ECLI:CZ:US:1995:3.US.236.95
sp. zn. III. ÚS 236/95
Usnesení
III. ÚS 236/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu M.P., zastoupené advokátem JUDr. R.K., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co 392/93 ze dne 3. 5. 1995, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem mimo ústní jednání dne 2. 11. 1995, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 25. 9. 1995, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 29. 9. 1995, který jinak splňuje zákonem stanovené náležitosti (§§34, 72 odst. 1, 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), domáhala se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (sp. zn. 12 Co 392/93), s odůvodněním, že tímto rozsudkem bylo porušeno její základní právo, vyjádřené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, neboť jim obecný soud, jako orgán veřejné moci, odepřel stěžovatelce ochranu jejího vlastnického práva; porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.) spatřuje stěžovatelka v tom, že obecný soud nerozhodl v její prospěch o uplatněném nároku na vydání nemovitostí (ideální poloviny domu se stavební parcelou 150/1, zapsaných ve
vložce č. 1104 pozemkové knihy kat. úz. P.).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí skutkový stav věci a tvrdí, že jí označené nemovitosti nabyla kupní smlouvou ze dne 9. 10. 1950, od prodávající I.S., na jejíž majetek byl ex post dne 24. 11. 1953, výměrem ONV v T., aplikován Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jímž majetek její právní předchůdkyně byl prohlášen za zkonfiskovaný. V dalším pak stěžovatelka polemizuje s podstatou a oprávněností citovaného dekretu prezidenta republiky a závěrem dovozuje, že onen dekret byl na označený majetek aplikován nesprávně, a že tudíž předmětné nemovitosti nabyla právoplatně do svého vlastnictví, a proto jí náleží ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis bývalého Lidového soudu v Třebíči (sp. zn. C 47/59) a tak zjistil, že posuzované nemovitosti byly předmětem řízení před uvedeným Lidovým soudem v Třebíči, a že dne 15. 6. 1959 byl uzavřen mezi účastníky řízení, jimiž byli na straně žalobce československý stát (Ministerstvo financí) a na straně žalované DS (jako národní správce předmětných nemovitostí), za účasti vedlejších účastníků F. a M.M., smír, na základě kterého byly napadené kupní smlouvy, mezi nimi i kupní smlouva ze dne 9. 10. 1950, uzavřená mezi M.M., tedy stěžovatelkou na straně jedné a prodávající I.S., na straně druhé, prohlášeny za neplatné.
V podstatě navrhovatelka v ústavní stížnosti zaměřuje svá tvrzení výlučně na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod a své závěry opírá o již zmíněnou skutečnost, totiž že Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v jejím případě pak jako nesprávně aplikován.
Ústavní soud již několikrát ve svých předchozích rozhodnutích (k tomu viz kupř. nález č. 5 Sbírky nálezů
III. Ú5 236/95
a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994) vyložil, jak je třeba chápat obsah článku 11 Listiny základních práv a svobod (prvou větu vyjádřenou slovy "každý má právo vlastnit majetek"). Podle takto ustálené judikatury Ústavního soudu jde zde především o příkaz ústavního zákonodárce, adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby ve své normotvorné činnosti nikoho z práva na vlastnictví nevylučoval, a nikoli o ústavní ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě ani nevzniklo nebo tam, kde teprve - například rozhodnutím soudu či jiného orgánu - vzniknout má; řečeno jinými slovy, zmíněnou větou je ústavně chráněno vlastnické právo jako takové toliko tehdy, jde-li již o vlastnické právo existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, a to přirozeně i tehdy, je-li takovýto nárok opřen například o zákony restituční. Je proto zřejmé, že pouhý spor o vlastnictví, jehož existence má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být teprve konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.
Majetek právní předchůdkyně stěžovatelky byl konfiskován na základě Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; jím se konfiskoval bez náhrady veškerý majetek movitý i nemovitý (včetně majetkových práv jako jsou pohledávky, cenné papíry, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl ve vlastnictví osob fyzických, národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily vůči národu českému a slovenskému a bud se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Tento dekret tedy konfiskoval veškerý jím označený majetek, formou ex lege a ke dni účinnosti uvedeného dekretu, tedy ke dni 30. 10. 1945 (§1 citovaného dekretu). K tomuto datu všechny osoby, které splňovaly dekretem stanovené podmínky, pozbyly vlastnické právo k jakémukoliv svému majetku. Rozhodným okamžikem pro přechod vlastnictví je tedy již zmíněné datum, a to bez ohledu na to, kdy bylo rozhodnuto správním orgánem (ONV) v dalším řízení, tj. kdy bylo vydáno rozhodnutí, jimž byl konfiskovaný majetek popřípadě specifikován (§1 odst. 4
III. ÚS 236/95
citovaného dekretu).
Za situace, kdy se stěžovatelka domáhá ochrany vlastnického práva a toto vlastnické právo jí nesvědčí, jedná se z její strany o vlastnické právo pouze tvrzené; a protože pak v dalším jsou vývody stěžovatelky pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, aniž by z nich bylo možné postřehnout tvrzený zásah do jiných ústavně zaručených základních práv (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 2. 11. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu