ECLI:CZ:US:1995:3.US.215.94
sp. zn. III. ÚS 215/94
Usnesení
Sp. zn. III. ÚS 215/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele A.S., zastoupeného advokátem JUDr. J. Ž., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 23.12.1994 podal stěžovatel návrh v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 106/94 ze dne 18.10.1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí F.Ř. v O., sp. zn. FŘ 210/4960/93/Ry ze dne 14.12.1993, které potvrdilo rozhodnutí F.ú. v Š., sp. zn. FÚ/210/5514/93-Kč ze dne 13.9.1993. Tímto rozhodnutím byl vydán platební výměr, jímž bylo uloženo navrhovateli doplatit na dani z příjmu obyvatelstva částku 370 627,-- Kč. Stěžovatel zároveň navrhl ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, aby Ústavní soud nálezem zrušil ustanovení §50 odst. 5 vyjádřené slovy "o dani stanovené podle pomůcek, nebo" zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Ve stížnosti dále namítá, že postupem Krajského soudu v Ostravě, F.Ř. i F.ú. byla porušena jeho práva na soudní a jinou právní ochranu obsažená v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Dle názoru stěžovatele F.ú. i F.Ř. nepostupovaly při svém rozhodování
2 - Sp. zn. III. ÚS 215/94
objektivně, když zvažovaly pouze příjmy navrhovatele a nikoliv jeho výdaje, a tak stanovily jeho daňovou povinnost v nesprávné výši. Poukazuje na to, že F.Ř., stejně jako Krajský soud v Ostravě uvádějí ve svých rozhodnutích, že přezkoumání konkrétního postupu, kterým byla podle pomůcek stanovena výše daňové povinnosti je mimo rámec řízení o opravných prostředcích. Má zato, že dává-li čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal rozhodnutí orgánu veřejné správy, je tím nepochybně míněna možnost přezkoumání zákonnosti rozhodnutí včetně zákonnosti postupu, jakým bylo takového rozhodnutí dosaženo. Přezkoumávání toliko zákonnosti rozhodnutí, jako výsledku určitého řízení, nelze mít za postačující, když je evidentní, že rozhodnutí jakkoli vypadá zákonně a bylo vydáno státním orgánem v rámci jeho kompetence, nemůže ve světle zákona obstát, pokud bylo dosaženo nezákonným postupem. Proto má být možnost soudního přezkumu celého rozhodnutí orgánu veřejné správy, včetně řízení. Pokud čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod odkazuje na bližší úpravu zákonem, nemůže žádný zákon rozvést citovaná ustanovení tak, že fakticky omezí možnost domáhat se svých práv u nezávislého soudu. Podle navrhovatele žádný zákonný předpis neupravuje způsob, jakým se mají použít pomůcky, a tedy v tomto případě jde o postup závisející na vůli příslušného daňového orgánu.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 106/94, vyjádření Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, i vyjádření Ministerstva financí ČR.
Z uvedeného Ústavní soud zjistil, že dne 13.9.1993 vydal F.ú. platební výměr č. 66, kterým určil navrhovateli povinnost doplatit na dani z příjmu částku 370 627,-- Kč. Tato částka byla stanovena na základě daňové kontroly ze dne 23.6.1993, při které vznikly pochybnosti o správnosti pravdivosti průkaznosti a úplnosti daňového
3 - Sp. zn. III. ÚS 215/94
přiznání, které podal navrhovatel v r. 1992. Dne 22.7.1993 vyzval správce daně navrhovatele, aby se k pochybnostem vyjádřil, nejasnosti vysvětlil a pravdivost údajů prokázal (tzv. vytýkací řízení podle §43 zákona č. 337/1992 Sb.). Část pochybností stěžovatel dne 6.8.1993 vysvětlil, větší část pochybností však neodstranil, a proto mu byla v souladu s §44 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. daň stanovena pomocí pomůcek, které měl správce daně k dispozici. Proti rozhodnutí F.ú. podal navrhovatel odvolání, které F.Ř. v Ostravě dne 14.12.1993 pod sp. zn. FŘ 210/4960/93/Ry zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí zmíněného finančního ředitelství podal navrhovatel dne 22.2.1994 žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten svým rozsudkem ze dne 18.10.1994, sp. zn. 22 Ca 106/94 žalobu zamítl, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16.11.1994.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření ze dne 10.2.1995 poukázalo na to, že podle ustanovení §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě dani a poplatku, má každý daňový subjekt nejen povinnost přiznat daň ve správné výši (břemeno tvrzení), ale současně i povinnost své tvrzení dokázat (břemeno důkazní). Pokud správce daně vyjádří pochybnosti o tvrzených skutečnostech a daňový subjekt tyto pochybnosti v přiměřené lhůtě nevyvrátí, neunese své důkazní břemeno a nelze tedy daň stanovit v rámci řádného dokazování. Teprve od tohoto okamžiku je správce daně oprávněn stanovit základ daně a daň samotnou podle pomůcek které má, nebo které si opatří i bez součinnosti daňového subjektu. Takový způsob stanovení daně je běžný i v jiných evropských zemích (např. Spolkové republice Německo). Zákon přesně stanoví podmínky, za kterých mohou být pomůcky užity. Dále Ministerstvo financí uvedlo, že pokud by Ústavní soud návrhu vyhověl, a napadené ustanovení zákona zrušil, nic by to neměnilo na podstatě způsobu stanovení daně odhadem.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 23.1.1995 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že navrhovatel v zásadě nenamítá pochybení Krajského soudu, když ten v přezkumném řízení
- 4 - Sp. zn. III. ÚS 215/94
nezkoumal konkrétní postup, kterým byla stanovena podle pomůcek daňová povinnost. Dále poukazoval na rozpor mezi ustanovením §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., a Listinou základních práv a svobod. Dodal, že přezkoumávání pravomocného rozhodnutí správního orgánu je ovládáno dispoziční zásadou, a je proto povinností žalobce tvrdit, že správní rozhodnutí odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému právnímu předpisu, a toto tvrzení odůvodnit. Přezkumná činnost soudu je pak vymezena tímto rámcem. Má zato, že soud není povinen ani oprávněn vyhledávat případné nezákonnosti, a proto nepostačí vytýká-li žalobce v žalobě jen obecně, že zákon či jiný právní předpis byl porušen, aniž by poukazoval na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno.
V těchto souvislostech nutno zdůraznit, že podle §250j občanského soudního řádu, posuzuje soud v případě přezkoumávání správního rozhodnutí jeho soulad se zákonem. Dojde-li soud k závěru, že napadené správní rozhodnutí je v souladu se zákonem, žalobu rozsudkem zamítne. Pokud dojde k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně, nebo ze zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisů, nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující, zruší rozsudkem napadené správní rozhodnutí. Z toho jednoznačně plyne, že soud neprovádí vlastní dokazování, ale vychází z důkazů provedených správním orgánem. Je potom na úvaze soudu, aby zhodnotil, zda správní orgán vycházel z dostatečných důkazů, a zda z nich vyvodil správný právní závěr. Je na místě upozornit na rozdíl mezi nalézacím řízením podle části první až čtvrté občanského soudního řádu a přezkoumáváním pravomocných rozhodnutí správních orgánů podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, kde je upraven postup soudu při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, které nabylo právní moci po vyčerpání řádných opravných prostředků. Při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, dokazování se neprovádí (250i odst. 1 občanského soudního řádu).
5 - Sp. zn. III. ÚS 215/94
Pokud jde o námitku navrhovatele, že orgány veřejné správy a následně soud nepostupovaly objektivně a nesprávně hodnotily důkazy, je potřebné znovu připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 90 Ústavy ČR) a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují principy dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Z uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě v dané věci postupoval v intencích zákona a nelze tak dovodit, že svým postupem porušil navrhovatelova práva daná ustanovením čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Podle těchto ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. V daném případě navrhovatel svého práva využil, na soud se obrátil a ten posoudil zákonnost vydaného správního rozhodnutí. Neobstojí tedy tvrzení navrhovatele, že byl zkrácen na svých právech uvedených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., a to části věty "o dani stanovené podle pomůcek nebo", nutno uvést, že pojem "pomůcky" se v uvedeném zákoně vyskytuje hned v několika ustanoveních, především v souvislosti
6 - Sp. zn. III. ÚS 215/94
s dokazováním skutečností rozhodných pro stanovení daňové povinnosti (např. v §§31, 44, 50 cit. zákona). Z §31 citovaného zákona vyplývá, že správce daně je povinen při stanovení daňové povinnosti vycházet ze skutečností, které jsou pro stanovení daňové povinnosti rozhodné. Je také povinen tyto skutečnosti zjišťovat co nejúplněji, přičemž daňový subjekt je povinen svá tvrzení dokázat. Pokud je nedokáže, nebo pochybnosti správci daně nevyvrátí, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Způsob stanovení daně je tedy způsobem náhradním v případech, že daň nelze stanovit prvotně v rámci řádného dokazování.
I v případě odvolání proti takto stanovené dani zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. V §31 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. jsou pomůcky charakterizovány jako listinné doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech, správy a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí, zájmových sdružení, vlastních poznatků správce daně etc. Jde tedy o formu "nepřímých důkazů", indicií, na jejichž základě usuzuje správce daně na daňovou povinnost, kterou nelze prokázat jinak, a kterou bez tohoto postupu by nebylo lze prokázat vůbec. Neodpovídá tedy skutečnosti tvrzení navrhovatele, že žádný právní předpis neupravuje pomůcky ani způsob jejich užití.
Zůstává skutečností, že navrhované zrušení části textu §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., by nic nezměnilo na podstatě stanovení daně spočívající v tom, že nelze-li daňovou povinnost stanovit na základě přímých důkazů, stanoví se odhadem. Takto by se pouze snížila vypovídací schopnost ustanovení, které daňovým subjektům jasně označuje způsob, jakým se daňová povinnost stanoví v případě, že určité skutečnosti sami neprokáží.
Nebylo tak prokázáno tvrzení navrhovatele, že uvedená část zákona č. 337/1992 Sb. je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
- 7 - Sp. zn. III. ÚS 215/94
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nezbylo Ústavnímu soudu ČR, než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 1995 JUDr. Vladimír Jurka
soudce Ústavního soudu