ECLI:CZ:US:1995:3.US.137.94
sp. zn. III. ÚS 137/94
Usnesení
Sp. zn. III. ÚS 137/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele JUDr. T.S., zastoupeného advokátem JUDr. K.S., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhá svým podáním ze dne 12.9.1994 zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.5.1994, sp. zn. 33 Ca 212/93, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú. B., pozemkového úřadu ze dne 29.6.1993, č.j. 622-30/91, ve výroku ohledně navrhovatele, pokud jde o jeho vlastnictví k ideální jedné třetině nemovitosti označené v návrhu. Má za to, že v souvislosti s těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 4, 10 Ústavy ČR a čl. 1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod. V návrhu samotném potom není blíže uvedeno, v čem je spatřováno porušení výše uvedených ustanovení a navrhovatel polemizuje s §21 zákona č. 229/1991 Sb. z hlediska výkladu Městského soudu v Praze a odkazuje na příslušný soudní spis.
Předem nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V tomto smyslu se Ústavní soud zabývá nikoliv právní argumentací obecných soudů či účastníků, ale ústavněprávními aspekty dané věci. Čl. 4 Ústavy ČR stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci a čl. 10 Ústavy ČR stanoví, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. V daném případě Ústavní soud nezjistil a nebylo ani možné dovodit, že by postupem kteréhokoliv orgánu byla
2 - Sp. zn. III. ÚS 137/94
navrhovateli odepřena soudní ochrana, ani to, že by tímto postupem byla porušena některá z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Čl. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. V projednávaném případě nedospěl Ústavní soud k závěru, že by rozhodnutím soudu bylo základní právo či svoboda ani její ochrana popřeny. Soud pouze na základě volného uvážení důkazů konstatoval, zda zde určité právo je či není. Ústavní soud takto není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a není ani vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 83, 90 Ústavy ČR). Již proto nemůže na sebe vztahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují meze dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Čl. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje všem bez rozdílu (zákaz diskriminace) základní práva a svobody, stanoví svobodu rozhodování o své národnosti a zákaz způsobení újmy pro uplatňování základních práv a svobod. Ani v tomto směru Ústavní soud nezjistil, že by postupem orgánu veřejné správy či soudu byla jakkoli tato chráněná práva a svobody dotčeny. V daném případě se napadená rozhodnutí zmíněných práv a svobod nedotkly a takto uvedený článek s projednávanou věcí ani nesouvisí. Čl. 4 Listiny základních práv a svobod stanoví pravidlo, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona, meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem a zákonné omezení platí pro všechny stejné případy a při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (zákonem) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Ve zkoumaném případě okresní úřad i soud pouze deklarovaly, zda určité právo je či není a neukládaly žádné povinnosti. Meze základních práv a svobod či jejich omezování přísluší pouze zákonodárnému orgánu a orgány zmíněné je proto pochopitelně nemohly zákonem upravit. Čl. 11 Listiny základních práv a svobod konečně stanoví, že každý má právo vlastnit majetek, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, že dědění se zaručuje (odst. 1), že zákon stanoví, který majetek smí být pouze ve vlastnictví státu či dalších subjektů (odst. 2), že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu druhých (odst. 3), že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (odst. 4) a nakonec, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (odst. 5). V daném případě jednáním a rozhodnutím soudu nebyla tato práva nijak dotčena či zpochybněna. Deklaratorní rozhodnutí soudu potom, zda někdo je či není vlastníkem určité věci,nelze apriori považovat za popření práva vlastnit majetek. Takový přístup by byl vážným zásahem do principu
vyjádřeného ve čl. 36 Listiny základních práv a svobodě podle níž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu.
3 - Sp. zn. III. ÚS 137/94
Soud či jiný orgán musí pochopitelně nejdříve postavit najisto, zda zde právo, které má chránit, skutečně existuje.
V naznačených souvislostech tedy k navrhovatelem namítanému porušení uvedených ustanovení týkajících se základních práv a svobod plynoucích z Ústavy ČR nebo z Listiny základních práv a svobod nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ustanovení Ústavy ČR nebo Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů proto nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 1995
JUDr. Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR