ECLI:CZ:US:1995:3.US.18.95
sp. zn. III. ÚS 18/95
Usnesení
Sp. zn. III. ÚS 18/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele V.M., zastoupený advokátkou JUDr. E.Š., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23.1.1995, kterou Ústavní soud obdržel dne 25.1.1995 stěžovatel brojí proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 158/95 ze dne 19.1.1995. Ve své ústavní stížnosti uvádí, že zmíněným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, když bylo rozhodnuto o prodloužení vazby jeho osoby do 20.4.1995. Do vazby byl přitom vzat usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 647/94 ze dne 21.7.1994 z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel uvedl, že trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu se nedopustil, poukazuje na to, že ve věci již byl dostatečně vyslechnut, stejně jako spoluobvinění a svědci. Má zato, že vyšetřování v jeho věci je prováděno nesoustředěně, vznikají v něm neodůvodněné průtahy, a z toho dovozuje, že orgány činné v trestním řízení nerespektují ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu, podle kterého jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením. Poukazuje na to, že řada do
2 - Sp. zn. III. ÚS 18/95
úvahy přicházejících svědků mohla být vyslechnuta, má i zato, že z jeho chování před vzetím do vazby nelze vazební důvody obhájit, a to ani tím, že nebyl vyslechnut důležitý spoluobviněný B., který je neznámého pobytu.
V těchto souvislostech nutno poukázat na spisový materiál, který se k projednávané věci vztahuje, a který si Ústavní soud vyžádal, a to jak ze spisu KVV 110/10-94 Policie ČR, K.ú.v., i ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 647/94, Nt 846/94, Nt 1067/94, Nt 156/95 i Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 293/94, 6 To 11/95. Rozhodnutí v uvedených spisech obsažená a zejména i rozhodnutí stěžovatelem přímo napadené, tedy usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, č.j. Nt 158/95-3 jsou odůvodněna dostatečným a přiléhavým způsobem, a je v nich také vysvětleno, kterými skutečnostmi se soud při svém rozhodování řídil. Ustanovení trestního řádu týkající se prodloužení trvání vazby byla prodloužena z hledisek uvedených v §71 odst. 2 tr. ř. a následně takto i z hlediska č1. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Příslušné usnesení v odůvodnění vyjadřuje dostatečně nadále trvající oprávněnost vazebních důvodů dle §67 písm. b) tr. ř., kdy je bezpochyby zřejmé, že se jedná o rozsáhlý časově i věcně obtížný případ za účasti více obviněných se vzájemně rozpornými postoji. Nelze mít tedy za to, že v současném stádiu řízení již doba vazby přesahuje nezbytně nutnou dobu a nepřesahuje ani dobu stanovenou zákonem.
Je ovšem na místě zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (č1. 81, 83, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují tak, že současně neporušují základní práva nebo svobody osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy. V dané věci potom nelze dovodit porušení práv stěžovatele z hlediska čl. 8 Listiny základních práv a svobod, případně
3 - Sp. zn. III. ÚS 18/95
z hledisek uvedených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, pojednávající o právu na soudní a jinou ochranu. Vazba stěžovatele byla prodloužena v souladu se zákonem na dobu zákonem stanovenou a na základě rozhodnutí soudu (č1. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Konkrétní skutečnosti odůvodňující prodloužení vazby i její důvody jsou napadeným rozhodnutím dány a vysvětleny ( a to i bez ohledu na prokázanou snahu navrhovatele korespondovat s další osobou mimo povolení a řádný dopisový styk). Ústavní soud takto nedospěl k závěru, že by bylo porušeno jakékoliv ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne též zásada volného hodnocení důkazů, její porušení nebylo shledáno stejně jako případné porušení ostatních základních zásad trestního řízení uvedených v §2 trestního řádu. Znovu nutno připomenout, že Ústavní soud není běžnou odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (č1. 83 Ústavy ČR), a jak uvedeno porušení napadeného rozhodnutí v naznačeném směru neshledal. S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud dále nezabýval ani formálními vadami návrhu (nedostatečná plná moc obhájce).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy nezbylo, než usnesením návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 1995
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu