ECLI:CZ:US:1995:3.US.59.95
sp. zn. III. ÚS 59/95
Usnesení
III. ÚS 59/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E.B., K.S. a MUDr. V.R., zastoupených JUDr. B.V., komerčním právníkem, proti Krajskému soudu v Hradci Králové, mimo ústní jednání dne 4. 4. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), a která i jinak vyhovovala podmínkám stanoveným zákonem (§74 zák. č. 182/1993 Sb.), napadly stěžovatelky rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (ve věci sp. zn. 4 C 937/92 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) a tvrdily, že tímto rozhodnutím Krajský soud, jako orgán veřejné moci, porušil jejich ústavně zaručené- právo vyplývající z čl. 11 (odst. 1 al. 1 a 2) Listiny základních práv a svobod; navrhly proto, aby Ústavní soud svým nálezem shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
K odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že v původním řízení před obecnými soudy (ve sporu o restituční nároky stran nemovitosti) dostatečně prokázaly, že jsou oprávněnými osobami, že nemovitosti, o které v řízení šlo, nabyli vedlejší účastníci (manželé Z. a V.P. a M.P.) od státu, a to v rozporu s tehdy platnými předpisy (z důvodu nepřiměřeně nízké ceny), navíc též za současného jejich protiprávního zvýhodnění (politická angažovanost prvého vedlejšího účastníka), tedy - souhrnně řečeno -, že splňují podmínky ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., v současně platném znění; mají proto zato, že rozhodnutí obecných soudů, pokud zamítly jejich restituční nároky (na určení přechodu vlastnického práva stran v původním řízení blíže označených a popsaných nemovitostí), nejsou v souladu se zákonem a jako takové zasahují do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví; pokud jde o posléze zmíněný ústavně-právní aspekt, sluší již na tomto místě konstatovat, že jinak zůstává v ústavní stížnosti nezdůvodněn.
Z napadených rozhodnutí, která k ústavní stížnosti byla připojena, zejména pak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je patrno, že zákonné předpoklady stěžovatelů, co do jejich aktivní legitimace, obecné soudy nikterak nezpochybnily, že však odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně proto, že na základě skutkových zjištění, k nimž dospěl Okresní soud (a která stěžovatelky v odvolacím řízení ani nenapadaly), dovodil, že jimi uplatněným nárokům nelze vyhovět proto, že do té doby sporné nemovitosti (kravín) v důsledku zásadní přestavby
(rodinný domek s bytem I. kategorie) ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter natolik, že po provedení přístavby již nikterak nesouvisí s předmětem zemědělské výroby (§11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění), což především - mimo jiné - vyplývá i z příslušného kolaudačního rozhodnutí, jímž byl dán souhlas k užívání adaptované nemovitosti jako nové bytové jednotky I. kategorie; odvolací soud - na adresu soudu I. stupně - vyslovil své přesvědčení, že za daného skutkového i právního stavu bylo nadbytečné zabývat se zevrubně jinými
předpoklady či podmínkami stěžovatelkami tvrzeného nároku, neboť výroku o přechodu vlastnického práva na ně brání již dříve zmíněný předpis §11 odst. 4 zák. o půdě (č. 229/1991 Sb., v platném znění), který v daných souvislostech představuje základní překážku, pro kterou žaloba stěžovatelek (v původním řízení žalobkyně) nemohla být úspěšná.
Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak i z vývodů ústavní stížnosti je jednoznačně patrno, že argumentace stěžovatelů v řízení před ústavním soudem je ve své podstatě opakovanou polemikou s právními závěry obecných soudů, aniž by se z ní cokoli dotýkalo ústavně-právních aspektů, resp. ústavně zaručených práv a svobod; zásah do jednoho z těchto práv, práva vlastnického, spatřují stěžovatelky v tom, že obecné soudy v řízení, stran jehož procesní čistoty nevznášejí nijaké námitky, o jejich s p o r n é m vlastnictví rozhodly pro ně nepříznivým výrokem; tato skutečnost sama o sobě však k ústavní ochraně, resp. k naplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení před Ústavním soudem, nestačí, neboť jejich vlastnické právo (k posuzovaným nemovitostem) vůbec (z důvodů vyložených již obecnými soudy) nevzniklo.
V této souvislosti totiž stěžovatelky přehlížejí, že - pokud jde o jejich výhrady vůči právním závěrům obecných soudů - Ústavní soud ČR, z opakovaně vyložených důvodů v jeho předchozích nálezech, není, obecně, jejich další přezkumnou instancí, a že k tomu, aby v rámci své přezkumné pravomoci do rozhodovací činnosti obecných soudů mohl zasáhnout, je třeba splnění zvláštních podmínek; pokud pak jde o ochranu vlastnictví, jak tato vyplývá z Listiny základních práv a svobod (čl. 11), i zde Ústavní soud ČR již dříve (a několikrát) vyložil, jak je třeba této ú s t a v n í ochraně rozumět a na jaké podmínky se váže (k tomu sr. kupř. Nález Ústavního soudu č. 5, publikovaný ve Sbírce nálezů a rozhodnutí, sv. I, C. H. Beck, Praha 1994), takže pro účely tohoto rozhodnutí postačí na předcházející rozhodnutí, jako dnes již ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, odkázat a jen souhrnným
konstatováním předchozích rozhodovacích důvodů uzavřít, že samotný spor o právo (v dané věci vlastnické), v němž existence takového práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo ono právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ex constitutione ani chráněn být nemůže.
Protože tato ustálená judikatura Ústavního soudu ČR svou povahou současně naplňuje zákonný znak zjevné nepřípustnosti ústavní stížnosti (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.), nezbylo než o ní, jako o takové, rozhodnout, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 4. 4. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu