávem předepsal vratku přijaté dotace s příslušným penálem, neboť tvrzení žalovaného, že by stěžovatel naložil s touto dotací v rozporu se zákonem a sjednanými podmínkami, neodpovídá skutečnosti.
Podle obsahu spisu obecného soudu šlo v posuzované věci o to, že stěžovatel vynaložil dotaci přijatou v roce 1992 na koupi stroje na výrobu ledu, který však zaplatil (po dříve složené záloze) teprve dne 2. února 1993, a který mu byl dodavatelem (firmou O., s. r. o.) dodán dne 12. února 1993, zatímco využití dotace bylo, podle příslušné smlouvy o poskytování dotace ze státního rozpočtu za rok 1992, uzavřené mezi regionálním odborem Ministerstva zemědělství ČR a stěžovatelem, vázáno podmínkou, že jak k věcnému plnění (sjednané dodávce), tak i k úhradě příslušné kupní ceny, dojde nejpozději do 31. prosince 1992.
Tato skutková zjištění, jak podle obsahu spisu obecného soudu, tak podle obšírného odůvodnění napadeného rozhodnutí, mají dostatečnou a jednoznačnou oporu v důkazech provedených v příslušném správním řízení, především pak v účetních dokladech dodavatele (přijetí zálohy na sklonku roku 1992 a její zúčtování po doplatku z 20. 1. 1993 a konto kupní ceny) a v jeho zprávě, co do doby uskutečněné dodávky objednaného stroje (věcného plnění), dle níž, správním orgánem posuzovaný stroj, byl stěžovateli dodán dne 12. února 1993.
Vycházeje z těchto jednoznačných skutkových zjištění, jak správní orgán, tak posléze i obecný soud, dospěly k závěru, že jednání stěžovatele odporovalo sjednaným podmínkám (úhrada kupní ceny i dodávka koupené věci do konce roku 1992) ve dvou směrech: po stanoveném termínu byla uhrazena jak sjednaná kupní cena, tak i k samotnému věcnému plnění (dodávce objednaného stroje) došlo opožděně (únor 1993); z těchto skutkových zjištění a závěrů, jak správní orgán, tak obecný soud, dovodily porušení podmínek stran využití dotace poskytnuté pro rok 1992, a v důsledku toho i porušení ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb., v platném znění, a z toho posléze vyplývající povinnost stěžovatele neoprávněně použitou dotaci, spolu s příslušným penálem, vrátit do státního rozpočtu.
V souvislosti s úvahou nad námitkami ústavní stížnosti není od věci konstatovat, že jak rozhodnutí správních orgánů, tak zejména rozhodnutí obecného soudu jsou - co do merita věci - přiměřeným a zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodněna, a to jak co do skutkových zjištění, tak i co do učiněných právních závěrů; posuzováno těmito hledisky nelze proto - z ústavně právního hlediska především - napadenému rozhodnutí obecného soudu nic vytknout.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že obecný soud zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) svým procesním postupem, totiž tím, že o jeho věci (žalobě) rozhodl bez jednání, tedy v jeho nepřítomnosti, čímž zasáhl do jeho práva na to, aby "soud prováděl v přítomnosti navrhovatele řádné dokazování", k němuž by se také navrhovatel - v souladu s Listinou základních práv a svobod - "mohl vyjádřit"; takovýto postup - podle názoru stěžovatele protiústavní - je umožněn současnou právní úpravou, která v řízení podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu "institut dokazování vylučuje".
S vývody ústavní stížnosti se však nelze ztotožnit.
Tak především se stěžovatel zjevně mýlí, jestliže má za to, že v označeném řízení před obecným soudem je dokazování ex lege vyloučeno; podle ustálené judikatury obecných soudů slova "dokazování se neprovádí" neznamenají zákonem vyjádřený zákaz provádět ve správním soudnictví dokazování vůbec, ale jsou - s ohledem na přijatou zásadu závaznosti skutkového stavu a za splnění podmínek vyjádřených ust. §250f o. s. ř. - výrazem obvyklého postupu, který však zejména ve skutkově složitých nebo odborně náročných případech (k tomu sr. kupř. B. - D.: Občanský soudní řád, komentář) - dovoluje výjimky; že by v posuzované věci o takový případ šlo, však ústavní stížnost ani netvrdí a ani v samotné žalobě, omezuje se toliko na polemiku s právními závěry správních rozhodnutí, v řízení před obecným soudem stěžovatel nikterak nekonkretizoval své námitky proti skutkovým zjištěním učiněným ve správním řízení, případně proti tam provedeným důkazům, z nichž skutkové závěry (zejména stran doby úhrady kupní ceny a dodávky koupené věci) vyvstaly.
Je zcela věcí obecných soudů, jak zmíněné procesní podmínky, zejména pokud jde o znak "jednoduchého případu" vyloží, aniž by se ve svém výkladu v té které věci dotkly ústavně zaručených zásad spravedlivého procesu, jak tyto vyplývají z čl. 36 Listiny základních práv a svobod; povaha věci napadené posuzovanou ústavní stížností však na naznačeném směru, přes absenci odůvodnění v napadeném rozhodnutí, nijaké pochybnosti nepřináší, a proto není třeba naznačovaným problémem se dále zabývat.
V ostatních směrech vývody ústavní stížnosti přehlíží zvláštní povahu soudního přezkumu správních rozhodnutí (správního soudnictví), které je ovládáno především zásadami správního uvážení, stran něhož se judikatura obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kritéria, podle nichž, a v jejichž rámci, se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí, že samotné správní uvážení podléhá přezkumu obecného soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§245 odst. 2 o. s. ř.), zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem, a že za splnění těchto předpokladů není obecný soud oprávněn z týž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry (Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 3 a Sbírka smluvních rozhodnutí a stanovisek č. 39/94).
Těmto zásadám, jimiž se při přezkumu správních rozhodnutí obecné soudy řídí, a které očividně nebyly porušeny ani ve stěžovatelově věci, nelze ani z hlediska ústavně právních kautel nic vytknout, a proto nezbylo než právě pro ně uvažovanou ústavní stížnost pokládat za zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti se podává ze samotných principů, na nichž je správní soudnictví založeno, a na které bylo poukázáno výše.
Jestliže tedy nezbylo než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.), musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zák. č. 182/1993 Sb.; je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (sr. §64 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb.) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Ze všech těchto důvodů bylo proto rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 3. 10. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR