ECLI:CZ:US:1995:3.US.213.95
sp. zn. III. ÚS 213/95
Usnesení
III. ÚS 213 / 95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Ing. V.C., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 74/94, ze dne 31.5.1995 a souvisejících rozhodnutí Magistrátu města Plzně, čj. stav/1555/93, ze dne 6.1.1994 a rozhodnutí Ú., čj. výst./1129/93-Ma, ze dne 30.9.1993. Ve stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo omezeno jeho vlastnické právo, a to bez náhrady ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení §135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (stavebního zákona) a ustanovení §127 odst. 3 občanského zákoníku, rovněž pro rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 74/94, plyne, že dne 2.3.1994 podal navrhovatel Krajskému soudu v Plzni žalobu, ve které se domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu města
- 2 - III. ÚS 213/95
Plzně, ze dne 6.1.1994, čj. stav/1555/93, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ú., ze dne 30.9.1993, čj. výst./1129/93-Ma, o povolení rekonstrukce podsklepené kůlny u chaty na pozemku č. 12466, k.ú. P. Soud se žalobou zabýval a dne 31.5.1995 vydal rozsudek, kterým žalobu zamítl. Zmíněný rozsudek potom nabyl právní moci dne 30.6.1995 a krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na napadený rozsudek a jeho odůvodnění.
Navrhovatel ve své stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě nesprávného právního posouzení a v rozporu se zákonem. Uvádí, že chata i přilehlá kolna byly postaveny ve 40. letech tohoto století bez stavebního povolení. OV měl vycházet v daném případě z nesprávného právního názoru a stavbu považoval za legalizovanou přidělením evidenčního čísla. Dále bylo podle §135 stavebního zákona navrhovateli uloženo, aby "strpěl na dobu nezbytně nutnou rozebrání stávající zděné kolny, provedení nové zděné hradby na hranicích pozemku, včetně vyspárování a rekonstrukce kolny v šíři maximálně 1,5 m podél hranice rekonstruované stavby". V uvedeném postupu shledává navrhovatel znemožnění ústavně zaručené ochrany práv vlastníků pozemků, neboť tímto rozhodnutím byla uložena povinnost, která je omezením vlastnického práva, a to bez náhrady, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále navrhovatel uvádí, že Magistrát města Plzně jako odvolací orgán neodstranil údajné vady řízení, ačkoliv navrhovatel výslovně protestoval proti uložené povinnosti. Krajský soud v Plzni potom žalobu v dané věci zamítl a podle navrhovatele nevzal v úvahu důkazy svědčící ve prospěch žaloby.
Zde je na místě uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a již proto nemůže na
3 - III. ÚS 213/95
sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 74/94, je zřejmé, že soud při rozhodování respektoval zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jakož i další plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a proto z těchto hledisek nelze uvedenému rozhodnutí nic vytknout, a tedy ani porušení zmíněných principů. Navrhovatel ostatně ani jejich porušení nenamítal, ale poukazuje pouze na "nesprávné hodnocení provedených důkazů".
S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení §135 stavebního zákona a §127 odst. 3 občanského zákoníku, podaného za užití §74 zákona č. 182/1993 Sb., je na místě uvést, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Musí však jít o stížnost oprávněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. V daném případě tomu tak není, a proto se Ústavní soud návrhem na zrušení části zákonů věcně nezabýval,
- 4 - III. ÚS 213/95
i když nutno dodat, že napadená ustanovení stavebního zákona a občanského zákoníku z hlediska čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nutno vnímat i z hlediska ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 1995
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR
i