ECLI:CZ:US:1995:3.US.12.95
sp. zn. III. ÚS 12/95
Usnesení
III. ÚS 12/95
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele JUDr. J.M., zastoupeného advokátem Mgr. R.A., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 16. 1. 1995, který Ústavní soud obdržel o den později, podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, spojených sp. zn. 15 Ca 20/94 a 15 Ca 21/94 ze dne 27. 9. 1994. Tímto rozsudkem, který nabyl právní moci dne 18. 11. 1994 byla potvrzena rozhodnutí ČS, o uložení pokut ve výši 1 000,-- Kč a následně 3 000,-- Kč dle ustanovení §54 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Navrhovatel se domnívá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, který obě rozhodnutí o uložení pokut potvrdil, byla porušena ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatel ve své stížnosti namítá, že pokuty mu byly uloženy zato, že se na opakovanou výzvu OS v L., nedostavil ke kontrole, když podle něj mu žádný předpis tuto povinnost neukládá. Podle §15 zákona č. 582/1991 Sb. v pozdějším znění měl podle svého názoru pouze povinnost poskytovat orgánu sociálního zabezpečení příslušnou součinnost, což by uskutečnil, kdyby pracovníci OS hodlali provést kontrolu plnění povinností uložených předpisy o sociálním zabezpečení přímo u organizace, tedy v prostorách jeho komerční kanceláře. Dopisy OS chápal jako předvolání ke kontrole, nikoliv jako výzvu k součinnosti, popř. k doplnění hlášení pomoci či sdělení. Má tedy zato, že není pravdou, že neumožnil provedení kontrol, které stejně nakonec byly provedeny v jeho kanceláři, kdy nebylo zjištěno závad, které by svědčily o tom, že nevyvinul patřičnou součinnost při předkládání hlášení, materiálů apod. OS. Navrhovatel dále pokládá vydaná rozhodnutí OS o uložení zmíněných pokut za neplatná i proto, že byla podle něj vydána v rozporu se zákonem č. 71/1967 Sb., správním řádem, protože podle §18 cit. zákona před vydáním rozhodnutí musí dojít k zahájení řízení ke zjištění skutečného stavu a teprve potom může být vydáno rozhodnutí. Podle tohoto postupu správní orgán nejednal. Navíc má zato, že Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozhodnutím měl překročit vlastní pravomoc, protože v daném případě měl ve věci rozhodovat Vrchní soud v Praze, protože účastníkem řízení byla v souladu s §246 odst. 2 občanského soudního řádu ČS, tedy ústřední orgán České republiky.
S ohledem na uvedené potom navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém zrušuje napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, protože je v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když navíc byla při jeho vydání porušena věcná příslušnost krajského soudu.
Ústavní soud v předmětné věci vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 20/94 a 15 Ca 21/94, které před rozhodnutím byly spojeny v jednu věc, dále vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a vyjádření ČS. Takto Ústavní soud zjistil, že 21. 9. 1993 vydala OS v L., podle §54 zákona č. 582/1991 Sb. rozhodnutí č.j. VS 99552036, kterým uložila navrhovateli pokutu ve výši 1 000,-- Kč za nesplnění povinnosti vyplývající z předpisů o sociálním zabezpečení. Porušení této povinnosti spočívalo v tom, že navrhovatel neumožnil provedení kontroly pracovníkům OS tím, že se opakovaně nedostavil na vyzvání OS ke kontrole do jejich kanceláře, a ani se neomluvil. Výzvy byly navrhovateli v r. 1993 postupně doručovány dne 29. 6., 23. 7., 9. 8., 15. 9. a 21. 9. mu bylo doručeno usnesení o uložení zmíněné pokuty. Zároveň byl OS vyzván, aby se dostavil ke kontrole dne 30. 9. 1993. Proti zmíněnému rozhodnutí podal navrhovatel odvolání k ČS, a v odvolacím řízení konaném dne 29. 11. 1993 bylo rozhodnutí o uložení pokuty potvrzeno pod č.j. ČSSZ-nem.n.v.MO-X/93/Dr.La. Dne 11. 10. 1993 vydala OS v L. rozhodnutí č.j. VS 99552061, kterým uložila navrhovateli podle ustanovení §54 zákona č. 582/1991 Sb. další pokutu za nesplnění povinností vyplývajících z předpisu o soc. zabezpečení ve výši 3 000,-- Kč spočívající znovu v tom, že navrhovatel neposkytl potřebnou součinnost při provádění kontroly. I proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, které ČS v odvolacím řízení dne 1. 12. 1993 pod č.j. ČSSZ-nem.n.d.MO-X/122/93/Dr.La. potvrdila. Z dalších výzev reagoval navrhovatel až na výzvu ze dne 16. 11. 1993 kdy uvedl, že termín kontroly mu nevyhovuje a žádal o přesunutí na den 14. 12. 1993. Proti oběma uvedeným rozhodnutím ČS, podal navrhovatel žádost o přezkoumání pravomocného rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Soud
obě žádosti vedené pod sp. zn. 15 Ca 20/94 a 15 Ca 21/94 spojil a rozsudkem ze dne 27. 9. 1994, který nabyl právní moci dne 18. 11. 1994 obě zmíněná rozhodnutí potvrdil.
ČS, ve svém vyjádření ze dne 27. 3. 1995 uvedla, že zmíněné pokuty byly rozhodnutím OS uděleny proto, že navrhovatel nesplnil povinnosti plynoucí z ustanovení §13 odst. 2 a §15 zákona č. 582/1991 Sb., podle nichž orgány sociálního zabezpečení jsou oprávněny přezkoumávat a kontrolovat správnost a úplnost záznamů a hlášení, které jsou organizace (ve smyslu ustanovení §35 cit. zákona - malé organizace), pro účely provádění sociálního zabezpečení povinny vést stejně jako včasnost a způsob jejich předložení a podání atd., a malé organizace jsou povinny poskytnout jim potřebnou součinnost k provedení kontroly. V daných případech vyzvala OS navrhovatele (který je z hlediska soc. zabezpečení malou organizací) k provedení kontroly dokladů pro účely provádění sociálního zabezpečení opakovaně s tím, že kontrola bude provedena na OS v L. Na navržené termíny navrhovatel nereagoval ani neprojevil potřebnou součinnost, která je spatřována v tom, že se písemně ani telefonicky nespojil s OS, neoznámil, zda mu navržený termín vyhovuje či nikoliv a nejevil zájem dohodnout se na závazném a přesném termínu kontroly. ČS má za to, že z hlediska účelu, který zákon sleduje, nemá podstatný význam, zda jde o součinnost kontrolované organizace či kontrolu, která má být na pozvání provedena u organizace samotné, ale smysl spočívá ve splnění účelu zákona a tedy provádění pravidelných a včasných kontrol v organizacích.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 1995 uvádí, že v dané věci vydal rozsudek, ve kterém výklad
§15 věty druhé (tedy povinnost poskytovat součinnost orgánům sociálního zabezpečení) zákona č. 582/1991 Sb., ve znění platném v době rozhodování soudu, byl veden hlediskem účelu sledovaného zákonem, když kontrolní povinnost má obecný charakter. Z takto obecného pojetí kontroly, způsobu jeho kontroly a sledovaného účelu pokládá za nepodstatné, jestli organizace je ke kontrole přizvána nebo kontrolujícím navštívena. Pokud jde o namítané vady řízení, přicházelo by v úvahu pouze vyrozumění o zahájení řízení podle §18 odst. 3 správního řádu, avšak tato vada nemohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Namítaná věcná nepříslušnost krajského soudu potom dle vyjádření není dána, protože ČS není jiným ústředním orgánem státní správy ČR uvedeným v zákoně č. 2/1969 Sb., v platném znění.
Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že dle ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebyla postupem orgánu SZ ani soudu porušena. Povinnost organizace (a tedy zaměstnavatele) poskytovat pověřeným pracovníkům orgánu soc. zabezpečení součinnost byla a je stanovena v §15 zákona č. 582/1991 Sb. Tento pojem však nelze vykládat restriktivně jak to učinil navrhovatel (tedy jako povinnost odvozenou z prvé věty §15 cit. zákona, tedy umožnit orgánům soc. zabezpečení vstup do organizací a provedení kontroly na místě). Součinnost jako takovou je třeba chápat šířeji, a to v souladu s účelem citovaného zákona, jako účast při společné činnosti, spolupráci a vlastně společnou činnost jako takovou. Ve všech výzvách orgánu soc. zabezpečení navrhovateli k tomu, aby se dostavil ke kontrole, bylo obsaženo i upozornění, že nevyhovuje-li mu stanovený termín, je možno tuto skutečnost OS sdělit a dohodnout termín jiný, což je nepochybně výzvou k součinnosti při plnění povinností stanovených zákonem. Stěžovatel takovou součinnost neposkytl, ačkoliv je mu právě ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zákonem ukládána.
K námitce navrhovatele, že OS v L. nepostupovala v souladu se správním řádem, když nezahájila řízení, jak ukládá §18 správního řádu je na místě uvést, že zákon č. 582/1991 Sb., podle kterého OS postupovala, je zvláštním procesním předpisem a použití správního řádu je možné jen tehdy, jestliže tento zákon nestanoví nic jiného (§108 zák. č. 582/1991 Sb.). To platí i v případě řízení o pokutách, ve kterém se uplatní i obecné principy správního řízení. Podle §18 správního řádu se řízení zahajuje na návrh nebo z podnětu správního orgánu a takto je zahájeno dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníkům řízení první úkon. I když tedy OS nevydala formálně zvláštní usnesení o zahájení řízení, bylo řízení zahájeno uložením pokut. Je sice pravdou, že OS formálně neuvědomila ve smyslu §18 odst. 3 správního řádu všechny známé účastníky řízení o jeho zahájení, účastníkem však byl v daném případě kromě OS pouze navrhovatel a rozhodnutím o uložení pokuty nepochybně uvědomil účastníka řízení o tom, že bylo zahájeno. Nebyl tak zmíněným postupem navrhovatel zkrácen na svých právech.
Konečně k námitce navrhovatele, že Krajský soud v Ústí nad Labem byl nekompetentní k rozhodování o rozhodnutí ČS s tím, že se jedná o napadené rozhodnutí ústředního orgánu ČR a takto založené kompetenci Vrchního soudu je třeba uvést, že podle §246 odst. 2 občanského soudního řádu je Vrchní soud věcně příslušný k přezkoumávání rozhodnutí ústředních orgánů ČR s výjimkou věcí důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění a hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání podle předpisů o zaměstnanosti. V uvedených věcech je podle §246 odst. 1 občanského soudního řádu příslušný krajský soud. Právě přezkoumávání uložené pokuty pro porušení povinnosti malé organizace ve věcech sociálního zabezpečení je nepochybně věcí důchodového zabezpečení a nemocenského pojištění. Z uvedeného plyne, že v daném případě je příslušnost krajského soudu v přezkoumávání uvedených rozhodnutí jednoznačně dána.
S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 1995
JUDr. Vladimír Jurka
soudce zpravodaj